25 Cdo 2374/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 236 odst. 2 o. s. ř., § 43 odst. 1 o. s. ř., § 243f odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 3 o. s. ř., § 218 písm. b) o. s. ř.



25 Cdo 2374/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce Ing. P. B., zastoupeného JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Riegrova 2668/6c, proti žalované České republice Státnímu pozemkovému úřadu, sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 013 12 774, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prachaticích, pod sp. zn. 5 C 117/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2015, č. j. 8 Co 229/2015-71, takto:
Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 5. ledna 2015, č. j. 5 C 117/2014-63 vyslovil svou místní nepříslušnosti a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 jako soudu místně příslušnému. Dovodil místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 podle § 85 odst. 5 o. s. ř. s tím, že pro aplikaci § 87 písm. b) o. s. ř. nejsou splněny podmínky.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. března 2015, č. j. 8 Co 229/2015-71 rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že místní nepříslušnost Okresního soudu v Prachaticích se nevyslovuje a věc se nepostupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 3, a to s odůvodněním, že žaloba byla původně podána proti Státnímu pozemkovému úřadu, který jako organizační složka státu nemá způsobilost být účastníkem řízení, takže ani následná oprava označení žalovaného nemohla zhojit neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a v takovém řízení nelze vyslovovat místní nepříslušnost.

Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle ust. § 237 o. s. ř. odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2847/2011 a řady dalších. Poukazuje na to, že prvotní chyba v označení organizační složky státu jako žalovaného byla dodatečně odstraněna a vada podání tak byla zhojena. Nad rámec dovolacích důvodů namítá zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že členka senátu odvolacího soudu JUDr. Marie Korbelová prvotně projednávala věc u soudu prvního stupně. Navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

K dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, není žalobce subjektivně legitimován. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech odstranitelná tím, že odvolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2280/2008).

Výrokem odvolacího soudu o místní příslušnosti soudu prvního stupně bylo žalobci v plném rozsahu vyhověno, byť z odlišných důvodů, než uplatnil. Tímto rozhodnutím mu nebyla způsobena újma, jež by byla odstranitelná zrušením rozhodnutí, jímž bylo v plném rozsahu vyhověno odvolání, které podal. Dovolání žalobce tak není subjektivně přípustné.

Navíc dovolatel svou argumentací napadá pouze odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, což nezakládá přípustnost dovolání. Podle ust. § 236 odst. 2 o. s. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Vzhledem však k tomu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zavázal soud prvního stupně právním názorem o neodstranitelné podmínce řízení, je nezbytné v souladu s aktuální rozhodovací soudní praxí vycházet v dalším řízení z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, jímž byla překonána dosavadní praxe vyplývající ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 3. 9. 1997, sp. zn. Cpjn 90/97, a zastávající právní názor, že v řízení nelze pokračovat, jestliže žalobce označil za účastníka řízení organizační složku státu, která nemá právní subjektivitu. Dovolatel správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, publikované pod č. 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž bylo vysloveno, že je-li v žalobě za žalovaného označen pouze orgán státu, přičemž se z jiných částí žaloby podává, že směřuje vůči státu, je na místě takový stav posoudit jako vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř. Je-li pak žalobcem posléze zjednána náprava spočívající v označení žalovaného jako České republiky, lze odtud usuzovat na původně vadnou žalobu (§ 43 o. s. ř.), kterou žalobce sám zhojil. V tomto směru se proto neuplatní vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho usnesení.

Protože dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal účastník, jenž k tomu není subjektivně oprávněn, Nejvyšší soud dovolání dle ust. § 243f odst. 2, § 243c odst. 3 a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu