25 Cdo 2335/2011
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.




25 Cdo 2335/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně B. M. , zastoupené JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Střešovická 31, proti žalovaným 1) Ing. J. P. a 2) Ing. D. P. , jako právním nástupcům původně žalované E. P. , zemřelé dne 11. 2. 2012, o 303.312,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 168/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011, č. j. 23 Co 558/2010-401, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Michala Kojana, advokáta se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co bylo mezitímním rozsudkem ze dne 10. 10. 2002, pravomocně rozhodnuto, že základ nároku žalobkyně je po právu, rozsudkem ze dne 29. 9. 2010, č. j. 28 C 165/98-380, zamítl žalobu na zaplacení částky 303.312,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu její pracovní neschopnosti od 3. 6. 1996 do 7. 3. 1997, resp. ušlý zisk v celkové výši 303.212,- Kč, uplatněný s odůvodněním, že žalobkyně, která od r. 1992 podniká na základě živnostenského oprávnění v oboru vedení účetnictví, byla nucena po dobu své pracovní neschopnosti, jež nastala následkem úrazu, za nějž odpovídá právní předchůdkyně žalovaných, požádat p. M. a p. H. o výpomoc s touto agendou, a ti jí za tuto pomoc fakturovali 330.000,- Kč. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobkyně ohledně výše svého nároku neunesla břemeno tvrzení, neboť ani přes poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. neposkytla dostatek rozhodných skutkových tvrzení k výši svého nároku, zejména ohledně obsahu její ústní dohody se svým synem - p. M. a s pí. H., ohledně rozsahu prací a dohodnuté odměně za ně, dále k tomu, zda a v jaké výši je vyplatila, k účelnosti vynaložených prostředků, nespecifikovala konkrétní jimi provedené práce, nedoplnila tvrzení k příčinné souvislosti mezi jejím úrazem a výší vynaložených finančních prostředků apod. Vzhledem k tomu, že není přípustné, aby soud na účastníkovo tvrzení usuzoval z výsledků dokazování či ze skutečností vyšlých v řízení najevo, soud žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a následně i břemene důkazního.

K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 23 Co 558/2010-401, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nedostála své povinnosti tvrzení ohledně právně významných skutečností rozhodných pro posouzení výše uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku a ani po poučení soudem nedoplnila svá nedostačující tvrzení v potřebných směrech.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Poukazuje na to, že tato věc již byla řešena Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, jímž bylo závazně rozhodnuto i v otázce existence příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem majetkové újmy, a soudy měly po vydání mezitímního rozsudku v dalším řízení pouze zjišťovat výši škody. Namítá, že soudy obou stupňů rozhodovaly v zásadním rozporu s tímto rozsudkem, neboť uzavřely, že ohledně výše svého nároku neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, ačkoliv žádné dokazování neprováděly. Je přesvědčena, že všechny skutkové okolnosti byly vylíčeny v žalobě a v dalších podáních z 29. 11. 2004 a z 31. 6. 2006, a doložila též všechny relevantní listinné důkazy, z nichž vyplývá, že nikdy před pracovní neschopností ani po ní neplatila jiným osobám za výpomoc a že platby panu M. a paní H. se týkaly pouze plateb za období její pracovní neschopnosti. Soud prvního stupně žádný z navržených důkazů neprovedl a žalobu zamítl a odvolací soud tento nesprávný procesní postup potvrdil. Dovolatelka má rozsudky soudů obou stupňů za nepřezkoumatelné, v rozporu se závazným právním názorem a s pokyny Nejvyššího soudu. Věc zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v otázce důkazní povinnosti podle § 120 o. s. ř., provádění důkazů ve smyslu § 122 a § 123 o. s. ř., důkazních prostředků podle § 125 a § 127 o. s. ř., hodnocení důkazů v rozporu s ust. § 132 o. s. ř. a posouzení příčinné souvislosti mezi úrazem a způsobenou škodou ve smyslu § 442 obč. zák. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť neobsahuje žádnou právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Argumentaci uvedenou v dovolání má žalovaná za zčásti mylnou, zčásti nepravdivou a zčásti nedůvodnou. Dále se vyjadřuje k rozsahu chybějících žalobních tvrzení a dovozuje, že vykonstruovaný nárok dovolatelky soudy zamítly pro nedostatek tvrzení, nikoli v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Poukazuje na to, že dovolatelka nepřijala její návrhy na smírné ukončení dlouholetého sporu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 2. 2011, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o. s. ř. ).

Po podání dovolání původní žalovaná E. P. zemřela. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 25 Cdo 2335/2011-439, bylo rozhodnuto o pokračování v řízení na straně žalované s Ing. J. P. a Ing. D. P., kteří vstoupili do řízení na místo zemřelé.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Způsobilým dovolacím důvodem je důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 237 odst. 3 větu za středníkem o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na závěru, že žalobkyně ani přes poučení soudu neunesla břemeno tvrzení ohledně výše ztráty na výdělku (zisku), jakou utrpěla a jejíž náhrady se domáhá, tedy nesplnila základní procesní povinnost uloženou žalobci ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska procesních povinností účastníků. I když pravomocným mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto, že základ nároku na náhradu škody je dán, není tím zároveň doložena výše škody, jejíž náhradu žalobce požaduje. Skutkovou otázku výše újmy jakožto předpokladu pro rozhodnutí o výši náhrady řeší soud po vydání mezitímního rozhodnutí a i pro případnou úvahu soudu podle § 136 o. s. ř. jsou nezbytné zásadní skutkové okolnosti, na jejichž podkladě lze alespoň pravděpodobně určit výši nároku. I v tomto směru je břemeno tvrzení a břemeno důkazní na straně žalující.

Vzhledem k chybějícím tvrzením o rozhodných skutkových okolnostech pro zjištění výše ztráty na výdělku (ušlého zisku) žalobkyně soud dokazování ohledně výše tohoto nároku neprováděl. Již z toho důvodu právní otázky týkající se důkazní povinnosti, provádění a hodnocení důkazů nejsou v dané věci právně významné, nehledě k tomu, že procesní námitky jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), jímž však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; přezkoumávání těchto okolností je zákonem výslovně vyloučeno (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Totéž se týká namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a výtky, že nebyly provedeny navržené důkazy.

K otázce příčinné souvislosti mezi úrazem a způsobenou škodou je třeba uvést, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a na tomto posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

K námitkám dovolatelky lze dodat, že náhradou ušlého zisku (výdělku) se neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce, ale jde o náhradu majetkové újmy, tedy určitého majetkového přínosu, o nějž poškozený v příčinné souvislosti s úrazem přišel, a povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na výši ztráty, kterou utrpěl. Způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí totiž v každém jednotlivém případě především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období (nebýt pracovní neschopnosti) dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008).

Z uvedených důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu tak není přípustné, a to ani v rozsahu, v němž směřuje proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 10.000,- Kč (odměna z částky určené podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., krácená o polovinu podle § 18 odst. 1 téže vyhlášky), náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, tj. celkem 10.300,- Kč, a náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 173 odst. 3 o. s. ř. (2.060,- Kč), celkem tedy 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2012

JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu