25 Cdo 2315/2013
Datum rozhodnutí: 26.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 9 odst. 1 předpisu č. 440/2001Sb., § 121 odst. 3 obč. zák.



25 Cdo 2315/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Josefem Biňovcem, advokátem se sídlem Praha 7, Strossmayerovo náměstí 977/2, proti žalovanému Libereckému kraji , se sídlem Liberec IV, U Jezu 642/2a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 319/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 2012, č.j. 29 Co 429/2011-164, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla v důsledku úrazu, jejž utrpěl dne 6. 12. 2004, kdy šel po silnici II/283 v obci Mírová pod Kozákovem, šlápl do výmolu a zlomil si kotník levé nohy. Požadované plnění se skládá z bolestného 8.520,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění 159.026,- Kč, náhrady věcné škody 300,- Kč a náhrady nákladů právního zastoupení před podáním žaloby 15.026,- Kč.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č.j. 24 C 319/2007-123, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 7. 2011, č.j. 24 C 319/2007-130, zamítl žalobu na zaplacení 167.846,- Kč s příslušenstvím, nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a uložil žalobci povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 4.500,- Kč a 230,66 Kč. Okresní soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou promlčení a zjistil, že ošetřujícím lékařem z oddělení chirurgie Státního zdravotního ústavu v Praze byl dne 24. 3. 2005 vydán posudek pro účely pojistného z úrazového pojištění žalobce, a ten byl žalobci předán 28. 4. 2005. V tento den se tedy podle soudu žalobce dozvěděl o škodě (nemajetkové újmě způsobené bolestí a ztížením společenského uplatnění) a o tom, kdo za ni odpovídá. Ke zjištění okamžiku ustálení zdravotního stavu žalobce soud ustanovil znalkyni z oboru zdravotnictví, která dospěla k závěru, že ke stabilizaci poúrazového zdravotního stavu žalobce došlo do pěti měsíců od úrazu, přičemž případné částečné omezení hybnosti nohy bylo normálním stavem po předchozí nutné fixaci. Z provedených důkazů, zejména lékařské zprávy a znaleckého posudku, soud dospěl k závěru, že ke skončení léčení došlo v lednu 2005, po skončení léčení prohlásil ošetřující lékař ke dni 24. 3. 2005 zdravotní stav za ustálený, což potvrdila i znalkyně, a protože byla žaloba podána až 7. 8. 2007, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 1, 2 obč. zák.), a proto nebylo možné vzhledem k vznesené námitce promlčení uplatněné právo žalobci přiznat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, č.j. 29 Co 429/2011-164, rozsudek okresního soudu ve spojení s opravným usnesením co do odvoláním napadené částky 159.026,- Kč s příslušenstvím, a dále v nákladových výrocích potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem o promlčení uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, když pro posouzení běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby vzal za významné, že žalobce již 28. 4. 2005, kdy mu byla předána dokumentace pro pojistné plnění, měl k dispozici písemnost (posudek), z něhož bylo možné určit, jaké jsou trvalé následky úrazu, a tedy objektivně usoudit, že zdravotní stav je k tomuto dni ustálený.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel je přesvědčen, že jeho nárok spočívající ve ztížení společenského uplatnění a nákladech za právní služby promlčen není, a že soudy neúplně zjistily skutkový stav věci a věc nesprávně právně posoudily. Zdůrazňuje, že léčba zranění trvala až do 31. 8. 2007, dokdy žalobce docházel na rehabilitace a kontroly, neboť neustále pociťoval bolesti v místě zranění. Z uvedeného dovolatel dovozuje, že jeho zdravotní stav nebyl v době, kterou uvádí oba soudy, ještě ustálen, a pokud ustálen byl, nemohl to vědět. Odkazuje na ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen vyhláška ), podle něhož se vydává lékařský posudek u ztížení společenského uplatnění zpravidla až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví, v daném případě nejdříve dne 6. 12. 2005. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění tak nemůže být promlčen, když žaloba byla podána dne 5. 8. 2007. K části žalobního nároku představující náklady za právní zastoupení ve výši 15.026 Kč, dovolatel uvádí, že byly uplatněny na základě ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák., neboť se jednalo o náklady spojené s jeho nárokem vzniklé před podáním žaloby, kdy se majetek žalobce v souvislosti se zraněním, za něž odpovídá žalovaný, snížil o tento výdaj. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu a odmítl argumentaci dovolatele s tím, že probíhající rehabilitace a kontroly u lékaře nemají vliv na ustálení zdravotního stavu, neboť by jinak - při dále přetrvávajících bolestech nemohlo dojít k ustálení zdravotního stavu a vyčíslení bodového ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále opět jen o. s. ř. ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v daném případě nejde (odlišné rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud neshledal ani přípustnost dovolání podle písmene c), které vyžaduje, aby napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím zásadního právního významu.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 9 odst. 1 vyhlášky se posouzení ztížení společenského uplatnění provede, jakmile je možné považovat zdravotní stav poškozeného za ustálený. Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz zanechal, a tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného. O škodě se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je přitom závislé na vyjádření lékaře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2107/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 36, rozsudek ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C 569 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, nebo rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2682/2005).

Jestliže odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že zdravotní stav žalobce byl ustálen již ke dni 28. 4. 2005, kdy měl k dispozici lékařský posudek, a že je možno určit, jaké jsou trvalé následky úrazu, je právní posouzení počátku běhu promlčecí doby odvolacím soudem v souladu s ustálenou judikaturou. Na tomto závěru nic nemění okolnost, že podle § 8 odst. 2 písm. b) vyhlášky se lékařský posudek za účelem stanovení výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění vydává zpravidla (tedy nikoli vždy) až po jednom roce poté, kdy došlo ke škodě na zdraví. V dané věci bylo zjištěno, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo dříve než rok po úrazu, a tedy i posudek bylo možno podat dříve.

Namítá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění ohledně ustálení svého zdravotního stavu a nesprávné hodnocení provedených důkazů a předkládá přitom vlastní skutkové závěry, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Nejde tedy o posouzení otázky právní, tím méně pak otázky zásadního právního významu, jak vyžaduje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

K požadavku dovolatele na přiznání nákladů za právní zastoupení před podáním žaloby ve výši 15.026,- Kč lze uvést, že tato částka je zahrnuta v zamítavém výroku rozsudku soudu prvního stupně, jenž v této části nebyl napaden odvoláním, a již proto nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.

Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému a vedlejšímu účastníkovi žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. listopadu 2013

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu