25 Cdo 2288/2000
Datum rozhodnutí: 16.11.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2288/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně J. H., proti žalovanému Z. I., společnost s ručením omezeným, o 355.022,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 25/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. července 2000 č. j. 6 Co 1558/2000 - 51, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.200,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 4. 2000 č. j. 10 C 25/2000-33 poté, co řízení o zaplacení částky 7.152,60 Kč zastavil, zamítl žalobu o úhradu majetkové újmy ve výši 47.869,40 Kč a o zaplacení zadostiučinění ve výši 300.000,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na náhradu škody, která jí podle jejího tvrzení měla vzniknout jednáním žalovaného v rozporu s dobrými mravy (§ 424 obč. zák.) není důvodný, neboť plněním - představujícím kupní cenu a náklady řízení - které byla uznána povinnou žalobci zaplatit na základě rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 7. 1997 č. j. 3 C 87/97 - 15 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 4. 1998 č. j. 19 Co 619/97 - 27 z titulu nesplnění závazku z uzavřené kupní smlouvy se žalovaným, jí žádná škoda nevznikla, a jednání žalovaného, pokud se se svým nárokem na zaplacení kupní ceny obrátil na soud, nelze považovat za jednání proti dobrým mravům. Protože žalobkyně vznik majetkové újmy neprokázala, neshledal soud prvního stupně po právu ani její nárok na požadované zadostiučinění.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 7. 2000 č. j. 6 Co 1558/2000 - 51 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů; ve výroku o zastavení řízení zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a převážně se ztotožnil i s jeho závěry právními.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm.b/ o.s.ř.(nesprávně uvedeno ust. § 241 odst. 2 písm.b/ o.s.ř.). Namítá, že soudy obou stupňů v dané věci nerespektovaly nyní již konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že i kupující je oprávněn od kupní smlouvy odstoupit, a to v podstatě z jakýchkoliv důvodů nebo i bez uvedení důvodu, a nepřihlédly ani k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11. 10. 1999 sp. zn. ÚS 276/99, v němž byl vysloven shodný právní názor. Dovolatelka dále soudům obou stupňů vytýká, že se nedostatečně zabývaly hlavním argumentem žaloby spočívající v tom, že žalovaný nepřipustil uplatnění práva faktického odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalobkyně, a tím porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy". Trvá nadále na tom, že žalovaný jí za škodu způsobenou úmyslným jednáním proti dobrým mravům odpovídá ve smyslu ust. § 424 obč. zák. jednak proto, že využil nedostatečné rozhodovací praxe většiny českých soudů v této problematice, včetně neexistence příslušných judikátů, a v tomto smyslu zneužil i výkonu soudně nařízené exekuce", dále proto, že nezvolil možnost ukončit smluvní vztah se žalovanou tím, že by ve smyslu ujednání, podle něhož v případě porušení smluvních povinností kupujícím je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu, zaplatila jen tuto dohodnutou smluvní pokutu", a též proto, že se nacházela jednoznačně v nerovném postavení jako smluvní strana ". Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že jeho přípustnost není z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. dána; pokud by však dovolací soud tuto vadu řízení shledal, navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř.), v zákonné lhůtě ( § 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl po přezkoumání věci ve smyslu § 242 o.s.ř. k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje občanský soudní řád v ustanoveních § 237, § 238 a § 239.

Z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o.s.ř. není v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přípustné; ustanovení § 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř. nepřichází v úvahu, protože rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, a ustanovení § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř. proto, že ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl zrušen. Podobně nelze přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., a z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. chybí již samotný návrh účastníka (na vyslovení přípustnosti dovolání), jemuž by odvolací soud nevyhověl.

Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelka výslovně uplatňuje jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud nejprve otázkou přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. Přitom přípustnost dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen.

Podle § 20 o.s.ř. každý může před soudem jako účastník samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.

Procesní způsobilostí se rozumí způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce. Procesní způsobilost (tj. způsobilost mít procesní práva a povinnosti) v zásadě splývá se způsobilostí mít práva a povinnosti podle hmotného práva. U fyzické osoby vzniká v plném rozsahu zletilostí (§ 8 odst. 1 obč. zák.) a před dosažením tohoto věku uzavřením manželství. Procesní způsobilost nemají osoby, které za podmínek vyslovených v ust. § 10 odst. 1, 2 obč. zák. byly rozhodnutím soudu, vydaným v řízení podle § 186 a násl. o.s.ř., zbaveny způsobilosti k právním úkonům (takové rozhodnutí má konstitutivní charakter a nepůsobí zpětně).

Je zřejmé, že nebyla-li žalobkyně zbavena způsobilosti k právním úkonům ani v této způsobilosti nebyla omezena, nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo vadné z důvodu podle § 237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. Uplatněný dovolací důvod není tedy dán, a vzhledem k tomu, že z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z dalších vad vyjmenovaných v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř., dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Za této situace nejsou významné ostatní námitky v dovolání, týkající se hodnocení provedených důkazů a právního posouzení věci, neboť dovolacími důvody podle § 241 odst. 3 písm.b/ a d/ o.s.ř. se lze zabývat jen za předpokladu, že je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 4 věta první a § 218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust.§ 243b odst. 4 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věta první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 6.125,- Kč (vyjádření k dovolání) a v paušální částce náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm.k/ a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 16. listopadu 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková