25 Cdo 2285/2002
Datum rozhodnutí: 15.01.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 18 odst. 1 písm. c) předpisu č. 58/1969Sb.




25 Cdo 2285/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobců A) E. P., B) B. P. a C) J. P., všech zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody ve výši 517.778,25 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 192/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2002, č. j. 19 Co 812/2002-339, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 2. 2002, č. j. 11 C 192/97-298, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni A) částku 14.833,60 Kč s 16 % úrokem z prodlení od 17. 8. 1994 do zaplacení, žalobkyni B) částku 2.472,20 Kč s 23 % úrokem z prodlení od 28. 8. 1998 do zaplacení a žalobci C) částku 2.472,20 Kč s 23 % úrokem z prodlení od 28. 8. 1998 do zaplacení, žalobu zamítl ohledně nároku žalobkyně A) v částce 373.500,- Kč s 16 % úrokem z prodlení od 17. 8. 1994 do zaplacení a 16 % úroku z prodlení z částky 388.333,60 Kč od 21. 7. 1993 do 16. 8. 1994, ohledně nároku žalobkyně B) v částce 62.250,10 Kč s 23 % úrokem z prodlení od 17. 8. 1994 do zaplacení a 23 % úroku z prodlení z částky 64.722,30 Kč od 28. 5. 1998 do 27. 8. 1998 a ohledně nároku žalobce C) v částce 62.250,10 Kč s 23 % úrokem z prodlení od 17. 8. 1994 do zaplacení a 23 % úroku z prodlení z částky 64.722,30 Kč od 28. 5. 1998 do 27. 8. 1998, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 21. 7. 1993 zemřel manžel žalobkyně A) JUDr. P. P. při dopravní nehodě, kterou vyšetřovala Dopravní policie Č. Na místě nehody byly zajištěny věci nacházející se v havarovaném vozidle, mj. finanční hotovost ve výši 498.000,- Kč, 11 USD, 120 CHF, 3.454,20 ATS, 361,70 DEM a 2.200,55 Kč. Tyto věci vydal policista Ing. Z. Z., obchodnímu společníku zemřelého, který se zavázal předat je příbuzným, avšak neučinil tak. Činnost Policie ČR při šetření silničních dopravních nehod upravuje směrnice ze dne 21. 10. 1991, č. 5, Sbírky pokynů policejního ředitele České republiky, jejíž čl. 10 ukládá policistovi, aby věci, které převzal na místě nehody do úschovy, předal příbuzným a nechal přebírající osobu podepsat kopii seznamu zajištěných věcí. Soud dovodil, že toto ustanovení zajišťuje zejména rychlé předání osobních věcí účastníka nehody, pokud ztratil možnost se o ně postarat, avšak nelze je vykládat natolik formálně, že příbuzným musí být předány všechny věci nalezené na místě nehody. Takový postup nelze předpokládat zejména v případech, kdy by mohla být způsobena škoda skutečnému vlastníku věcí, a s ohledem na ustanovení § 123, 126 odst. 1 a 135 odst. 1 obč. zák. je nutno zvolit takový postup, aby se věc dostala do rukou vlastníka, který je povinen dostatečným způsobem prokázat své vlastnictví. Protože v daném případě se Ing. Z. prokázal průkazem totožnosti a doložil výdajovým pokladním dokladem ze dne 30. 6. 1993, že je majitelem účtu, z nějž JUDr. P. vybral toho dne 500.000,- Kč, byl policista oprávněn předat částku 498.000,- Kč Ing. Z., který své vlastnictví peněz dostatečným způsobem prokázal. Výše výběru víceméně odpovídala nalezené částce, výběr byl proveden v nedávné době před nehodou a peníze byly uloženy v igelitové tašce společně s firemními listinami a rozděleny v odpovídajících částkách k jednotlivým smlouvám. V tomto směru tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu policie ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Kromě toho žalobci neprokázali splnění další podmínky odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody, neboť v řízení před soudem nepředložili dostatečné důkazy o tom, že předmětná částka patřila do vlastnictví zemřelého. Policista se tak dopustil nesprávného úředního postupu pouze tím, že nevydal příbuzným ostatní peníze, tj. ty peníze, k nimž Ing. Z. nepředložil žádné doklady, z nichž by se dalo dovodit jeho vlastnictví; pouze v tomto rozsahu žalovaná za škodu odpovídá.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 5. 2002, č. j. 19 Co 812/2002-339, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve věci samé (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby) potvrdil, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud především dospěl k závěru, že Směrnice pro činnost příslušníků Policie České republiky, zařazených do skupin dopravních nehod, dopravních inspektorátů, okresních ředitelství Policie České republiky a pro činnost příslušníků Policie České republiky při šetření silničních dopravních nehod, uveřejněná ve Sbírce pokynů policejního ředitelství České republiky dne 21. 10. 1991, pod č. 5., je interní směrnicí upravující postup příslušníků policie při šetření dopravních nehod, nikoliv obecně závazným právním předpisem, a její článek 10 písm. a) v rozporu se zákonem (§ 80 tr. řádu a § 126 obč. zák.) zcela pomíjí vlastnická práva osob k převzatým věcem. Pro závěr o odpovědnosti státu za škodu je proto rozhodující, zda žalobcům vznikla škoda, tj. zda v řízení bylo prokázáno, že peníze nacházející se v havarovaném automobilu byly vlastnictvím zemřelého a že tedy měly být vydány dědicům. Odvolací soud se v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi svědka Ing. Z., podpořené předloženým výdajovým pokladním dokladem na částku 500.000,- Kč, vybranou z jeho účtu. Protože současně nebyl doložen jiný zdroj, odkud by zemřelý předmětnou částku čerpal, nebylo prokázáno, že mu částka 498.000,- Kč patřila. Ve vydání této částky Ing. Z. tedy nelze spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., a to ani ve světle závěrů šetření Policie ČR ke stížnosti ze dne 20. 12. 1994, které nejsou rozhodnutím, jímž by byl soud vázán podle § 135 odst. 2 o.s.ř.



Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesprávný úřední postup ve smyslu § 18 zákona č. 58/1969 Sb. spatřují v tom, že policista přivolaný k dopravní nehodě s následkem smrti JUDr. P. P., vydal věci nalezené v havarovaném vozidle (zejména finanční hotovost) cizí osobě, aniž předem kontaktoval manželku zemřelého, rodiče nebo i jiné nejbližší příbuzné tak, jak mu to ukládala výše citovaná směrnice ze dne 21. 10. 1991, která byla vydána jako směrnice pro úřední postup Policie v případech dopravních nehod. Nemohou se proto ztotožnit s právním názorem odvolacího soudu, že nejde o obecně závazný právní předpis, ale interní směrnici, která upravuje postup soudů při šetření dopravních nehod. Sama Policie ČR v rámci šetření stížnosti žalobkyně A) na postup policisty dospěla k závěru, že policista nepostupoval správně, když věci z havarovaného vozidla vydal zcela cizí osobě - Ing. Z. Žalobkyně byla přitom poučena, aby se obrátila na soud s nárokem na náhradu škody, což odvolací soud vůbec nevzal v potaz a svůj postup odůvodnil tak, že není rozhodnutím Policie ČR o tom, že byl porušen úřední postup, vázán ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. Zásadní právní význam rozhodnutí dovolatelé spatřují v posouzení, zda o porušení úředního postupu jde pouze v případech, kdy zároveň dojde k porušení obecně závazného právního předpisu (např. občanského zákoníku), či zda porušením úředního postupu je porušení směrnice upravující postup úředníka při výkonu jeho povolání, která je právní normou nižší právní síly, ale pro úředníka závazná. Podle dovolatelů již sám pojem úředního postupu nelze posoudit jinak, nežli jako speciální interní úpravu, rozdílnou v různých oblastech fungování státní správy. Zásadní právní význam má i posouzení závaznosti výsledků šetření Policie ČR, která ke stížnosti na postup policisty dospěla k závěru, že policista své povinnosti porušil, z nichž měl odvolací soud vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 o.s.ř. Konečně otázkou zásadního právního významu je i skutečnost, že za situace, kdy žalobci byli samotným přípisem Policie ČR odkázáni na soud, není spravedlivé, aby nesli náklady žalované. Pro případ, že dovolací soud připustí dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., požadují dovolatelé, aby bylo přihlédnuto rovněž k nesprávnému hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, a to v otázce vlastnictví předmětné částky. Dovolatelé v této souvislosti zdůrazňují především skutečnost, že zemřelý JUDr. P. P. podnikal ve sdružení s Ing. Z. Z. (pod názvem ZPPZ S.), předmětná hotovost byla vybrána z účtu sdružení fyzických osob, který vždy může být veden jen na jednoho člena sdružení (k tomuto účtu měli neomezené právo dispozice oba podnikatelé i jejich manželky); vybral-li JUDr. P. peníze z tohoto účtu, jednalo se o jeho peníze. Na podporu tvrzení, že k účtu měly přístup čtyři osoby, předložila žalobkyně A) dovolacímu soudu jako důkaz rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 5 C 844/1999-217. Dovolatelé dále poukazují na nevěrohodnost a účelovost provedených svědeckých výpovědí, mezi nimiž se nacházejí rozpory, zejména v původních výpovědích ohledně vlastnictví hotovosti společností F. Z. a. s. Navrhují proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnými osobami věci dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).



Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].



Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení jen takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je - především - významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu (ve vztahu žalobce - žalovaný) nezměněno. Tak je tomu i v posuzované věci.



Zákonnými předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zák. č. 58/1969 Sb. (i podle zákona č. 82/1998 Sb.) jsou nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Předpoklady vzniku odpovědnosti musí prokázat ten, kdo je tvrdí, tedy důkazní břemeno tíží v tomto směru žalobce, a není-li jeho tvrzení prokázáno, stíhají jej nepříznivé následky z toho plynoucí.

Rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 498.000,- Kč s příslušenstvím, vychází ze závěru, že uplatněný nárok na náhradu škody z titulu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup není důvodný, neboť žalobci neprokázali vznik tvrzené škody, tj. neprokázali, že JUDr. P. P. byl k okamžiku své smrti vlastníkem částky 498.000,- Kč, kterou následně policista místo příbuzným zemřelého vydal Ing. Z. Z.

Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelé v otázce vzniku škody nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a namítají, že se soud nevypořádal s rozpory, které se v provedených důkazech, zejména ve výpovědích Ing. Z. nacházejí. Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti dovolatelé napadají rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Skutečným obsahem této části dovolání je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže. Závisí-li totiž přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že skutkový stav věci, z něhož vychází rozhodnutí odvolacího soudu, nebyl správně zjištěn (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolacímu přezkumu proto nemůže být podroben skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobci v řízení neprokázali vznik škody, neboť jde o otázku skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud nemohl přihlédnout ani k žalobkyní A) předloženému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 3. 2002, č. j. 5 C 844/1999-217, neboť podle § 241a odst. 4 o.s.ř. v dovolání nelze uplatnit nové důkazy ve věci samé.

Jestliže tedy v dovolacím řízení by na základě ostatních dovolacích námitek bylo možno v dané věci po právní stránce přezkoumat jen otázku nesprávného úředního postupu policisty [zda a nakolik byl policista vázán směrnicí pro činnost příslušníků Policie České republiky při šetření silničních dopravních nehod, zda ji vydáním předmětné částky ing. Z. porušil, případně jaký význam má v tomto směru výsledek šetření Policie ČR ke stížnosti žalobkyně A)] a nikoliv též závěr, který je součástí skutkového stavu, a z něhož napadené rozhodnutí vychází, že vznik tvrzené škody na straně žalobců (jako jednoho z uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu) nebyl prokázán, nemůže řešení otázky nesprávnosti úředního postupu ovlivnit výsledek dovolacího řízení ve vztahu dovolatelů a žalované; proto tuto otázku nelze považovat za zásadně významnou podle § 237 odst. 3 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. ledna 2004

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu