25 Cdo 2272/2011
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 2272/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. Č., proti žalovanému R. Š., zastoupenému JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, o náhradu škody 595.962,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 30/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2010, č. j. 25 Co 57/2010-285, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2010, č. j. 25 Co 57/2010-285, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. prosince 2008, č. j. 10 C 30/2005-201, se ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne ze dne 22. prosince 2008, č. j. 10 C 30/2005-201, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 595.962,- Kč s úrokem z prodlení, rozhodl o náhradě nákladů řízení a nepřipustil rozšíření žaloby o další částku 143.572,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2004, č. j. 9 T 2/2003-3019, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2004, uznán vinným trestným činem podvodu, který spáchal tak, že v době od 16. 10. 1995 do 6. 1. 1997 na základě veřejně prezentovaného příslibu výhodného zhodnocení vložených finančních prostředků uzavřel pod hlavičkou společnosti Hrozek Roman, KOMI-H, a od 1. 1. 1996 pod hlavičkou společnosti KOMI-H Hradec Králové, s řadou občanů, mimo jiné i se žalobcem, smlouvu o zprostředkování zhodnocení finančních prostředků, ačkoliv si byl vědom skutečnosti, že s ohledem na svoji dlouhodobě nepříznivou finanční situaci nebude schopen svým závazkům dostát a jimi vložené finanční částky jim vrátit, do data vynesení rozsudku částky nevrátil a způsobil uvedeným osobám škodu v celkové výši 3.487.844,- Kč. Žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o zprostředkování dne 21. 11. 1996, na jejím základě poskytl žalovanému částku 595.962,- Kč, žalovaný mu ji měl vrátit 22. 2. 1997, avšak nic mu nevrátil. Soud, jsa vázán výrokem rozsudku trestního soudu (§ 135 o. s. ř.), dospěl k závěru, že byly prokázány předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. a žalovaný neprokázal, že vznik škody nezavinil. Vzhledem k tomu, že žalovaný jednal minimálně ve formě nepřímého úmyslu, je promlčecí doba desetiletá a žaloba, která byla podána dne 8. 2. 2005, byla s ohledem na dobu, kdy mělo být dle smlouvy plněno, podána včas.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. května 2010, č. j. 25 Co 57/2010-285, rozsudek soudu prvního stupně (kromě odvoláním nedotčeného výroku o nepřipuštění změny žaloby) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o důvodnosti žaloby. K promlčení nároku podle § 106 obč. zák. nedošlo, neboť objektivní desetiletá promlčecí doba ani subjektivní dvouletá promlčecí doba neuplynuly. Znalost poškozeného o osobě škůdce se totiž váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o tom, která konkrétní osoba za škodu odpovídá. Soud dovodil, že vědomost žalobce o tom, kdo odpovídá za škodu mu vzniklou, nemohla spadat do doby před vyhlášením odsuzujícího trestního rozsudku, neboť teprve po pravomocném skončení trestního řízení mohl žalobce nabýt vědomost o tom, že to byl právě žalovaný, kdo mu způsobil majetkovou újmu. Odsuzující trestní rozsudek nabyl právní moci dne 9. 12. 2004, škoda byla způsobena úmyslně v období od 16. 10. 1995 do 6. 1. 1997, žaloba byla podána dne 8. 2. 2005, tedy včas z hlediska subjektivní dvouleté i objektivní desetileté promlčecí doby. S nárokem na náhradu škody se poškozený k trestnímu řízení vedenému proti žalovanému nepřipojil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Za podstatné právní otázky považuje, zda a v jakém rozsahu je civilní soud povinen přihlédnout k tvrzením a důkazům uplatňovaným žalovaným směřujícím k prokázání jiného skutkového stavu, než jaký je uveden ve výroku pravomocného trestního rozsudku, zda je soud povinen zkoumat promlčení ve vztahu k době plnění sjednané ve smlouvě, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně námitky promlčení, a kdy nabude poškozený vědomost o tom, kdo za škodu odpovídá - zda již v okamžiku neuhrazení pohledávky podle smlouvy nebo právní moci trestního rozsudku, resp. seznámení se poškozeného s trestním rozsudkem. Namítá, že soudy se nevypořádaly s tím, proč uplatněnou pohledávku žalobce neposoudily jako pohledávku ze smlouvy, ale jako náhradu škody, což má vliv na požadované úroky z prodlení. Nesouhlasí s posouzením otázky promlčení soudy obou stupňů, namítá, že žaloba byla podána opožděně, neboť žalobce nemusel vyčkávat na výsledek trestního řízení, a jeho nárok na plnění ze smlouvy i z titulu náhrady škody je promlčen; dovolatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 871/2002, 25 Cdo 1331/2005, 25 Cdo 615/2006) uvádí, že odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2883/2006 je na danou věc neaplikovatelný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 26. května 2010, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je důvodné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

Z otázek předložených dovolatelem je z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. dovolání žalobce přípustné pro otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody, která je v rozhodnutí odvolacího soudu řešena v rozporu s dosavadní judikaturou. Avšak pokud jde o otázku vázanosti soudu v občanském soudním řízení výrokem pravomocného trestního rozsudku o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, lze poukázat na § 135 odst. 1 o. s. ř.; v tomto směru včetně posouzení uplatněného nároku z titulu náhrady škody odvolací soud nepochybil.

Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve dovodila judikatura, o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby). Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, rozsudek Nejvyššího soud ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006; rozhodnutí jsou na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).

Odvolací soud sice shodný právní názor v obecné rovině konstatoval, avšak v daném případě ho na zjištěný skutkový základ neaplikoval, když uzavřel, že až po pravomocném skončení trestního řízení vedeného proti žalovanému nabyl žalobce vědomost o tom, že žalovaný mu odpovídá za škodu způsobenou podvodným jednáním. Pravomocným rozhodnutím v trestním řízení je rozhodnuto o vině obžalovaného, avšak neplatí automaticky, že teprve dnem, kdy nabylo tohoto rozhodnutí právní moci, se poškozený dozvídá o tom, kdo za škodu odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostmi poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. I v takovém případě platí, že znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu mu vzniklou odpovídá (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4725/2010).

Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby je v daném případě podstatné, kdy žalobce získal informace o tom, že mu vložená částka nebude vrácena, tedy kdy se dozvěděl o takových skutkových okolnostech, na jejichž základě bylo možno učinit závěr nejen o tom, že podle smlouvy uzavřené se žalovaným mu nebude plněno, ale i o tom, že tato jeho pohledávka ze smlouvy o zprostředkování je definitivně ztracena.

Právní názor odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že v případě škody způsobené žalobci trestným činem počala subjektivní promlčecí doba běžet od právní moci odsuzujícího trestního rozsudku, není správný.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu uplatněného žalobcem správný, dovolací soud proto jeho rozhodnutí v napadeném rozsahu a v závislých výrocích (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) zrušil podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2013

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu