25 Cdo 2275/2005
Datum rozhodnutí: 24.04.2007
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2275/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ú. s. z. s. S. k., D., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 197/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. května 2005, č. j. 28 Co 194/2005-109, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, č. j. 9 C 197/2004-90, zamítl žalobu na zaplacení částky 721.272,- Kč a na vyplácení částky 24.699,- Kč měsíčně za období od 1. 10. 2004 do 31. 12. 2004 a od 1. 1. 2005 nadále částky 24.312,- Kč měsíčně, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 11. 5. 2002 řidič sanitky J. Š. jako zaměstnanec právního předchůdce žalovaného zavinil dopravní nehodu, kdy se střetlo jím řízené vozidlo s vozidlem, v němž cestovali manžel a syn žalobkyně, kteří při nehodě zahynuli. V důsledku tragického úmrtí nejbližších příbuzných se žalobkyně psychicky zhroutila, nejdříve byla v pracovní neschopnosti, poté v částečném a nakonec v plném invalidním důchodu a její příjmy se tak oproti jejím příjmům před nehodou snížily. Uplatnila proto nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Soud věc posoudil podle § 420 a § 445 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť není dána příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním přičitatelným žalovanému a škodou vzniklou žalobkyni. Bezprostředním následkem nehody, způsobené zaviněným jednáním řidiče sanitky, byla smrt manžela a syna žalobkyně, nikoli již následné zdravotní problémy žalobkyně, pro něž došlo k poklesu jejího příjmu. Tento právní názor je v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu, a to nejen starší (R 7/1979), ale i z poslední doby (rozsudek ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1455/2003), a neexistující právo nelze přiznat ani podle § 3 odst. 1 obč. zák., jak požadovala žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2005, č. j. 28 Co 194/2005-109, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením, neboť jeho závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním na straně žalovaného, jehož zaměstnanec zavinil dopravní nehodu, a škodou vzniklou žalobkyni, je v souladu s konstantní judikaturou. Zákonodárce, zřejmě vědom si nemožnosti odškodňovat následek následku tak, jak požaduje žalobkyně, v ust. § 444 odst. 3 obč. zák. založil od 1. 5. 2004 právo na jednorázové odškodnění pozůstalých. Názor soudu prvního stupně je správný, neboť opačný výklad by vedl k nekonečnému navazování následných škod.

Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Důvodem zásadního právního významu napadeného rozhodnutí je podle jejího názoru stav, že dosavadní judikatura v tomto směru je v rozporu s hmotným právem, a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1946/2000, v němž je podle jejího názoru otázka příčinné souvislosti řešena rozdílně, vyslovuje svůj názor na příčinnou souvislost. Dovozuje, že existuje tzv. druhá přímá rovina příčinné souvislosti , a dosavadní výklad § 420 obč. zák., podle něhož se odškodňuje pouze první bezprostřední následek škodné události, má za příliš restriktivní. Podle jejího názoru existuje přímá příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a škodou jí vzniklou, nepřerušená žádným mezinásledkem, a pokud soudy dospěly k jinému závěru, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Protiprávním jednáním žalované strany nebylo totiž pouze porušení norem silničního provozu a způsobení škody na vozidle, ale rovněž usmrcení manžela a syna žalobkyně a tento protiprávní úkon přímo vedl k psychickému zhroucení žalobkyně. Druhou přímou linii příčinné souvislosti dovolatelka spatřuje v tom, že jedním z podstatných faktorů, které vedly k jejímu psychickému zhroucení, bylo vědomí, že její nejbližší byli usmrceni protiprávním jednáním žalovaného. Soudy však neprovedly navržený důkaz znaleckým posudkem, který by mohl prokázat, že její zdravotní újma nenastala jen jako reakce na smrt osob jí blízkých, ale z podstatné části též proto, že je zde vědomí žalobkyně, že tyto osoby byly usmrceny protiprávním jednáním jiného. Poukaz soudu na § 444 odst. 3 obč. zák. o jednorázovém odškodnění pozůstalých, má dovolatelka za nepřípadný, neboť toto ustanovení nepůsobí retroaktivně a na její případ se nevztahuje. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se neztotožňuje s právním názorem žalobkyně a nemá jej za otázku zásadního významu, naopak správným shledává právní posouzení soudů obou stupňů, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu, která vznikla následkem již způsobeného následku škodné události. Výklad žalobkyně by nepřípustně rozšířil odpovědnost za jakýkoli další následek, který by byl následkem předchozí škody. Argumentaci žalobkyně, že usmrcení osob blízkých je protiprávním úkonem, který přímo vedl k psychickému zhroucení žalobkyně, považuje za snahu obejít názor na odpovědnost žalovaného a dosáhnout tak absentované příčinné souvislosti. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Vedlejší účastník se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením soudů obou stupňů, že příčinnou souvislost nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Rozsudky soudů obou stupňů má za správné a korespondující s dosavadní rozhodovací praxí. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly potvrzeny.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

V posuzovaném případě je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání se proto řídí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Otázka existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody je otázkou skutkovou; právním posouzením je vymezení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována.

Protiprávním jednáním škůdce, jež zakládá obecnou odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., je v daném případě zaviněné způsobení dopravní nehody zaměstnancem právního předchůdce žalované při jízdě motorovým vozidlem, jehož následkem došlo ke smrtelnému úrazu manžela a syna žalobkyně. Ve vztahu příčiny a následku je zde způsob jízdy řidiče sanitky a usmrcení osob cestujících ve voze, s nímž se střetl. Tento následek jednání škůdce pak vedl k psychickému zhroucení žalobkyně, tedy ke vzniku újmy na jejím zdraví s následným snížením jejích příjmů. Ke ztrátě na výdělku, jejíž náhrady se žalobkyně domáhá, došlo následkem jejího zdravotního poškození, jež bylo vyvoláno nikoliv samotným způsobem jízdy řidiče sanitky, ale následkem jeho jízdy (úmrtím jejího manžela a syna), tedy jinou skutečností. Jestliže přímým důsledkem dopravní nehody byl smrtelný úraz manžela a syna žalobkyně a tento důsledek protiprávního jednání žalovaného se stal příčinou vzniku újmy na zdraví žalobkyně, je zřejmé, že její ztráta na výdělku má příčinu ve skutečnosti, která je již sama následkem jednání žalovaného. V takovém případě platí i nadále právní názor na otázku příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním škůdce či škodnou událostí a vznikem škody, jak byl vysloven v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSR, publikovaném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1979, v němž se uvádí, že příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. Tak je tomu např. tehdy, utrpěl-li někdo škodu v důsledku reakce (šoku) na zprávu o smrtelném úrazu jiné osoby, který škůdce způsobil a za škodu z něhož (srov. § 448 obč. zák.) odpovídá.

Dovolací soud nemá důvodu ani v této věci pro opačný právní názor, než jaký byl vysloven v jeho předchozích rozhodnutích (rozsudek NS ČR ze dne 22. 10. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1455/2003, usnesení NS ČR ze dne 27.6.2006 sp. zn. 1354/2005, 25 Cdo 1355/2005). Dovozuje-li dovolatelka vztah příčinné souvislosti mezi porušením pravidel silničního provozu řidičem právního předchůdce žalované (protiprávní úkon) a její majetkovou újmou (ztráta na výdělku), za níž požaduje náhradu, nelze jí přisvědčit.

Právní názor odvolacího soudu na otázku příčinné souvislosti mezi dopravní nehodou a vznikem škody na zdraví žalobkyně je v souladu s hmotným právem a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Pokud pak dovolatelka namítá, že soud neprovedl všechny jí navrhované důkazy, uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání, což není tento případ.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč (odměna z částky určené podle § 15 a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 12. 7. 2005/, a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 4. 8. 2005), v částce 75,- Kč, celkem má tedy žalovaný právo na částku 7.575,- Kč; vedlejšímu účastníkovi v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu