25 Cdo 235/2007
Datum rozhodnutí: 04.10.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 235/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) I. L., b) J. L. a c) D. S., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) M. Š. a 2) E. Š., zastoupeným advokátem, o 44.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 9 C 1191/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 28. dubna 2005, č. j. 35 Co 251/2005-123, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 3. 1995, č. j. 9 C 1191/93 26, částečně vyhověl žalobě na vydání věcí, toto rozhodnutí bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 23. 5. 1996, č. j. 29 Co 178/96 37, ve vyhovující části změněno tak, že se žaloba zamítá. Po zrušení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2001, č. j. 22 Cdo 2250/99-47, Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci usnesením ze dne 18. 10. 2001, č. j. 29 Co 320/2001-59, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 1995 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť bylo třeba zjistit, zda žalovaní ještě mají v držení věci, jejichž vydání se žalobci domáhají. Dne 4. 11. 2002 soud připustil změnu žaloby na eventuelní petit vydání nábytku eventuálně zaplacení peněžité náhrady a rozsudkem ze dne 8. 10. 2004, č. j. 9 C 1191/93 - 105, Okresní soud v Liberci uložil žalovaným zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 44.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Rozhodl tak o nároku žalobců na náhradu škody, která jim vznikla tím, že žalovaní si jako bývalí nájemci při stěhování z domu žalobců odnesli několik kusů nábytku, které posléze prodali. Soud vyšel ze zjištění, že uvedené kusy nábytku (oceněné znalcem na 44.000,- Kč), z nichž některé byly zabudovány do dřevěného obložení bytu, tvořily jako součást původního interiéru navrženého architektem jeden soubor, přičemž jejich odstraněním byla stavba v interiéru esteticky znehodnocena, což mimo jiné vyvolalo i nutnost dodatečných stavebních úprav. Soud dovodil, že subjektivní promlčecí doba pro uplatnění práva na náhradu škody počala žalobcům běžet dne 4. 11. 2002, kdy bylo poprvé doloženo, že došlo k prodeji nábytku, a nárok není promlčen (§ 106 občanského zákoníku). Soud dospěl k závěru, že odnětí věcí (nábytku) tvořících součást domu ve vlastnictví žalobců je zaviněným protiprávním úkonem v příčinné souvislosti se vznikem škody (ve výši zjištěné znalcem), a tudíž byly splněny všechny předpoklady pro náhradu škody podle § 420 občanského zákoníku.


K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 35 Co 251/2005-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci mají nárok na náhradu škody ve formě náhradního peněžitého plnění za nábytek odňatý a prodaný žalovanými. Při řešení otázky promlčení konstatoval, že pokud předmětný nábytek byl žalovanými prodán již dne 25. 2. 1998, objektivní promlčecí doba (tříletá) uplynula dne 25. 2. 2001 a nárok na peněžitou náhradu uplatněný dne 4. 11. 2002 by byl promlčen, avšak žalovaní, ačkoliv převzali dne 30. 8. 1999 dovolání proti rozsudku krajského soudu (ze dne 23. 5. 1996, č. j. 29 Co 178/96 37), až do října 2001 neoznámili prodej předmětných věcí žalobcům, kteří se tuto skutečnost dozvěděli nejdříve dne 18. 10. 2001 při jednání před odvolacím soudem, čímž znemožnili žalobcům změnit žalobní petit na zaplacení finanční náhrady ještě před skončením promlčecí doby, přičemž byli přinejmenším srozuměni s tím, že pokud tak neučiní nejpozději do 25. 2. 2001, tato žalobcům marně uplyne; námitku promlčení vznesenou žalovanými s odkazem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, posoudil pouze jako prostředek umožňující poškodit účastníka právního vztahu a jako takovou v rozporu s dobrými mravy, když prodej věcí během řízení, jehož předmětem bylo jejich vydání, a neoznámení této skutečnosti žalobcům považoval za jednání bezprostředně směřující k poškození žalobců. Uzavřel, že za daného skutkového stavu věci je vznesení námitky promlčení výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a rozsudek okresního soudu je tedy, i když z jiných důvodů, věcně správný.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podávají je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v právních otázkách, zda jejich postup v řízení o vydání věci je v rozporu s dobrými mravy a zda může odvolací soud bez projednání věci, tedy bez provedení (zopakování) důkazů a bez možnosti dát účastníkům řízení právo vyjádřit se k věci, změnit právní náhled na věc tak, že odmítne výkon práva pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 občanského zákoníku, a to aniž by takový rozpor s dobrými mravy kterákoliv ze stran, příp. soud, namítaly či v předchozím řízení zmiňovaly. Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení námitky promlčení podle § 3 občanského zákoníku jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, když předmětné věci prodali v době, kdy měli pravomocné rozhodnutí Krajského soud v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 23. 5. 1996, č. j. 29 Co 178/96 37, kterým byla žaloba na vydání věcí zamítnuta, a rozhodnutí o dovolání žalobců obdrželi prostřednictvím svého právního zástupce až v průběhu července 2001, tedy po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby. Tvrdí, že vždy jednali v dobré víře, že jim věci patří. Dále nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, když jim nedal možnost vyjádřit se (a případně doložit nové důkazy) k jejich údajnému jednání v rozporu s dobrými mravy, což považují za zkrácení práva na spravedlivý proces, spatřují v tomto vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a s ohledem na změnu jeho právního názoru takto podstatným způsobem označují postup soudu bez nařízení jednání podle § 214 odst. 3 o. s. ř. za sporný. Konstatují, že nelze přičítat k jejich tíži, když právní zástupce žalobců opomenul zcela běžnou možnost, tedy zcizení či zničení věcí, jejichž vydání se žalobci domáhali, a nepřizpůsobil této eventualitě svou žalobu. Polemizují s postupem žalobců ohledně změny žaloby (petitu) navržené 4. 11. 2002, tedy až více než rok po obdržení zprávy o prodeji předmětných věcí. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soud byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


V posuzovaném případě nelze aplikovat § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle nějž je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem uvedeným v předcházejícím zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu, neboť rozsudky soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o odlišném předmětu řízení, a proto se lze přípustností tohoto dovolání zabývat toliko podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jak ostatně uvádějí dovolatelé).


Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 31/2005, pod C 3080).


Zásadní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce spatřují dovolatelé v otázce aplikace. § 3 odst. 1 občanského zákoníku na výkon práva vznést námitku promlčení v dané věci.


Podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.


Jedná se o obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. Otázku, zda vznesení námitky promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, řešil odvolací soud v neprospěch žalovaných. Je proto třeba posoudit, zda uvedená otázka je otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pojem zásadního významu po právní stránce je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Jinými slovy, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, jimiž se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence, ovšem odvisí vždy od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy okolnosti vznesení námitky promlčení žalovanými jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak judikatorní přesah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, nebo ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 1/2007, pod C 4484/2007).


Namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající ve způsobu projednání věci odvolacím soudem, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř).


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek


V Brně dne 4. října 2007


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu