25 Cdo 2292/2008
Datum rozhodnutí: 19.10.2010
Dotčené předpisy: § 18 předpisu č. 58/1969Sb., § 442 obč. zák.







25

Cdo 2292/2008



ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce
V. K.
, proti žalované
České republice Ministerstvu pro místní rozvoj
, IČ: 66002222, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o náhradu škody ve výši 150.000,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 280/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č.j. 13 Co 157/2007-195, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č.j. 13 Co 157/2007-195, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. prosince 2006, č.j. 21 C 280/2001-177,
se

zrušují
a věc
se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. prosince 2006, č.j. 21 C 280/2001-177, uložil žalované zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Úřadu městského obvodu Plzeň 4, jenž žalobci jako vlastníku nepovolené skladovací haly na pozemku parc. č. 2253/1 v k.ú. Plzeň Doubravka nezaslal dle § 74 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí odstraněním nepovolené stavby, kterou podle rozhodnutí tohoto úřadu měl žalobce odstranit do 30. 11. 1994, po prodloužení do 30. 4. 1995. Žalobce dne 30. 9. 1997 uzavřel s J. B. smlouvu o prodeji této nepovolené stavby, v níž se kupující zavázal provést do konce května 1998 na vlastní náklady její demolici a prodávajícímu zaplatit částku 150.000,- Kč jako úhradu za stavební materiál, jež z demolice získá. Dne 15. 4. 1998 byla zahájena a za pomoci strojů provedena v rámci výkonu rozhodnutí demolice objektu, stavební materiál se stal nadále nepoužitelným a žalobce musel vrátit J. B. částku 150.000,- Kč, jejíž náhrady se nyní domáhá na státu.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2007, č.j. 13 Co 157/2007-195, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že jsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, jehož se dopustil Úřad městského obvodu Plzeň 4 tím, že v rozporu s ustanovením § 74 správního řádu neoznámil žalobci jako vlastníku stavby zahájení výkonu rozhodnutí a předmětnou halu dne 15. 4. zdemoloval. Žalobci byla způsobena škoda ve výši 150.000,- Kč, neboť uvedenou částku měl získat za prodej stavebního materiálu, pokud by nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a hala by byla zdemolována na základě smlouvy uzavřené s J. B.


Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem a v otázce spoluzavinění poškozeného, čímž se odvolací soud nezabýval, jakož i v určení počátku povinnosti platit úroky z prodlení. Poukazuje na to, že demolice byla zahájena po více než 3 a půl letech od pravomocného rozhodnutí, jímž byla žalovanému uložena povinnost odstranit nepovolenou stavbu. Namítá, že odvolací soud se nezabýval posouzením existence konkrétní příčinné souvislosti ani tím, zda ke vzniku tvrzené škody došlo výlučně v příčinné souvislost s neprávným úředním postupem. Dovozuje, že škoda žalobci vznikla v příčinné souvislosti s tím, že halu postavil bez stavebního povolení, nerespektoval pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění stavby, povinnost mu uloženou nesplnil ve stanovené lhůtě, ale ani více než tři a půl roku poté. Výše škody je dle dovolatelky sporná, oba znalecké posudky si vzájemně odporují, a poukazuje na to, že i při doručení oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí žalobci by možnost ručního bourání svépomocí nepřicházela v úvahu. Nesprávně a v rozporu s § 563 obč. zák. byl stanoven počátek úroků z prodlení od data odstranění nepovolené stavby a jejich výše byla stanovena v rozporu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.



Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 9. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a/], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b/], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c/]. Soud prvního stupně sice rozhodoval v dané věci dvakrát, ale jeho v pořadí první (rovněž vyhovující) rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno z důvodu nutnosti doplnění dokazování, odvolací soud ve svém zrušovacím usnesení nevyslovil právní názor, jenž by byl pro rozhodování soudu prvního stupně závazný, proto přichází v úvahu posouzení přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v otázce příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a majetkovou újmou žalobce. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla dovolacím soudem na obdobném skutkové základě řešena, a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



Vzhledem k tomu, že tvrzená škoda způsobená nesprávným úředním postupem měla vzniknout přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tj. před 15. 5. 1998, bylo namístě postupovat podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.


Předpokladem odpovědnosti za škodu podle § 18 odst. 1 uvedeného zákona je nesprávný úřední postup těch, kteří plní úkoly státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 cit. zákona, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za niž odpovídá, a mezi vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda jako následek určité škodné události (zde nesprávného úředního postupu), tedy je-li doloženo, že nebýt této události, ke škodě by nedošlo.


Škodu, jejíž náhrady se žalobce domáhá, lze definovat jako ušlý zisk, tedy újmu spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném, že nebýt škodní události by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk lze odškodnit, jestliže nesprávný úřední postup znemožnil poškozenému dosáhnout prospěchu, který mu podle smlouvy přísluší, a kterého by se mu dostalo v případě, že by k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.


Ztráta smluvní odměny z kupní smlouvy v důsledku nemožnosti dostát svým smluvním závazkům představuje ušlý zisk poškozeného, který v rozsahu, v jakém je v příčinné souvislosti se škodnou událostí, zakládá odpovědnost za škodu. Na druhé straně ovšem ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného záměru, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. Ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. je totiž majetková újma, způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku. Vedle ujednání, které poškozenému zaručuje určitou odměnu za sjednanou činnost, musí tu být i zmíněný pravidelný běh věcí , tedy taková skladba okolností svědčící o tom, že ujednání se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat a že výsledek by se dostavil.



Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištěné. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1024/2007). V daném případě šlo o posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované, spočívajícím v nezaslání oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí, a ušlým ziskem žalobce ze smlouvy s J. B.


Jak vyplývá ze skutkových zjištění, rozhodnutím odboru výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 4 ze dne 4. 8. 1994 bylo žalobci uloženo odstranit hrubou stavbu skladovací haly a navážek stavební sutě na pozemku v k.ú. Plzeň Doubravka do 30. 11. 1994, v odvolacím řízení byla rozhodnutím Magistrátu města Plzně ze dne 31. 10. 1994 lhůta prodloužena do 30. 4. 1995. Žalobce nesplnil uloženou povinnost a dne 30. 9. 1997 sjednal s J. B., že za materiál z nepovolené stavby obdrží od něj 150.000,- Kč s tím, že J. B. na vlastní náklady provede demolici objektu a uvede pozemek do původního stavu nejpozději do 8 měsíců od podpisu smlouvy (tj. do konce května 1998).


Odvolací soud své rozhodnutí založil na úvaze, že pokud by nepovolenou stavbu odstranil J. B.a podle smlouvy se žalobcem ze dne 30. 9. 1997, získal by žalobce částku ve výši 150.000,- Kč. Odvolací soud však přehlédl, že povinností žalobce bylo stavbu odstranit nejpozději do 30. 4. 1995, neboť pro něj byl právně závazný termín stanovený ve správním rozhodnutí a nikoli termín (do konce května 1998), který sjednal v kupní smlouvě. Příčinou, proč nedošlo k realizaci smluvních závazků sjednaných s J. B. a vznikla tvrzená škoda, nebyla okolnost, že žalobci nebylo doručeno oznámení o zahájení výkonu rozhodnutí odstraněním stavby, nýbrž ta okolnost, že stavba byla v dubnu 1998 odstraněna. Samotné provedení demolice v rámci výkonu rozhodnutí nebylo pochybením ani nesprávným úředním postupem a chybějící oznámení nezpůsobilo, že předmět smlouvy mezi žalobcem a J. B. zanikl. V dané věci tedy nešlo o to, že by nesprávným úředním postupem, jenž vyvolal pro žalobce škodlivý následek, bylo provedení výkonu rozhodnutí. Žalobce namísto, aby sám na své náklady nechal do 30. 4. 1995 nepovolenou stavbu odstranit, v době, kdy byl více než 2 roky v prodlení se splněním pravomocně uložené povinnosti, přijal částku 150.000,- Kč za prodej tohoto objektu, jíž musel následně pro nemožnost slíbeného plnění vrátit kupujícímu. J. B.a dotčenou stavbu kupoval s vědomím, že má být odstraněna, navíc nebylo doloženo, že by v termínu, k němuž se žalobci zavázal, demolici vlastními silami vůbec provedl.


Protože odvolací soud nevymezil správně skutkové okolnosti, mezi nimiž bylo třeba vztah příčinné souvislosti posoudit, není jeho rozsudek správný, dovolací soud jej zrušil (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. října 2010


JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu