25 Cdo 2365/2007
Datum rozhodnutí: 25.08.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2365/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně K., p., a. s., proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o 686.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 56/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 18. ledna 2007, č. j. 15 Co 742/2006-237, takto:


Dovolání se zamítá.


Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 30.725,80 Kč k rukám advokáta, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 11. 9. 2006, č. j. 5 C 56/2006-210, zamítl žalobu na zaplacení částky 686.620,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 6. 4. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 3. 2001 došlo v obci B. v SRN ke srážce dvou osobních vozů, do nichž následně narazil nákladní automobil Avia řízený zaměstnancem žalovaného A. K. Způsobenou škodu uhradila žalující pojišťovna a na zaměstnavateli jmenovaného požaduje polovinu toho, co za svého pojištěnce plnila podle § 10 odst. 1 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Trestním příkazem soudu v D. ze dne 15. 4. 2002 byl A. K. uznán vinným nedbalostním ublížením na zdraví, protože kvůli pozdní reakci a závažné poruše brzd zachytil osobní vůz a zranil člověka. Vzhledem k tomu, že ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem H. pro účely trestního řízení vyplynulo, že A. K. pozdě reagoval a jeho vůz měl brzdy ve špatném technickém stavu, avšak při včasné reakci řidiče by ani s defektními brzdami ke střetu nedošlo, soud prvního stupně dovodil, že příčinou dopravní nehody byla pozdní reakce řidiče K., a nikoliv též vadný stav brzd nákladního automobilu provozovaného žalovaným. Protože mezi defektním stavem brzd a vznikem škody není příčinná souvislost, uzavřel, že škoda nebyla způsobena porušením základní povinnosti týkající se provozu na pozemních komunikacích ve smyslu ust. § 10 odst. 1 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, č. j. 15 Cdo 742/2006-237, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Skutkový závěr, který soud prvního stupně učinil na podkladě znaleckého posudku, že rozhodující příčinou dopravní nehody byla nepozornost řidiče a nikoliv špatný technický stav vozidla, shledal správným. K námitkám v odvolání uvedl, že ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázanost soudu v občanském soudním řízení o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, dopadá pouze na pravomocná odsouzení soudy ČR a na ta odsuzující rozhodnutí cizozemských soudů, která byla v České republice uznána. Podle § 453 odst. 1 tr. řádu pouze uznané cizozemské rozhodnutí má stejné právní účinky jako rozsudek soudu ČR. Protože trestní příkaz soudu v D. nebyl v ČR uznán, není jím soud v občanském soudním řízení vázán, je nutné na něj nahlížet jako na každý jiný listinný důkaz a hodnotit jej podle zásad uvedených v ust. § 132 o. s. ř. Protože technický stav vozidla žalovaného nebyl příčinou vzniku dopravní nehody, žalobkyně vůči němu nemá nárok na náhradu toho, co za něj plnila podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb.


Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci (ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že trestní příkaz vydaný soudem v D., splňuje všechny podmínky pro uznání v ČR (§ 450 odst. 1 písm. a/ až c/ tr. řádu), a měl by být tudíž závazný pro české civilní soudy v otázce stanovení příčiny a zavinění vzniku škody podle § 135 o. s. ř. V řízení nebylo prokázáno, že toto rozhodnutí nebylo uznáno. Soudům obou stupňů vytýká, že opětovně přezkoumávaly příčinu a otázku zavinění dopravní nehody, ačkoliv o této věci bylo již pravomocně rozhodnuto trestním příkazem soudu v D. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že trestní příkaz A. D. nebyl v ČR uznán, což je logickým faktem, a nebylo by spravedlivé, aby v rozporu s provedenými důkazy soud konstatoval příčinnou souvislost mezi technickým stavem vozidla a dopravní nehodou pouze s poukazem na trestní rozhodnutí soudu v SRN, které bylo vydáno bez projednání v hlavním líčení a v řízení, jehož se žalovaný neúčastnil. Nesouhlasí ani s tím, že by český civilní soud měl být trestním příkazem vázán i při stanovení podílu na vzniku škody. Navrhl, aby podané dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustné pro zásadní právní význam v něm řešené otázky vázanosti soudu cizozemským rozhodnutím podle § 135 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 18. 1. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.


Rozhodnutím v trestním řízení je tak pro následné občanskoprávní řízení závazně rozhodnuto, jaký skutek se stal, kdo jej spáchal, i to, jaká újma byla popsaným skutkem způsobena, tedy i příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobenou újmou. Soud v občanskoprávním řízení je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán celým výrokem o vině, tedy jeho skutkovou i právní částí. Trestní rozhodnutí vydané soudem jiného státu má však podle ust. § 453 odst. 1 tr. řádu v České republice stejné právní účinky jako rozsudek soudu České republiky jen v případě, že jde o tzv. uznané cizozemské rozhodnutí. Princip suverenity státu totiž vyžaduje, aby rozhodnutí cizího státu bylo na území České republiky uznáno. Trestní rozsudek cizího státu nemůže být na území ČR vykonán a ani jiné účinky tu nemůže mít, nestanoví-li něco jiného zákon nebo mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána (srov. § 21 odst. 3 tr. zák.). Podmínky uznání jsou vymezeny v ust. § 450 tr. řádu a uznání cizozemského rozhodnutí není dáno samotným splněním podmínek pro uznání, nýbrž rozhodnutí cizozemského soudu v době před vstupem České republiky do Evropské unie (1. 5. 2004) muselo projít předepsaným uznávacím procesem, jenž probíhá podle § 452 trestního řádu před příslušným krajským soudem. Už z toho důvodu nemůže soud v občanskoprávním řízení zkoumat, zda trestní rozhodnutí vydané soudem v SRN splňuje podmínky pro uznání v ČR podle trestního řádu, a dovozovat jeho závaznost ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř., jak namítá dovolatelka. Pokud trestní rozhodnutí nebylo v České republice uznáno, nelze mu přisuzovat tytéž účinky jako má rozhodnutí českých soudů.


Bylo-li příslušným soudem rozhodnuto o uznání trestního rozhodnutí cizozemského soudu, zaznamenávají se údaje o odsouzení cizozemským soudem do evidence Rejstříku trestů (srov. § 4 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů). Z obsahu spisu nevyplývá, že by předmětný trestní příkaz soudu v D. byl na území České republiky uznán, a jak bylo v rámci šetření provedeného dovolacím soudem ověřeno z opisu z evidence Rejstříku trestů ČR ze dne 24. 6. 2009, A. K. (řidič, zaměstnanec žalovaného) nemá v Rejstříku trestů žádný záznam.


Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska řešené právní otázky správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ust. § 243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 23.105,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3 a § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 10. 4. 2007/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném 1. 9. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 10. 5. 2007), v částce 300,- Kč. Výsledná částka 25.820,- Kč byla následně zvýšena o 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 30.725,80 Kč.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. srpna 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu