25 Cdo 2353/2009
Datum rozhodnutí: 08.02.2012
Dotčené předpisy: § 18 předpisu č. 58/1969Sb., § 22 odst. 1 předpisu č. 58/1969Sb., § 442 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 2353/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně Mgr. D. R. ,, správkyně konkursní podstaty úpadce AUTOBEN OIL spol. s r.o., IČO 496 82 911, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 66, zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem, se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 15, o 41.205.247,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 129/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 28 Co 362/2008-70, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 28 Co 362/2008-70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se jako správkyně konkursní podstaty úpadce domáhala náhrady škody, která úpadci vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Celního úřadu Tábor spočívajícího v doručení rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu až po uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen DPH ).

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č.j. 13 C 129/2002-51, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že úpadce v roce 1996 dovezl do České republiky pohonné hmoty ze Slovenské republiky, což deklaroval jednotnými celními deklaracemi (dále jen JCD ) ze dne 7. 5. 1996, 20. 6. 1996 a 29. 8. 1996. Celní úřad Tábor (dále jen celní úřad ) tyto JCD s potvrzením o propuštění zboží do volného oběhu se shodnými daty doručil úpadci až 20. 3. 2000. Úpadce následně požádal finanční úřad o vrácení přeplatku na DPH z dovozu zboží a jeho žádost byla zamítnuta. Řízení, v němž úpadce u finančního úřadu uplatnil nárok na odpočet DPH bylo zastaveno s odůvodněním, že nárok na odpočet DPH byl uplatněn po uplynutí zákonem stanovené lhůty, přičemž rozhodný je okamžik propuštění zboží do příslušného celního režimu, jímž je datum uvedené na razítku celního úřadu o propuštění zboží rozhodujícího. K totožnému právnímu názoru dospěl rovněž Městský soud v Praze rozhodující o správní žalobě v dané věci, a posléze i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o kasační stížnosti, podle nějž mohl úpadce nárok na odpočet DPH uplatnit nejpozději do konce roku 1997. Na základě těchto zjištění soud uzavřel, že úpadci nic nebránilo uplatnit nárok na odpočet DPH včas. Ze strany celního úřadu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. I kdyby však byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., byl by žalobou uplatněný nárok promlčen, neboť tříletá promlčecí doba (§ 101 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 20 zákona č. 58/1969 Sb.) počala běžet nejpozději 1. 1. 1998 a žaloba byla podána u soudu dne 19. 9. 2002.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č.j. 28 Co 362/2008-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 41.205.247,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že byly-li předmětné JCD jako nezbytné podklady pro uplatnění nároku na odpočet DPH doručeny úpadci celním úřadem až 20. 3. 2000, ačkoli prekluzivní lhůta pro uplatnění tohoto nároku uplynula dne 31. 12. 1997, vznikla v důsledku nečinnosti celního úřadu úpadci (žalobkyni) majetková újma ve výši odpovídající DPH z jednotlivých dovozů (o výši DPH nebylo mezi účastníky sporu). Okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je podle odvolacího soudu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 5. 2002, č.j. FŘ 2566/15/02, z něhož se úpadce poprvé dozvěděl, že lhůta pro uplatnění nároku na odpočet DPH se neodvíjí od data předání JCD celním orgánem daňovému subjektu. Žalobou podanou dne 19. 9. 2002 byl tedy nárok na náhradu škody uplatněn před uplynutím promlčecí doby.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje jednak v tom, že napadený rozsudek byl v rozporu s ustanovením § 48e o. s. ř. doručen pouze Generálnímu ředitelství cel, ačkoliv za Českou republiku po celou dobu řízení jednalo Ministerstvo financí jako příslušná organizační složka státu, a jednak v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatečné odůvodnění. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky nezabýval zásadními otázkami, kdy je rozhodnutí o propuštění zboží vydáno, za jakých podmínek může být vydáno, kdy přesně došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda a jaká škoda žalobci vznikla. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o splnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Namítá, že se celní úřad nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť za situace, kdy nebyl celní dluh vzniklý okamžikem přijetí JCD zaplacen ani zajištěn, nemohl celní úřad podle § 120 ve spojení s § 121 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen celní zákon ), vydat rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu. Za vydání rozhodnutí se přitom podle příslušných ustanovení správního řádu (zákona č. 71/1967 Sb.), jímž se v rozhodné době řízení podle celního zákona řídilo (§ 320 celního zákona), považuje předání rozhodnutí k doručení. Pro řádné uplatnění nároku na odpočet DPH tedy nepostačovalo pouze propuštění zboží do volného oběhu, ale také doručení rozhodnutí o propuštění. Žalobkyni (úpadci) navíc nemohla vzniknout škoda, neboť vrácení přeplatku na DPH bylo možno žádat až poté, co byla DPH v rámci úhrady celního dluhu zaplacena celnímu úřadu, popř. poskytnuto zajištění za její zaplacení, což se v případě úpadce nestalo. Dovolatelka dále namítá, že i kdyby žalobkyni nárok na náhradu škody vznikl, byl by promlčen nejpozději koncem roku 2000, neboť zákonná prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku na odpočet DPH uplynula koncem roku 1997; vědomost úpadce o případném vzniku škody je nutné odvozovat od uplynutí prekluzivní lhůty, jež je stanovena zákonem. Dovolatelka rovněž připomíná, že za prvotní příčinu vzniku případné škody je třeba považovat jednání samotného úpadce, který nesplnil svou zákonnou povinnost, což vedlo k nevydání rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu. Nadto je uplatněný nárok na náhradu škody v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., když žalobkyně shledává majetkovou újmu v nevrácení DPH z dovozu zboží, ačkoliv tato daň v rozporu se zákonem nebyla celnímu úřadu v rámci úhrady celního dluhu zaplacena, ani zajištěna. Dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání označuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje zamítnutí dovolání a obsáhle polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami. Zejména akcentuje, že v důsledku postupu celního úřadu došlo k situaci, kdy zboží fakticky bylo propuštěno do volného oběhu, avšak žalobkyně nemohla uplatnit nárok na odpočet DPH, neboť neměla k dispozici potřebné daňové doklady, tj. příslušné JCD. Nemožnost uplatnit nárok na odpočet DPH představuje majetkovou újmu žalobkyně právě tím, že její daňová povinnost v příslušném zdaňovacím období nemohla být snížena o částku odpovídající DPH. K otázce promlčení nároku uvádí, že podle ustanovení § 22 zákona č. 58/1969 Sb. není okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby vznik škody, ale okamžik, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, což je v posuzovaném případě doručení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 5. 2002.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno osobou s právnickým vzděláním [§ 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř.] a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Pokud jde o doručení rozsudku odvolacího soudu, rozsudek byl sice nejprve doručen dne 15. 1. 2009 Generálnímu ředitelství cel, avšak po upozornění ze strany této organizační složky státu byl dne 30. 1. 2009 doručen Ministerstvu financí (viz doručenka u č. l. 75 spisu).

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako zásadní důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle přechodného ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.

Jde-li o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, není tedy rozhodné, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž kdy došlo ke vzniku škody.

Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne; to platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. např. stanovisko uveřejněné pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je respektováno i aktuální judikaturou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006). Dovolací soud se proto zabýval nejprve namítanou nesprávností posouzení otázky promlčení.

U nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se uplatní pouze tříletá subjektivní promlčecí doba, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody (viz § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Okamžik vzniku škody je významný potud, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než škoda vznikla. Jestliže škoda spočívá v prekluzi nároku (v daném případě nároku na odpočet DPH), pak škoda vzniká okamžikem uplynutí prekluzivní doby (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005, publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4651; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. IV. ÚS 899/07). Poškozený se dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné výši s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2656/2004). Není třeba, aby poškozený byl též schopen posoudit existenci (důvodnost) nároku na náhradu škody po právní stránce. Seznámení se účastníka s právním názorem uvedeným v rozhodnutí zpravidla nelze ztotožnit s okamžikem, kdy se takový účastník dozvěděl o vzniku škody. Vyplývá-li zánik nároku uplynutím doby přímo ze zákona, počíná ve smyslu uvedených zásad běh subjektivní promlčecí doby uplynutím prekluzivní doby. Proto nemůže být významné, zda se žalobkyně až do doručení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 5. 2002 domnívala, že prekluzivní lhůty počínají běžet až okamžikem, kdy jí celní úřad umožní disponovat s JCD, zda právní situace byla nepřehledná a zda po ní (respektive po úpadci) lze chtít, aby si byla správného právního názoru vědoma již 31. 12. 1997.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž by považoval za potřebné zabývat se dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. února 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu