25 Cdo 2296/2008
Datum rozhodnutí: 28.04.2011
Dotčené předpisy: § 442 odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




25 Cdo 2296/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. I. R. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stejskalem, advokátem se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 18, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 1.836.768,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 173/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2007, č. j. 39 Co 581/2006-163, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2007, č. j. 39 Co 581/2006-163, se v měnícím výroku o věci samé ohledně částky 493.072,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení 1.836.768,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (sestávající z nákladů obhajoby, jízdného k hlavnímu líčení, nákladů ubytování, ušlé mzdy po dobu účasti u hlavního líčení, nevyplaceného příplatku za vedení za období od data odvolání žalobce z vedoucí funkce do pravomocného skončení trestního řízení, ušlého výdělku spočívajícího v nevyplacení dalších složek platu za stejné období, ušlých úroků vyjádřených též jako zvýšení hodnoty peněz uložených u komerčních bank ), jež mu měla vzniknout v důsledku zahájeného trestního řízení, které skončilo zproštěním obžaloby pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 4. 2006, č. j. 14 C 173/2003-133, žalované uložil, aby žalobci zaplatila 742.084,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 7. 1995 bylo žalobci sděleno obvinění z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) trestního zákona. V uvedené době žalobce pracoval ve vedoucí funkci na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR, z níž byl dne 3. 1. 1996 odvolán právě z důvodu zahájeného trestního stíhání. Od 4. 1. 1996 byl žalobci vyplácen plat ve stejné výši jako před odvoláním, vyjma příplatku za vedení. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 1999, sp. zn. 12 T 267/96, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2002, byl žalobce zproštěn obžaloby. V průběhu trestního stíhání si žalobce zvolil obhájce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ), jsou naplněny, neboť žalobci vznikla škoda v souvislosti s trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem; důvodná je však pouze část uplatněných nároků. Náklady obhajoby, jízdné ke hlavnímu líčení a náklady ubytování s tím spojené žalobce účelně vynaložil v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Stejně tak mu náleží ušlá mzda za dobu trvání hlavního líčení a částka odpovídající nevyplacenému příplatku za vedení, neboť z funkce byl odvolán v důsledku trestního stíhání. Oproti tomu u požadované náhrady za nevyplacený osobní příplatek soud vycházel z faktického příjmu, jehož žalobce po dobu trestního stíhání dosahoval, a dovodil, že v tomto směru mu škoda nevznikla. Důvodným nebyl shledán ani nárok na ušlý majetkový prospěch ze zamýšlené investice do termínovaných vkladů, neboť se nejedná o škodu skutečnou.

K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. 39 Co 581/2006-163, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 233.932,- Kč a v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku ohledně částky 508.152,- Kč jej pak změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že ačkoli soud prvního stupně učinil z provedených důkazů správná skutková zjištění, neučinil správný závěr ohledně aplikovatelného právního předpisu. Pokud bylo nezákonné rozhodnutí (sdělení obvinění) vydáno 20. 7. 1995, je nutné na uvedený spor použít zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu nebo jeho nesprávným úředním postupem (podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb.). Po shrnutí předpokladů odpovědnosti podle uvedeného zákona s poukazem na to, že škodou se rozumí majetková újma, tj. újma vyjádřitelná v penězích, a dále nemajetková újma, za kterou se poskytuje odškodnění podle § 444 obč. zák. (bolestné a ztížení společenského uplatnění) zdůraznil, že podle § 442 odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 platilo, že se hradí pouze skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav a není-li to dobře možné, hradí se v penězích. Jen tehdy, jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může soud přiznat i náhradu jiné škody, jestliže by nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití. Poškozený tak může požadovat jen majetkovou újmu spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného nastalého v důsledku škodního jednání, nikoli ušlý zisk. V návaznosti na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že požadované náklady obhajoby vynaložené žalobcem v souvislosti s trestním stíháním, jsou důvodné. Ve zbývajícím rozsahu však s poukazem na § 442 obč. zák. v uvedeném znění nároky žalobce důvodnými neshledal, neboť nemají zákonný podklad.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a proti výroku, kterým byl tento rozsudek potvrzen v zamítavém výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř., přičemž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; v případě dovolání proti měnícímu výroku napadeného rozsudku pak také z důvodu, že odvolací soud nesprávně a nedostatečně vyhodnotil provedené důkazy. Namítá, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, jestliže uzavřel, že nenárokovou složkou platu žalobce byl pouze příplatek za vedení, neboť žalobce pobíral také osobní příplatek, který mu byl nejprve snížen, později zcela odebrán. Soud prvního stupně dále pochybil tím, že neprovedl žalobcem opakovaně navrhovaný důkaz ohledně výše průměrného platu vrchního ředitele, kterého by mohl žalobce u zaměstnavatele dosahovat. U ušlé investice do termínovaných vkladů má dovolatel zato, že ji soud prvního stupně považoval za nárok na úroky z prodlení, nikoli za majetkové zhodnocení peněz o požadovanou úrokovou sazbu. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku stejně jako částku vynaloženou na ubytování dovolatel v průběhu řízení řádně a v plné výši prokázal. Rovněž závěr odvolacího soudu ohledně nepřiznaného příplatku za vedení považuje dovolatel za nesprávný. Ve vztahu k nároku na úroky z prodlení je podle názoru dovolatele zřejmé, že pokud by nemusel vynaložit bezdůvodně částky na svou obhajobu a náklady s tím spojené a obdržel všechny své obvyklé příjmy, tak by u něj jednoznačně došlo ke zhodnocení majetku. Nepřiznání náhrady za uvedené škody považuje dovolatel za diskriminační postup státu vůči poškozeným; výklad odvolacího soudu je proto nutné považovat za zužující, restriktivní, nezákonný a protiústavní. Z uvedených důvodů navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu, případně rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, pokud napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se osobního příplatku, ušlých úroků, nákladů ubytování a ušlého výdělku za dobu účasti u hlavního líčení, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání proti části výroku týkající se nároku na jízdné k hlavnímu líčení a ušlého výdělku spočívajícího v nevyplaceném příplatku za vedení je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a je důvodné. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Přípustnosti dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nákladů ubytování ve výši 6.904,- Kč a ušlého výdělku za dobu účasti u hlavního líčení ve výši 8.176,- Kč, brání ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Ačkoliv odvolací soud výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vyhověno, změnil v částce 508.152,- Kč jedním výrokem tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, rozhodoval o několika dílčích samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Byť se jednotlivé nároky na náhradu škody odvíjejí od téže škodné události, mají odlišnou povahu; jde o samostatné nároky, u nichž se přípustnost dovolání posuzuje ve vztahu ke každému z nich zvlášť (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované tamtéž pod č. 55, ročník 2000). Nejvyšší soud proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu co do částky 1.094.684,- Kč (náhrada za nevyplacené nenárokové složky platu a ušlých úroků z neuskutečněné investice) se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), jež má význam jak pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Přípustnost dovolání není založena jen tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Ačkoli dovolatel uplatňuje výslovně ve vztahu k potvrzujícímu výroku odvolacího soudu ohledně náhrady za nevyplacené nenárokové složky platu dovolací důvod nesprávného právního posouzení, ve skutečnosti napadá skutkové závěry soudů obou stupňů. Rekapituluje skutková zjištění soudů, hodnotí je ze svého pohledu a činí vlastní skutkové závěry. Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je však uplatnitelný pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze správnost skutkových zjištění, resp. skutkových závěrů úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro přípustnost dovolání jsou relevantní pouze v dovoláním napadeném rozhodnutí řešené právní otázky, jejichž posouzení má význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Takové námitky však v dovolání uplatněny nejsou. Otázky postihující konkrétní okolnosti daného případu nemají potřebný judikatorní přesah, a proto nejsou způsobilé založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí.

Námitka dovolatele, že v řízení nebyl proveden jím opakovaně navrhovaný důkaz (dotaz k Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR ohledně průměrného platu vrchního ředitele odboru, kterého by mohl dovolatel dosáhnout po dobu trvání trestního řízení), sama o sobě žádný zásadní význam nemá, nehledě k tomu, že soud není povinen všechny navržené důkazy vždy provést. Vytýkaná vada řízení přípustnost dovolání nezakládá, neboť nejde o procesní otázku zásadně právně významnou, a k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Jelikož dovolání žalobce v tomto rozsahu směřuje proti výroku rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Obdobný závěr o nepřípustnosti dovolání jako v případě nenárokových složek platu dovolatele je nutné zaujmout i ohledně ušlých úroků z neuskutečněné investice. Aniž by dovolatel formuloval otázku zásadního právního významu, vyjadřuje přesvědčení, že mu nemožností zhodnocení prostředků ušel zisk, a pokud mu soudy s odkazem na úpravu v zákoně č. 58/1969 Sb. náhradu nepřiznaly, jednaly vůči němu diskriminačně. Otázka nároku, který dovolatel vylíčil jako náhradu úroků představujících nikoli běžné úroky z prodlení , nýbrž škodu, která mu vznikla a byla tím vyjádřena hodnota peněz, které musel v souvislosti se svým trestním stíháním nezbytně vynaložit nebo které mu nebyly z téhož důvodu vyplaceny , přičemž kdyby je buď získal tak, jak měl, a nebo je nemusel vynaložit, zvýšila by se hodnota těchto peněz právě o požadovanou úrokovou sazbu u vkladů komerčních bank , byla řešena dovolacím soudem v obdobné věci týkající se dovolatele, a to rozsudkem ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007. Od závěru, že takový nárok nenáleží, nemá dovolací soud důvodu se ani v nyní projednávané věci odchýlit. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl dovolání i proti této části výroku rozhodnutí odvolacího soudu.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě za ztrátu na výdělku (příplatku za vedení jako nárokové složky platu) a náhradě jízdného k hlavnímu líčení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Zákony upravující odpovědnost státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb. ani předchozí zákon č. 58/1969 Sb.) definici pojmu škoda neobsahují, podle výslovné úpravy (§ 26, resp. § 20 těchto předpisů) je však pro takový účel konstruován vztah speciality založený na tom, že zvláštní úprava se uplatní tam, kde speciální předpis (zákon o odpovědnosti státu) stanoví něco jiného oproti úpravě obecné, přičemž obecnou úpravu je možno použít tam, kde speciální předpis její aplikaci nevylučuje buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Proto se občanského zákoníku použije například i u obecného vymezení pojmu škoda a rozsahu její náhrady. Jestliže došlo během účinnosti zvláštních předpisů o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci ke změně obecné úpravy, projeví se tato změna v návaznosti na přechodná ustanovení obecného předpisu i do poměrů úpravy zvláštní. Proto vzhledem k tomu, že uplatněné nároky v dané věci představují škodu vzniklou zhruba od roku 1996, je namístě aplikovat občanský zákoník účinný v této době, nikoliv v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 58/1969 Sb., jak nesprávně dovodil odvolací soud.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 (tj. ve znění účinném ke dni vzniku škody) se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Podle odst. 2 škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu.

Za škodu ve smyslu citovaného ustanovení se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Skutečnou škodou je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Ušlý zisk je pak v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Přiznání náhrady ušlého zisku pak od 1. 1. 1992 již není vázáno na podmínku úmyslného zavinění.

Není tedy důvodu zamítnout žalobu směřující k náhradě ušlého zisku s poukazem na nesprávné znění § 442 odst. 1 obč. zák. (účinného do 31. 12. 1991), resp. pro nesplnění předpokladu úmyslného zavinění, které tehdejší předpis vyžadoval. Kromě toho nárok na náhradu za nárokovou složkou platu (příplatek za vedení) je svým charakterem ztrátou na výdělku, jak jej upravuje ustanovení § 445 a násl. obč. zák., kde rozlišení formy zavinění rovněž nemá význam. I když odvolací soud žalobu v tomto rozsahu zamítl též pro zrušení předmětné vedoucí funkce, nejde z časového hlediska o totožný okamžik a dovolateli náleží náhrada za dobu před organizační změnou, kdy mohl příplatek pobírat, pokud by nebyl z funkce pro trestní stíhání odvolán. Jestliže pak bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce vynaložil na dopravu k hlavnímu líčení částku 37.072,- Kč, jde navíc o škodu skutečnou (nikoli o ušlý zisk, jak nesprávně uvedl odvolací soud), která je rovněž odškodnitelná za použití § 442 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992.

Právní posouzení popsaných nároků v částkách 456.000,- Kč a 37.072,- Kč odvolacím soudem tedy není správné, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu zrušil spolu se závislým výrokem o náhradě nákladů řízení a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2011

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu