25 Cdo 2321/2009
Datum rozhodnutí: 19.04.2011
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 2321/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Karlem Sochorem, advokátem se sídlem Ostrava, Na Hradbách 18, proti žalovaným 1) T. H. , zastoupenému JUDr. Františkem Kubínem, advokátem se sídlem Havířov, Dlouhá třída 3 a 2) České pojišťovně a. s. , se sídlem Praha 1, Spálená 16, adresa pro doručení Ostrava, 28. října 60, o 209.135,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 142/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 12. 2008, č.j. 8 Co 556/2008-90, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360 Kč k rukám JUDr. Františka Kubína, advokáta se sídlem Havířov, Dlouhá třída 3, do tří dnů od právní moci usnesení.

Odůvodnění:

Žalobce se na žalovaných domáhal zaplacení společně a nerozdílně 209.135,50 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody na zdraví v důsledku úrazu ze dne 6. 9. 2005 s odůvodněním, že dne 16. 1. 2004 při dopravní nehodě způsobené žalovaným 1), jenž byl proti odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěn u žalované 2), utrpěl zranění - dvojitou otevřenou zlomeninu levého bérce a v září 2005 uklouzl na turistickém chodníku v Alpách a způsobil si opětovnou zlomeninu bércové kosti vlevo.

Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 4. 8. 2008, č.j. 115 C 142/2007-75, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) dne 16. 1. 2004 jako řidič osobního automobilu srazil žalobce přecházejícího vozovku a způsobil mu mimo jiné dvojitou otevřenou zlomeninu levého bérce, léčba zranění byla ukončena v červnu 2005, přestavba zlomené bércové kosti nebyla plně ukončena v době, kdy žalobce dne 6. 9. 2005 na turistickém chodníku v horách uklouzl, přetížil levou dolní končetinu a způsobil si tím opětovnou zlomeninu levého bérce. Soud posoudil danou věc podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že stav kosti žalobce je následkem protiprávního jednání žalovaného 1) ze dne 16. 1. 2004, nejedná se však o bezprostřední příčinu její refraktury, neboť vyvolávajícím činitelem škody na zdraví ze 6. 9. 2005 bylo zevní působení (přetížení), které nezpůsobil žalovaný 1). V daném případě tedy neexistuje příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalovaným 1) ze dne 16. 1. 2004 a poškozením zdraví žalobce ze dne 6. 9. 2005.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 12. 2008, č.j. 8 Co 556/2008-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud odkázal na skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně a dodal, že nebýt primárního úrazu žalobce způsobeného 1. žalovaným při autonehodě by k refraktuře sice nedošlo, ovšem žalobní tvrzení, které hodlal žalobce v tomto sporném řízení prokazovat, nemohlo kvalifikovat souvislost mezi úrazem žalobce při autonehodě a úrazem na horách .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem, že přejímá vadné hodnocení důkazů a nevypořádává se s odvolacími námitkami žalobce. Nesouhlasí s posouzením příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného 1) a vznikem škody v souvislosti se zraněním ze dne 6. 9. 2005. Domnívá se, že důkazy byly nesprávně hodnoceny v rozporu s jejich faktickým obsahem. Poukazuje na znalecký posudek, v němž znalec zhodnotil zdravotní stav žalobce k datu úrazu, kdy nebyla ukončena přestavba poraněné bércové kosti, a konstatoval, že pouhé uklouznutí či přetížení končetiny by s přihlédnutím ke všem okolnostem s nejvyšší pravděpodobností nemohlo vyvolat takové poranění končetiny, jaké bylo u žalobce zjištěno, pokud by končetina byla zdravá. Podle dovolatele je tedy dán základ pro závěr o existenci příčinné souvislosti. Pokud odvolací soud uvedl, že nebýt primárního úrazu žalobce, způsobeného 1. žalovaným při autonehodě, by k refraktuře sice nedošlo, ovšem žalobní tvrzení, které hodlal žalobce v tomto sporném řízení prokazovat, nemohlo kvalifikovat souvislost mezi úrazem při autonehodě a úrazem v horách , dostal se podle dovolatele do rozporu, neboť závěr této věty je zcela vyvrácen její první polovinou. Žalobce nikdy netvrdil, že by další úrazový mechanismus ze dne 6. 9. 2005 nenastal bez předchozího zranění, tvrdil však a provedenými důkazy doložil, že přetížení končetiny dne 6. 9. 2005 by samo o sobě nemělo na končetinu tak devastující účinek, nebýt toho, že po předchozím poranění nebyla kost náležitě zhojena. Navrhl s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto.

Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. 12. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.dovolání přípustné není, jelikož nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přichází tedy v úvahu jen přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji podmiňuje zásadním právním významem rozhodnutí ve věci samé.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Namítá-li dovolatel pochybení při hodnocení důkazů, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoli přichází-li v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) . s. ř. Nesprávné právní posouzení věci namítá dovolatel až jako důsledek nesprávného hodnocení důkazů, a tedy i nesprávného zjištění skutkového stavu.

Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť se v řízení zjišťuje, zda škodná událost a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. Tyto právní závěry dovolatel nezpochybňuje.

Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolacími námitkami), uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, nezahrnuje-li tvrzená vada řízení otázku zásadního právního významu.

Není zřejmé, které právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, na nějž dovolatel odkazuje, by měly být významné pro rozhodnutí v této (skutkově i právně odlišné) věci.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému 1) jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému 1) sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. dubna 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu