25 Cdo 2272/99
Datum rozhodnutí: 22.03.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2272/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 145/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 1999 č. j. 10 Co 956/98-56, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 1999 č. j. 10 Co 956/98-56 a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. července 1998 č. j. 17 C 145/97-30 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 16. 7. 1998 č. j. 17 C 145/97-30 zamítl žalobu na zaplacení částky 30.000,- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 25. 4. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody podle zák. č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen "zákona"), která mu podle žaloby měla vzniknout na nákladech obhajoby v trestním řízení vedeném nejprve Okresním úřadem vyšetřování v B. pod sp. zn. ČVS: OVV 1040/93 a následně Okresním soudem v Bruntále pod sp. zn. 14 T 53/96. Soud vyšel ze zjištění, že vyšetřovatel Policie ČR žalobci dne 18. 8. 1994 sdělil obvinění pro trestné činy zpronevěry a podvodu podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a v poučení uvedl, že se jedná podle § 36 odst. 3 tr. ř. o nutnou obhajobu, a pokud si žalobce jako obviněný sám nezvolí obhájce do 20. 8. 1994 do 12:00 hodin, bude mu ustanoven podle § 39 tr. ř. Dne 19. 8. 1994 proto žalobce uzavřel dohodu o právním zastoupení s advokátem, kterému se zavázal v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby v dané věci zaplatit částku 30.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 18. 7. 1996 č. j. 14 T 53/96-219 byl žalobce uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a pokusem trestného činu zpronevěry podle § 8 odst. 1 k 248 odst. 1, 2 tr. zák., za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce dvou let podmíněně odloženého na zkušební dobu tří let, avšak rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 1996 č. j. 6 To 509/96-230 byl rozsudek okresního soudu zrušen v celém rozsahu a žalobce byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b/ tr. ř. Dne 28. 10. 1996 žalobce zaplatil JUDr. M. V. za obhajobu v trestním řízení částku 30.000,- Kč a 14. 11. 1996 požádal o náhradu škody ministerstvo spravedlnosti, které však jeho žádosti nevyhovělo. Soud prvního stupně dovodil, že odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu podle zákona č. 58/1969 Sb. předpokládá existenci rozhodnutí, které bylo jako nezákonné zrušeno, existenci škody a příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. V daném případě schází jeden z těchto předpokladů, a to nezákonné rozhodnutí, neboť trestní stíhání se zahajuje sdělením obvinění, které nemá charakter rozhodnutí ve formě usnesení (srov. § 119 odst. 2 a § 160 odst. 1 tr. ř.), nýbrž je pouze opatřením (tomu odpovídá i forma jeho zachycení, kterou je záznam; proti sdělení obvinění není přípustná stížnost) a nikoliv rozhodnutím. Již proto nemůže být dána odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 1 - § 4 zákona, kromě toho výdaje vzniklé žalobci v souvislosti s obhajobou nepředstavují škodu, která by byla v příčinné souvislosti s obviněním. V dané trestní věci se totiž navzdory nesprávnému poučení žalobce vyšetřovatelem Policie ČR nejednalo o případ nutné obhajoby ve smyslu § 36 a násl. tr. ř. a zvolil-li si žalobce obhájce, realizoval tak své právo na obhajobu na základě svého rozhodnutí a nikoliv v důsledku povinnosti vyplývající z nutné obhajoby.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 1999 č. j. 10 Co 956/98-56 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil i s jeho právními závěry, zejména s tím, že vzhledem k tomu, že sdělení obvinění nemá charakter rozhodnutí ve formě usnesení, nelze po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. nadále vycházet z argumentace použité v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikovaném pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991. Proti rozsudku připustil dovolání s odůvodněním, že zásadní právní význam má otázka, zda po novelizaci trestního řádu lze považovat sdělení obvinění za rozhodnutí, které by podmiňovalo možnost podání žaloby na náhradu škody vzniklé náklady na obhajobu za předpokladu, že trestný čin nebude prokázán.

Proti rozsudku podal žalobce dovolání, v němž vytýká rozhodnutím soudů obou stupňů, že spočívají na nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]., neboť nebylo uvažováno o aplikaci ustanovení § 18 zákona, ačkoliv v odvolání žalobce tuto právní kvalifikaci uplatňoval. Podle dovolatele stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, který při plnění úkolů státních orgánů nespočívá pouze ve vydávání rozhodnutí a dokonce s rozhodnutím vůbec nemusí souviset. Pokud v dané věci vyšetřovatel sdělil žalobci obvinění, navíc s hrozbou tak vysokého trestu, že žalobce ze zákona musel mít ustanoveného obhájce, rozhodl policejní orgán nesprávně a stát se odpovědnosti ve smyslu § 18 odst. 2 zákona nemůže zprostit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (dne 20. 5. 1999) projednal a rozhodl o něm podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen o.s.ř."). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř. a že je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek z důvodu uplatněného v dovolání [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.



Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V posuzované věci soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí o neopodstatněnosti nároku žalobce na náhradu škody na závěru, že záznam o sdělení obvinění, obsahující v daném případě nesprávné poučení obviněného o nutné obhajobě, nelze považovat za rozhodnutí, jež by v souvislosti se zproštěním obžaloby zakládalo odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 1 - § 17 zákona.

Vzhledem k tomu, že předmětné poučení vyšetřovatele je datováno ke dni 18. 8. 1994, je podle ustanovení § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, třeba aplikovat předpis účinný k tomuto datu, tj. zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jak ostatně soudy obou stupňů správně učinily.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen státní orgán"). Podle odstavce 2 odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Podle § 4 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.



Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Prvotní podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 1 - § 17 zákona (specifickou součástí je odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě nebo trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Podle ustanovení § 4 zákona je též nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno či změněno. Vedle toho zákon upravuje i druhou formu objektivní odpovědnosti státu (§ 18 a § 19), kterou spojuje s nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát podle uvedeného ustanovení odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nesměřují, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Stát podle uvedených ustanovení odpovídá za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku.

Podle § 2 odst. 13 tr. ř. ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny mu umožnit uplatnění jeho práv.

Podle § 33 odst. 3 tr. ř. všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 tr. ř. obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení,

a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2),

b) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

c) jde-li o řízení proti mladistvému, nebo

d) jde-li o řízení proti uprchlému.

Podle odstavce 2 tohoto ustanovení obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení vyšetřovatel nebo státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit. Podle odstavce 3 koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení. Podle odstavce 4 obviněný musí mít obhájce též v řízení o vydání do ciziny a v řízení, v němž se rozhoduje o uložení ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.

Podle § 38 odst. 1 tr. ř. jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§ 36 a § 36a), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.

Soudy obou stupňů vyšly z toho, že v době sdělení obvinění podmínky nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. nebyly splněny a nenastaly ani později (pro úplnost lze dodat, že horní hranice sazby trestu odnětí svobody přísněji trestného činu podvodu podle § 250 odst. 2 tr. zák., pro který byl žalobce od počátku beze změny právní kvalifikace až do zproštění obžaloby stíhán, činila tři roky a jiné důvody nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. dány nebyly) a že žalobce byl přesto v záznamu o sdělení obvinění vyšetřovatelem nesprávně poučen, že se jedná o případ nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř., a byl vyzván, aby si ve stanovené lhůtě zvolil obhájce sám, jinak mu bude ustanoven podle § 39 tr. ř. (tento závěr vzhledem k vymezení dovolacího důvodu není předmětem dovolacího přezkumu). Je-li povinností orgánů činných v trestním řízení poskytovat obviněnému poučení o procesních právech a povinnostech (s ohledem na ustanovení § 2 odst. 13 a § 33 odst. 3 tr. ř. musí být obviněný poučen i o důvodech nutné obhajoby), je třeba takové nesprávné poučení vyšetřovatele o nutné obhajobě, jakož i jeho nesprávnou výzvu adresovanou obviněnému, aby si zvolil obhájce, považovat za porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, tedy za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Základ nároku na náhradu škody proti státu je dán v případě, že nesprávný úřední postup a škoda vzniká žalobci tím, že byl nucen zvolit si obhájce a vynaložit prostředky na úhradu jeho odměny, jsou ve vztahu příčiny a následku. To vše platí bez ohledu na okolnost, zda obsah nesprávného procesního poučení zachytil vyšetřovatel písemně do záznamu o sdělení obvinění.

Podle § 160 odst. 1 tr. ř. nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není důvod k postupu podle § 159 odst. 2 a 3 nebo § 159a odst. 1 tr. ř. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako obviněného, a učiní o tom záznam. Záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán. Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej zašle státnímu zástupci a obhájci.

Přes zásadní význam sdělení obvinění pro počáteční i další fázi trestního stíhání je z právní úpravy zřejmé, že se tento procesní úkon neprovádí usnesením, když v § 160 odst. 1 tr. ř. není jeho forma upravena ani není uvedeno, že vyšetřovatel o zahájení trestního stíhání rozhodne" (srov. též § 119 odst. 2 tr. ř.); zároveň z formy jeho zachycení záznamem je třeba dovodit, že sdělení obvinění je opatřením a nikoliv rozhodnutím. Dále je zřejmé, že zákon nepředepisuje, aby součástí záznamu o sdělení obvinění bylo též poučení o existenci důvodu nutné obhajoby, ostatně případný důvod nutné obhajoby vzniká nejdříve zahájením trestního stíhání, tj. sdělením podezřelému ze spáchání trestného činu, že je stíhán jako obviněný, a pořízením záznamu o sdělení obvinění. Jestliže obviněný musí být poučen i o případných důvodech nutné obhajoby (§ 2 odst. 13 a § 33 odst. 3 tr. ř.), pak vznikl-li důvod nutné obhajoby od sdělení obvinění, je vyšetřovatel povinen dostát této poučovací povinnosti ihned v souvislosti se sdělením obvinění. Není proto vyloučeno, aby příslušné poučení zachytil ve spise například za záznam o sdělení obvinění; i pokud je vloží přímo do textu záznamu o sdělení obvinění, nestává se poučení vzhledem k náležitostem předepsaným v § 160 odst. 1 věty třetí tr. ř. součástí záznamu natolik, aby tím ztratilo povahu úředního postupu, jehož správnost by pak nebylo možno podrobit zkoumání především z hlediska ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Lze-li dovodit, že škoda vznikla v příčinné souvislosti s takovým nesprávným postupem (nesprávným procesním poučením o důvodech nutné obhajoby), není z hlediska odpovědnosti státu za škodu podle § 18 zákona podstatné, zda samotné sdělení obvinění je či není rozhodnutím ve smyslu § 1 - § 17 zákona.

Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně i odvolací soud vycházely z nesprávného právního názoru, podle nějž stát za škodu způsobenou nesprávným poučením vyšetřovatele o důvodech nutné obhajoby neodpovídá proto, že bylo-li toto poučení vyšetřovatele s nesprávnou výzvou ke zvolení obhájce součástí sdělení obvinění, nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 1 - § 17 zákona). Jestliže v důsledku toho soudy obou stupňů nezkoumaly, zda jsou splněny shora uvedené podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle § 18 zákona, ač byly vázány toliko popisem skutku a nikoliv právní kvalifikací v žalobě, je dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).



Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 22. března 2001

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková