25 Cdo 2328/2004
Datum rozhodnutí: 15.12.2005
Dotčené předpisy: § 563 předpisu č. 40/1964Sb., § 9 předpisu č. 58/1969Sb., § 10 předpisu č. 58/1969Sb.




25 Cdo 2328/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce PhDr. V. Č. proti žalované České republice Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 198/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2004, č. j. 13 Co 444/2002-329, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2004, č. j. 13 Co 444/2002-329, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 C 198/98-204, pokud jimi bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit 19% úrok z prodlení z částky 13.910.000,- Kč od 21. 3. 1996 do zaplacení se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou ze dne 2. 9. 1998 se žalobce vůči státu domáhal zaplacení částky 14.667.599,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 21. 3. 1996 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené nezákonnými rozhodnutími orgánu státu, jimiž mu byla nesprávně vyměřena daň z přidané hodnoty. Škoda žalobci vznikla tím, že zaplacení daně nepříznivě zasáhlo do jeho podnikatelské činnosti, způsobilo mu platební neschopnost a následně i zánik firmy. Žalobce nárok uplatnil u žalované podle § 9 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., avšak nebylo mu vyhověno. V průběhu soudního řízení žalobce rozšířil žalobu o částku 1.080.600,-Kč, představující nárok na náhradu škody na zdraví, která mu měla vzniknout v příčinné souvislosti s daňovými rozhodnutími.

Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 C 198/98-204 (nesprávně uvedeno 13 C 198/98-104), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13.910.000,- Kč s 19% úrokem od 21. 3. 1996 do zaplacení, ohledně částky 757.599,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl, že o zbývající části žaloby (nárok na náhradu škody na zdraví) a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že žalobci byla platebními výměry Finančního úřadu pro P. ze dne 17. 6. 1993, č. j. FÚ/9228/3112/93, č. j. FÚ/9228/3113/93, č. j. FÚ/9228/3114/93 a č. j. FÚ/9228/3115/93, stanovena za každý měsíc v období od ledna do dubna 1993 daň z přidané hodnoty v částce 202.197,- Kč, tj. celkem 808.788,-Kč; tuto částku žalobce uhradil spolu s penále za pozdní úhradu daně ve výši 490.358,-Kč v době od května 1993 do října 1994. Odvolání proti vyměření daně byla rozhodnutími Finančního ředitelství pro město P. zamítnuta, následně však Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 4. 9. 1995, č. j. 181-54472/95, shledalo nesprávnou aplikaci ustanovení § 44 zákona č. 337/92 Sb., o správě daní a poplatků, a změnilo rozhodnutí uvedených orgánů tak, že žalobci byla stanovena daňová povinnost ve výši 0,- Kč. Přestože žalobci byla částka 1.299.146,-Kč ve dnech 26. 9. a 18. 10. 1995 vrácena, vznikla mu v souvislosti s jejím zadržením škoda, neboť byl nucen ke dni 31. 12. 1995 ukončit pro nastalé finanční potíže své podnikání. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ke vzniku škody, spočívající v ukončení žalobcova podnikání a ve faktické likvidaci jeho firmy, došlo v příčinné souvislosti s neoprávněným odčerpáním finančních prostředků v celkové částce 1.298.966,- Kč, provedeným na základě nezákonných rozhodnutí správních orgánů. Při stanovení výše škody, za kterou stát odpovídá podle ustanovení § 1 odst. 2 a § 2 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ), vycházel soud ze znaleckého posudku ze dne 15. 10. 2001, vypracovaného obchodní společností P., s. r. o., ústavu kvalifikovaného pro znaleckou činnost v oboru ekonomika, podle kterého škoda sestává z hodnoty firmy ke dni 30. 9. 2001 ve výši 9.840.000,- Kč a z dlužných částek, které žalobci v důsledku platební neschopnosti narostly na sankčních úrocích do částek 6.860.000,- Kč vůči K. s. r. o. a 690.000,- Kč vůči Pražské správě sociálního zabezpečení, a je celkově snížena na 80%, celkově tedy 13.910.000,- Kč. Uzavřel, že žalobce má rovněž právo na úroky z prodlení od 21. 3. 1996 ve smyslu ustanovení § 517 obč. zák., neboť žalovaná je v prodlení s poskytnutím peněžitého plnění, na které má žalobce nárok.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2004, č. j. 13 Co 444/2002-329, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím správního orgánu podle ustanovení § 1 až 4 zákona č. 58/1969 Sb. K otázce stanovení výše škody, která zůstala mezi účastníky řízení spornou, odvolací soud doplnil dokazování o dodatek posudku znaleckého ústavu P., s. r. o., který po zpracování nově získaných podkladů upřesnil výši škody na částku 13.950.000,- Kč k 30. 9. 2001, resp. 16.750.000,- Kč k 31. 12. 2003. Z toho soud dovodil, že nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo změnu výpočtu výše škody. K odvolacím námitkám konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel ze závěru ústavního znaleckého posudku při stanovení výše vzniklé škody s tím, že závěry posudku původního, tak jeho doplňujícího znění jsou přesvědčivé a zcela vyčerpávající.

Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti části výroku rozsudku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně příslušenství pohledávky, tj. 19% úroku z prodlení z částky 13.910.000,- Kč od 21. 3. 1996 do zaplacení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. přikládá zásadní právní význam otázce, zda soud může stanovit počátek běhu prodlení státu odpovědného za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím před den, k němuž je zjištěna a vypočtena výše škody. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že při vyčíslení výše škody znaleckým posudkem v částce 13.910.000,- Kč ke dni 30. 9. 2001 nebylo prodlení počítáno ode dne 1. 10. 2001, tedy k datu vyčíslení škody, ale o pět a půl roku dříve, tj. ke dni 21. 3. 1996. Tvrdí, že jí tak byla uložena povinnost, jež nemá oporu v zákoně, neboť je povinna uhradit škodu způsobenou prodlením dvakrát, a to v částce stanovené znalci a následně v úroku z prodlení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soudu napadené rozhodnutí v části výroku o úroku z prodlení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná dovoláním napadá pouze tu část rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství pohledávky, tj. ohledně 19 % úroku z prodlení z částky 13.910.000,- Kč od 21. 3. 1996 do zaplacení; přípustnost dovolání tak lze posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nesprávné právní posouzení věci [§ 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], které dovolatelka uplatňuje v dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k tomu, že předmětná nezákonná rozhodnutí byla vydána dne 17. 6. 1993, tj. přede dnem 15. 5. 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně posuzoval věc podle dosavadního předpisu (srov. § 36 zákona č. 82/1998 Sb), tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Podle ustanovení § 1 odst. 1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen "státní orgán"). Stát odpovídá rovněž za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím orgánu společenské organizace, vydaným při plnění úkolů státního orgánu, které na tuto organizaci přešly. Podle odstavce 2 odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Podle ustanovení § 9 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, jakož i nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu, je třeba předem projednat s ústředním orgánem.



Podle ustanovení § 10 zákona neuspokojí-li ústřední orgán nárok poškozeného do šesti měsíců ode dne podání žádosti, může se poškozený domáhat přiznání nároku nebo jeho neuspokojené části u soudu.

Podle ustanovení § 517 odst. 1 věty první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

Podle ustanovení § 563 obč. zák. není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán.

V posuzované věci jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím správního orgánu ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb. - tento shodný závěr soudů obou stupňů (ostatně ani část výroku k základu nároku a jeho výši se vztahující) není dovoláním napaden a otázka odpovědnosti žalované za škodu tak nepodléhá dovolacímu přezkumu; předmětem dovolání je tedy pouze otázka prodlení státu s náhradou škody a stanovení okamžiku, od nějž je stát povinen hradit též úrok z prodlení. U této formy odpovědnosti státu za škodu zákon ukládá poškozenému, aby svůj nárok uplatnil nejprve u příslušného ústředního orgánu. Zároveň stanoví šestiměsíční lhůtu počítanou od uplatnění nároku poškozeným, v níž je ústřední orgán povinen věc projednat a rozhodnout o tom, zda škodu nahradí; teprve po uplynutí této doby je poškozený oprávněn uplatnit nárok u soudu. Splatnost nároku tedy podle ustanovení § 10 zákona nastává teprve dnem následujícím po uplynutí uvedené lhůty (jedná se o ustanovení speciální ve vztahu k obecné úpravě § 563 obč. zák., jež se v daném případě neuplatní). Z toho vyplývá, že stát se v prodlení s poskytnutím náhrady za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nemůže ocitnout dříve, než marně uplyne lhůta šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu; ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej také stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. 24 C 531/92, publikovaný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996). To samozřejmě platí za předpokladu, že nárok je opodstatněný a poškozenému škoda skutečně vznikla.

Protože zákon č. 58/1969 Sb. pojem škody blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák., podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Za škodu je považována újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).

Ze znaleckého posudku, z nějž soudy obou stupňů vycházely, se podává, že vedle újmy vzniklé ukončením podnikatelské činnosti sestává škoda (při celkovém snížení na 80%) i z dlužných částek, které žalobci v důsledku platební neschopnosti narostly na sankčních úrocích do částek 6.860.000,- Kč vůči K. s. r. o. a 690.000,- Kč vůči Pražské správě sociálního zabezpečení. Odvolací soud se charakterem této újmy a okamžikem jejího vzniku blíže nezabýval a nezdůvodnil, zda a kdy žalobce uvedené částky svým věřitelům uhradil a kdy mu tak vznikla skutečná škoda. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom platí, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, škoda mu zatím nevznikla, neboť samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh nesnižuje majetkový stav poškozeného a není tedy skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, publikovaný pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005).

I když tedy správnost rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalované k náhradě škody není předmětem dovolacího přezkumu, je zřejmé, že pro řešení otázky okamžiku vzniku prodlení s tímto plněním na straně státu je významné, zda vůbec a kdy škoda vznikla. Odvodil-li odvolací soud počátek prodlení od data 21. 3. 1996, které podle obsahu spisu nemá žádnou souvislost s okolností, zda a kdy žalobce dlužné částky svým věřitelům uhradil (to není vůbec obsahem skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel), posoudil tuto otázku v rozporu s hmotným právem i ustálenou soudní judikaturou. Vzhledem ke specifickým okolnostem tohoto případu je přitom zřejmé, že bez ohledu na to, kdy žalobce dlužné částky věřitelům zaplatil a vznikla mu tak škoda, nemohl se stát dostat do prodlení dříve, než uplynula šestiměsíční lhůta určená k předběžnému projednání nároku u ústředního orgánu, a později (to s ohledem na pravomocně uloženou povinnost k náhradě škody), než uplynula lhůta k plnění stanovená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 3. 2002, č. j. 13 C 198/98-204.

Výtka dovolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu platí i ohledně části škody spočívající v zániku firmy žalobce, jejíž hodnota ke dni 31. 12. 1992 činila 5.070.000,- Kč a byla na výslednou částku 9.840.000,- Kč ke dni 30. 9. 2001 určena ve znaleckém posudku tak, že takovou sumu by žalobce k tomuto datu získal, pokud by firmu dne 31. 12. 1992 za tehdejší hodnotu prodal a získané prostředky uložil v bance. Ačkoliv odvolací soud doplnil dokazování o doplněk znaleckého posudku, který výši škody upřesnil a aktualizoval ke dni 31. 12. 2003, v odůvodnění napadeného rozsudku se otázkou okamžiku vzniku škody a ani počátkem prodlení žalované nezabýval, byť byla předmětem odvolacích námitek. Jeho rozsudek je tak z pohledu dovoláním uplatněné otázky počátku prodlení zmatečný a nepřezkoumatelný, neboť z něj není zřejmé, zda vznik škody datuje před den 21. 3. 1996 (tomu by odpovídal přisouzený úrok z prodlení) nebo zda škoda v uvedené výši vznikla ke dni 30. 9. 2001, jak byla vyčíslena znaleckým posudkem a odvolacím soudem přiznána.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je při své nepřezkoumatelnosti v otázce vzniku prodlení s náhradou škody na straně žalované v rozporu se zákonem i s ustálenou judikaturou vyšších soudů, je proto po právní stránce zásadně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání směřující proti části výroku týkající se úroku z prodlení je tak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a z téhož důvodu i opodstatněné. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl i tento rozsudek v uvedeném rozsahu zrušen a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém řízení soud na základě odpovídajících skutkových zjištění vyloží, zda a kdy (případně v jakých částkách) vznikla žalobci škoda a podle toho (s přihlédnutím k úpravě dané ustanoveními § 9 a 10 zákona č. 58/1969 Sb., k zákonné šestiměsíční lhůtě a k tomu, že žalované již byla povinnost k náhradě uložena pravomocným soudním rozhodnutím) určí vznik prodlení s jejím zaplacením a potažmo i datum (data), od nějž je dána povinnost žalované k úhradě úroku z prodlení. V konečném rozhodnutí bude též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2005

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu