25 Cdo 2365/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 443 obč. zák., § 449 obč. zák.




25 Cdo 2365/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce M. R. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, IČ 47115971, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 161/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, č. j. 23 Co 355/2007-144, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 3. 2007, č. j. 27 C 161/2004-111, uložil žalované pojišťovně povinnost zaplatit žalobci 1.938.600,- Kč, žalobu na placení měsíční renty 14.580,- Kč od 18. 6. 2003 s 2 % úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce jako spolujezdec ve vozidle řízeném S. J. utrpěl dne 18. 6. 2003 při dopravní nehodě zranění, jehož následky ztěžují jeho život, trpí stálými bolestmi, je ochrnutý na dolní končetiny, inkontinentní. Jedná se o poškození s trvalými následky s nepříznivou prognózou dalšího vývoje. Při běžných činnostech je žalobce odkázán na pomoc další osoby, což zhoršuje i jeho psychický stav. Nárok na náhradu škody uplatnil z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku proti pojišťovně, u níž byla S. J. pojištěna. Soud žalobci přiznal náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšenou podle § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/1991 Sb. na pětinásobek, po odpočtu 10 % jako podílu žalobce na vzniku škody. Nárok na placení renty za pomoc jiných osob, uplatněný z důvodu nesoběstačnosti žalobce při běžných činnostech, soud posoudil podle ust. § 449 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalobce není aktivně legitimován, neboť požaduje náhradu za plnění, které mu poskytují formou osobní péče jeho přítelkyně S. J. a její matka. Žalobci jako příjemci takového plnění škoda nevzniká, on sám žádnou fyzickou práci ani finanční prostředky na tuto pomoc nevynakládá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č. j. 23 Co 355/2007-144 (ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. 10. 2007, č. j. 23 Co 355/2007-147), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, ve výrocích o nákladech řízení jej změnil, zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů státu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci, jenž bezúplatně přijímá péči dalších osob, odškodnitelná újma nevzniká. Uvedl, že je-li požadována náhrada škody, je třeba tvrdit a prokázat vznik hmotné či nehmotné újmy vyčíslitelné v penězích, žalobci však újma v majetkové sféře nevzniká. Svůj nárok opírá o skutečnosti (pomoc při osobní hygieně, při oblékání, zajišťování nákupů, vedení domácnosti apod.), zohledněné v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění. Soud prvního stupně proto správně neshledal nárok na náhradu nákladů podle § 449 obč. zák. důvodným.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně placení renty podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud zaměnil nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění za nárok na náhradu za péči o postiženou osobu, a nesprávný je i názor soudů obou stupňů o nedostatku jeho aktivní legitimace. Poukazuje na následky zranění, jež utrpěl při dopravní nehodě ve věku 22 let, kdy se stal ochrnutým a nepohyblivým, a je odkázán na celodenní péči třetích osob. Oba soudy nesprávně vyložily ust. § 449 obč. zák., když uzavřely, že aktivně legitimováni jsou výlučně osoby v něm uvedené, a nikoliv poškozený. Dovozuje, že toto ustanovení je třeba vykládat tak, že ne všechny náklady vyvolané újmou na zdraví nese sám poškozený, proto i osoby v tomto ustanovení uvedené jsou oprávněny požadovat příslušnou náhradu. S odkazem na rozhodnutí bývalého NS ČR sp. zn. 3 Cz 49/71 uvádí, že náklady spojené s údržbou domácnosti, jež za poškozeného vykonává jiná osoba, jsou podřaditelné pod nárok na náhradu věcné škody. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu o zamítnutí žalobcem požadované renty.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., shledal, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pro právní otázku předpokladů nároku podle § 449 obč. zák., která na obdobném skutkovém základě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a která činí rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 17. 10. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením (§ 449 odst. 1 obč. zák.) a podle odst. 3 tohoto ustanovení se tyto náklady hradí tomu, kdo je vynaložil.

Z hlediska aplikace § 449 obč. zák. na daný skutkový stav je podstatná okolnost, že žalobce sám prostředky na zajištění své péče nevynakládá, takže ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák. se jemu nemohou hradit náklady, které nevynaložil. Jak uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 2079/97, publikovaném pod R 30/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, náhrada podle § 449 obč. zák. dopadá na výdaje, jež nepokrývá veřejné zdravotní pojištění, nebo na náklady vynaložené na účelné doplňky léčby. Vzhledem k tomu, že v době léčení či hospitalizace poškozeného se na snaze o zlepšení jeho zdravotního stavu mohou podílet i jiné osoby, je smyslem této úpravy založit i jim právo na náhradu jimi účelné vynaložených nákladů; proto zákon tyto třetí osoby výslovně legitimuje k uplatnění nároků vlastním jménem. To však neznamená, že by poškozený byl vyloučen z uplatnění nároku podle § 449 obč. zák. nebo že by účelně vynaložené náklady léčení bylo možno nahradit jinému, než tomu, kdo je vynaložil a kdo tedy má přímý nárok na jejich náhradu. Právní názor odvolacího soudu a ostatně i soudu prvního stupně na otázku aktivní legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu nákladů podle § 449 obč. zák. je správný.

Rozhodující v dané věci však je, že zákon nezakládá poškozenému ani osobám o něj pečujícím nárok na požadované plnění.

Nároky na náhradu škody na zdraví upravuje občanský zákoník v ustanoveních § 444 až § 449a. Při škodě na zdraví se podle § 445 obč. zák. peněžitým důchodem hradí ztráta na výdělku, jehož poškozený před poškozením dosahoval, a její výše se odvíjí od průměrného výdělku poškozeného. V případě jiné majetkové újmy zákon přiznání peněžitého důchodu do budoucna neumožňuje, a nepřichází proto v úvahu formou renty nahrazovat náklady léčení, a to ani za předpokladu, že náklady vznikají poškozenému průběžně. Na tom nic nemění, že žalobce požaduje vyplatit rentu za dobu minulou (tj. 18. 6. 2003 do právní moci rozhodnutí).

Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, nikoliv nákladů, byť skutečně vynaložených, na zajištění pomoci při životních úkonech poškozeného či zajištění chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození zdraví nemůže sám vykonávat (srov. např. rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 2456/2008). Úkony, které pro poškozeného vykonává jiná osoba, jsou tedy podřaditelné pod § 449 obč. zák., jen jde-li o náklady spojené s léčením poškozeného.

Nelze postupovat ani podle rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 49/71, na něž dovolatel odkazuje a v němž se uvádí, že náklady, které vznikají poškozené tím, že pro následky pracovního úrazu nemůže obstarávat svou domácnost, kterou před úrazem obstarávala, a musí za ni tyto práce nebo jejich část vykonávat někdo jiný, kdo tyto práce před úrazem nevykonával, je nutno zahrnout pod pojem věcné škody podle ustanovení § 193 odst. 1 písm. d) zák. práce.

Povinnost k náhradě věcné škody zakotvil zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce (účinný do konce r. 2006), v ust. § 193 odst. 1 písm. d) a vztahuje se na zaměstnavatele, jehož zaměstnanec utrpěl pracovní úraz nebo byla u něho zjištěna nemoc z povolání. Podle této úpravy kromě náhrady za ztrátu na výdělku, za bolest a za ztížení společenského uplatnění (§ 193 odst. 1 písm. a, b), je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci vedle náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením (§ 193 odst. 1 písm. c) též věcnou škodu (§ 193 odst. 1 písm. d). I z výčtu dílčích taxativně vypočtených nároků v § 193 zák. práce je zřejmé, že nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a nárok na náhradu věcné škody jsou dva samostatné a na sobě nezávislé nároky. Judikatura v pracovněprávních věcech (např. R 11/1976, str. 54, R 28/1980, str. 209 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovodila, že pod pojem věcné škody ve smyslu § 193 odst. 1 zák. práce se zahrnuje veškerá škoda, kterou nelze podřadit pod některý z dílčích nároků uvedených v ust. § 193 pod písm. a), b), c) zák. práce, tedy i náhrada za náklady za práce v domácnosti. Rovněž v rozhodnutí NS sp. zn. 3 Cz 49/91 se uvádí, že náklady vznikající tím, že pro následky pracovního úrazu nemůže poškozená obstarávat svou domácnost, se zahrnují pod pojem věcné škody podle § 193 odst. 1 písm. d) zák. práce, jíž se rozumí nejen škoda na věci ale i další škody vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem, neboť pojem věcná škoda podle toho ustanovení je širší než pojem škoda na věci upravená v § 180 a § 189 zák. práce.

Naproti tomu občanský zákoník, jímž se řídí nároky žalobce na náhradu škody v daném případě, zakotvuje pouze náhradu škody způsobené na věci (§ 443 obč. zák.), a nikoliv též náhradu věcné škody, což jsou pojmy rozdílné. Nejde však o ojedinělou situaci, kdy právní řád poskytuje či poskytoval poškozeným při pracovních úrazech a nemocích z povolání širší ochranu oproti nároků poškozených podle obecné občanskoprávní úpravy. Vzhledem k tomu, že na občanskoprávní nárok žalobce nelze aplikovat dřívější ani nyní platné pracovněprávní předpisy, upravující nároky zaměstnanců při pracovních úrazech a nemocech z povolání, a uplatněný nárok žalobce není nárokem podle § 449 ani podle § 443 obč. zák., je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku je správný.

Konstatování odvolacího soudu, že skutečnosti, jimiž žalobce zdůvodňuje svůj nárok, se zohledňují při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (nesoběstačnost, nedostatek sebeobsluhy apod.), neznamená záměnu nároku na náhradu věcné škody s nárokem na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu