25 Cdo 2356/2013
Datum rozhodnutí: 18.12.2013
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1,3 předpisu č. 440/2001Sb., § 444 odst. 1 obč. zák.



25 Cdo 2356/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 65/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013, č. j. 11 Co 444/2012-102, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 10.174.690,- Kč a renty ve výši 2.000,- Kč měsíčně. K poškození jeho zdraví došlo při dopravní nehodě dne 7. 4. 2006, je trvalého rázu a má prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění žalobce v životě a ve společnosti, zejména z důvodu, že je upoután na invalidní vozík.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 10. 2011, č.j. 19 C 65/2008-69, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5.218.905,- Kč, zamítl žalobu do částky 4.828.040,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobce utrpěl ve svých 23 letech při dopravní nehodě úraz, který zanechal trvalé následky ohodnocené znaleckým posudkem 5.175 body (paraplegie, omezení hybnosti ramenních kloubů lehkého stupně, jizvy, dekubity), v jejichž důsledku je upoután na invalidní vozík, vyžaduje péči rodinných příslušníků a nelze očekávat, že jeho zdravotní stav se v budoucnu zlepší. Žalobce tak v důsledku úrazu byl na počátku produktivního věku trvale vyřazen či výrazně omezen ve výkonu dosavadních sportovních, kulturních a společenských aktivit. Nárok žalobce soud posoudil podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhláška ), a uzavřel, že poskytnutí pouze základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU ) dostatečně nevyjadřuje následky, které žalobce musí v důsledku úrazu snášet. Na druhou stranu vzal v úvahu, že žalobce nebyl smyslově poškozen a je schopen provádět základní úkony (řídí auto a sám naloží do auta invalidní vozík), aktivně se věnuje košíkové vozíčkářů a absolvuje pobyty na horách a u moře (potápění). Soud vyšel z bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem na 5.175 bodů, představující základní výměru navýšenou lékařem podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Žalobcem požadovanou částku 10.174.690,- Kč soud neshledal za přiměřenou, současně uvedl, že považuje za přiměřenou náhradu podle § 7 odst. 3 vyhlášky desetinásobek, tj. 5.175.000,- Kč . Kromě toho žalobci přiznal náhradu za výpomoc v domácnosti ve výši 43.905,- Kč, když z původně požadované částky žalovaná uhradila 41.726,- Kč.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2013, č. j. 11 Co 444/2012-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 2.691.000,- Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Změnil též výrok o výši soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice správně porovnal aktivity a způsob života žalobce před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, avšak podle odvolacího soudu vybočil z mezí přiměřenosti, pokud žalobci přiznal na náhradě za ZSU 5.175.000,- Kč. Tato částka podle odvolacího soudu nezohledňuje srovnání s jinými obdobnými případy a ani nebere v úvahu žalovanou již poskytnuté plnění ve výši 783.000,- Kč. Se soudem prvního stupně se naopak ztotožnil v závěru, že za základní částku odškodnění, od níž se odvíjí mimořádné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky, je třeba brát bodové ohodnocení stanovené lékařem včetně případného zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky a že pro posouzení přiměřenosti je rozhodující celková výše náhrady. Odvolací soud uzavřel, že zjištěným okolnostem případu odpovídá další čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, tedy částka 2.484.000,- Kč. Při své úvaze odvolací soud vycházel ze srovnání s případy posuzovanými Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 a sp. zn. 25 Cdo 2288/2011.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jeho výrokům o věci samé a o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud odchýlil při posouzení přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ZSU od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že přiznané odškodnění ZSU nezahrnuje další trvalé následky (inkontinence, křeče, neplodnost) a že závěr odvolacího soudu o schopnosti žalobce vykonávat základní úkony je v rozporu s faktem, že žalobce je poživatelem příspěvku na péči, jenž odpovídá středně těžké závislosti. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve snížení soudem prvního stupně přiznané výše odškodnění za ZSU, a to s odkazem na omezení žalobce v jeho společenském uplatnění ve všech oblastech lidského života, které vytvářejí jeho kvalitu. Za přiměřenou naopak považuje částku, kterou mu přiznal soud prvního stupně, tj. částku v celkové výši 5.175.000,- Kč, a odkazuje na obdobné případy řešené před Nejvyšším soudem. Zdůrazňuje fakt, že utrpěl devastující úraz ve věku 23 let a byl mu přiznán plný invalidní důchod, přičemž následky úrazu ho též omezují v možnosti najít si životní partnerku a znemožňují mu založit rodinu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v napadeném měnícím výroku tak, že se potvrzuje výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za všechny stupně (v částce podle dovolacím soudem konstatované výše přiměřeného mimořádného zvýšení ZSU).

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu a odkázala na rozsudky citované tímto soudem. Má za to, že odvolacím soudem přiznané odškodnění je s ohledem na skutečný stav žalobce přiměřené. Žalobce neutrpěl následkem úrazu těžkou formou demence a ani netrpí vážnými poruchami osobnosti, jež by jinak vedly k přiznání vyššího odškodnění. Navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl žalobcem podané dovolání, eventuálně při dovození jeho přípustnosti je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Namítá-li dovolatel, že přiznané odškodnění ZSU nezahrnuje další trvalé následky a že závěr odvolacího soudu o schopnosti žalobce vykonávat základní úkony je v rozporu s faktem, že žalobce je poživatelem příspěvku na péči, jenž odpovídá středně těžké závislosti, jde o námitky zpochybňující správnost (úplnost) skutkových zjištění, tedy o uplatnění nezpůsobilého dovolacího důvodu.

Dovolatel rovněž namítá nesprávné právní posouzení přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ZSU.

Odškodnění ZSU představuje již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).

Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené , opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.

Žalobce při zdůvodnění námitky rozporu s ustálenou judikaturou poukazuje především na rozsudek ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009), v němž se Nejvyšší soud zabýval případem, kdy poškozený ve věku sedmnácti let utrpěl nevratné poškození páteře, omezení hybnosti v dolní polovině těla, trpí neplodností, křečemi, bolestmi zad, problémy s vylučováním, je odkázán na pomoc blízkých osob, ztratil kamarády, má psychické obtíže; v důsledku poškození zdraví byl na počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, byl omezen v kulturním a společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském životě a zcela ztratil možnost mít vlastní rodinu; nebyl však zcela vyloučen z běžného života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení náhrady kolem desetinásobku základního bodového ohodnocení, jelikož se mu nesnížil intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a byl tedy schopen se zapojit do života, navzdory fyzickému handicapu a nutnosti určité pomoci druhých osob. V uvedeném případě dovolací soud přisvědčil soudu odvolacímu, že jím stanovený sedminásobek základní náhrady při bodovém ohodnocení 9.000 bodů, představující v absolutní částce 7.560.000 Kč, respektuje požadavky zákona a zásadu přiměřenosti. Šestiletý rozdíl ve věku poškozených v obou porovnávaných případech není zásadní, avšak výše bodového ohodnocení ZSU a rozsah i intenzita následků je v obou případech značně odlišná. V projednávaném případě znalecký posudek ohodnotil ZSU (včetně zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky) 5.175 body, tedy podstatně nižším počtem bodů, než jak tomu bylo ve věci sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, a proto nelze tento případ považovat za obdobný s právě projednávaným. Totéž platí o rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1225/2012 a 25 Cdo 968/2008, na něž dovolatel rovněž poukazuje. Od výše bodového ohodnocení ZSU se totiž odvíjejí úvahy soudu o mimořádném zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, kdy u případů závažnějších z hlediska bodového ohodnocení přichází v úvahu podstatnější zvýšení odškodnění, samozřejmě se zohledněním výraznějšího omezení v dosavadním způsobu života.

Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují závěry ustálené judikatury, včetně požadavku přiměřenosti. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou, pokud odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval za přiměřenou celkovou částku náhrady za ZSU 3.267.000,- Kč. Je zároveň zřejmé, že další zvýšení odškodnění by odpovídalo ještě těžším následkům či ztrátě výjimečných schopností životního uplatnění v oblasti pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel žádné konkrétní právní námitky nevznáší.

Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. tak, že dovolací soud s ohledem na zdravotní stav žalobce, ekonomické postavení obou účastníků, povahu uplatněného nároku a okolnosti případu nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení, na které by jinak měla vzhledem k výsledku dovolacího řízení proti žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu