25 Cdo 2366/2013
Datum rozhodnutí: 08.01.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 3 odst. 1 obč. zák., § 106 odst. 1,2 obč. zák.



25 Cdo 2366/2013


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem Opava, Za Humny 1299/13, proti žalovanému JUDr. P. L. , advokátovi se sídlem Opava, Englišova 1901/47, zastoupeného JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 936/21, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 359/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 7. 2012, č.j. 57 Co 315/2012-175, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena tím, že žalovaný jako advokát neuplatnil nároky žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku proti bývalému zaměstnavateli.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 5. 1. 2012, č.j. 10 C 359/2007-140, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 2. 2012, č.j. 10 C 359/2007-151, ve výroku I. připustil změnu žaloby, výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 1.117.075,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a placení renty ve výši 932,- Kč měsíčně od 1. 6. 2008 s úrokem z prodlení od 1. 6. 2008 včetně případného zvýšení procentní výměry důchodu, a rozhodl o náhradě nákladů před všemi soudy v předchozích řízeních. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 26. 5. 2008, č.j. 10 C 359/2007-32, a k odvolání žalobce potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2008, č.j. 57 Co 429/2008-61, včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, č.j. 25 Cdo 3369/2009-109, jímž bylo dovolání žalobce odmítnuto, byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, proto, že se soudy nezabývaly tvrzením žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy. Okresní soud dospěl opětovně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobce neprokázal existenci takového právního vztahu se žalovaným, ze kterého by žalovanému vyplývaly vůči žalobci jakékoli právní povinnosti podat za žalobce žalobu k uplatnění jiných jeho pracovněprávních nároků vůči bývalému zaměstnavateli než těch, které byly projednány a rozhodnuty ve věcech vedených u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 225/94, 8 C 402/92 a 8 C 114/93. Nárok žalobce na náhradu škody byl podle okresního soudu promlčen, když objektivní promlčecí doba počala běžet 4. 6. 2003, jelikož od tohoto dne bylo žalobci známo, že žalovaný jako advokát žalobu za žalobce nepodá či nerozšíří, a proto měl žalobce jednat sám a od tohoto dne mohl vůči žalovanému uplatnit nárok na náhradu tvrzené škody. K uplatnění nároku však došlo až dne 4. 4. 2007, resp. 16. 5. 2008, kdy byla žaloba rozšířena, tedy po více než třech letech. Žalobce v řízení neprokázal své tvrzení, že škoda mu byla způsobena úmyslně. Za nedůvodnou označil soud žalobu též v části, v níž žalobce požadoval náhradu za ztrátu na důchodu za období od 4. 6. 2003 do 31. 5. 2008, neboť žalobce ukončil se žalovaným veškerou spolupráci dne 3. 6. 2003, a proto po tomto datu nemohl dát žalobce žalovanému pokyn pro podání žaloby ohledně uvedeného nároku. Žalovaným vznesenou námitku promlčení nepovažoval soud za rozpornou s dobrými mravy, jelikož neshledal žádné závažné důvody, které by žalobci bránily v uplatnění nároku u soudu před uplynutím promlčecí doby.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 7. 2012, č.j. 57 Co 315/2012-175, odmítl odvolání žalobce proti výroku o povinnosti státu zaplatit odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému zástupci žalobce, ve zbývající napadené části rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žaloba byla podána jak po uplynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák., tak objektivní tříleté podle § 106 odst. 2 obč. zák., když obě počaly běžet 4. 6. 2003. Neshledal též, že by v daném případě byla škoda způsobena úmyslně, a to vzhledem k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný chtěl žalobci škodu způsobit, ani že by věděl, že ji může způsobit a pro případ, že nastane škodlivý následek, byl s tímto srozuměn. Uzavřel, že na předmětnou právní věc se desetiletá promlčecí doba neuplatní. Na uvedený závěr nemá podle soudu vliv ani okolnost, že odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi je svojí povahou odpovědností objektivní. Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, pro které by bylo možno uvažovat o rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., neshledal soud tuto námitku žalobce opodstatněnou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a podává je proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spatřuje ve způsobu posouzení námitky promlčení. Trvá na tom, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy, protože žalovaný si svým chováním a klamavými informacemi cíleně a vědomě vytvářel podmínky pro pozdější uplatnění námitky promlčení ve sporu o náhradu škody, kterou zavinil svým neprofesionálním přístupem. Popisuje postup žalovaného a v řízení zjištěné skutkové okolnosti, z nichž dovozuje, že odvolací soud měl pro posouzení jednání žalovaného jako osoby v právu zběhlé použít jiné měřítko, jež by vedlo k vyhovění žalobě. Brojí též proti nákladovému výroku, jímž byla žalovanému přiznána náhrada nákladů, protože se nechal zastupovat advokátem, ačkoli je sám advokát. Žalovanému přiznanou náhradu nákladů řízení proto považuje za neadekvátní nutně a účelně vynaloženým nákladům. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. dále jen o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Především je třeba zdůraznit, že rozsudky soudů obou stupňů jsou založeny na závěru, že žalobce neprokázal existenci takového právního vztahu se žalovaným, ze kterého by žalovanému vyplývaly vůči žalobci jakékoli právní povinnosti podat za žalobce žalobu k uplatnění jiných jeho pracovněprávních nároků vůči bývalému zaměstnavateli než těch, které byly projednány a rozhodnuty ve věcech vedených u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 225/94, 8 C 402/92 a 8 C 114/93. Tento závěr, jenž je samostatným a postačujícím důvodem k zamítnutí žaloby, dovoláním napaden není.

Dovolací soud se zřetelem k důvodům zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem považuje za potřebné vyjádřit se i k dalšímu důvodu zamítnutí žaloby, a to k otázce promlčení, respektive k tvrzenému rozporu žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy.

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006).

Uvedené závěry jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Například v nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 Ústavní soud uvedl, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, žalobce v řízení neprokázal závažné důvody, které by mu bránily v uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalovanému u soudu v době, kdy v důsledku ukončení právního vztahu o zastupování žalobce žalovaným začala pro žalobce běžet promlčecí doba podle § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. Pokud odvolací soud neshledal námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že v řízení nebyly zjištěny žádné výjimečné okolnosti, jež by svědčily o zneužití práva ze strany žalovaného na úkor žalobce, kterému by bylo z objektivních příčin znemožněno uplatnit nárok před uplynutím promlčecí doby, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou.

Dovolání žalobce směřující proti výroku o nákladech řízení není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a jeho přípustnost není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ze všech těchto uvedených důvodů není dovolání žalobce přípustné, a Nejvyšší soud je proto odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. ledna 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu