25 Cdo 2272/2004
Datum rozhodnutí: 27.07.2005
Dotčené předpisy: § 23 předpisu č. 119/1990Sb., § 23 předpisu č. 209/1992Sb., § 23 předpisu č. 209/1992Sb.




25 Cdo 2272/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Vojenskému úřadu pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, o 489.828,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 242/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, č. j. 39 Co 256/2003-92, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal odškodnění ve výši 480.000,- Kč za neoprávněné věznění a ve výši 9.828,- Kč za náklady právního zastupování v řízení o stížnosti pro porušení zákona s tím, že rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 10/59, byl pravomocně odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tehdejšího trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců nepodmíněně. Ke stížnosti pro porušení zákona byl tento rozsudek rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 6 Tz 144/98, zrušen a žalobce byl podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. K žádosti žalobce o odškodnění za vykonaný trest ze dne 15. 6. 1999 byla žalobci přiznána náhrada ve výši 27.370,- Kč podle zákona č. 119/1990 Sb. s tím, že další nároky žalobce jdou nad rámec tohoto zákona.

Poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 4. 2000, č. j. 5 C 242/99-21, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 5. 2000, č. j. 5 C 242/99-36, jímž byla žaloba byl zamítnuta, byl pro procesní vady a nepřezkoumatelnost zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 3. 2001, č. j. 39 Co 388/2000-51, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v jehož průběhu byl návrh na zaplacení částky 9.828,- Kč vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2001, č. j. 5 C 242/99-72, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci odškodné za neoprávněné věznění ve výši 480.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce vykonal trest odnětí svobody v délce 10 měsíců, kdy byl vězněn nedůvodně, neboť odsuzující rozsudek, na jehož základě trest vykonal, byl rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 6 Tz 144/98 zrušen a žalobce byl podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Evropská úmluva o lidských právech (dále jen Úmluva), k níž Česká republika přistoupila dne 18. 3. 1992, sice právo na odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí negarantuje, garantuje je však současný český právní řád. Soud dospěl k závěru, že pokud byl žalobce neoprávněně vězněn, je podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy dáno jeho právo na náhradu morální a citové újmy způsobené tímto protiprávním odnětím svobody, a výši odškodnění stanovil volnou úvahou v žalobcem požadované výši 480.000,- Kč.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2004, č. j. 39 Co 256/2003-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil (ve výroku o věci samé) tak, že žalobu na zaplacení 480.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o důvodnosti nároku žalobce. Úmluva je sice součástí českého právního řádu a přiznává právo na odškodnění za nezákonné odsouzení, avšak čl. 3 přílohy 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě odkazuje osoby, které vykonaly trest na základě později zrušeného rozsudku, s nárokem na odškodnění na zákon nebo praxi platnou v příslušném státě. Takovým zákonem je v České republice zákon č. 119/1990 Sb., ve kterém je rozsah odškodnění vymezen v ust. § 23, přičemž slovo zejména v tomto ustanovení neznamená, že by odškodnění zahrnovalo i jiné nároky v tomto zákoně neuvedené. Žalobcem uplatněný nárok není nárokem na náhradu nemajetkové újmy za zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu ust. § 13 obč. zák., nýbrž jde o nárok, který lze uspokojit pouze podle zákona č. 119/1990 Sb., který je zákonem speciálním a vylučuje tak možnost aplikace obecného předpisu, byť by byl pro žalobce výhodnější, v tomto odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 14/2003. Odškodnění nelze přiznat ani podle zákona č. 58/1969 Sb., jak dovozuje žalobce, neboť § 24 zákona č. 119/1990 Sb. odkazuje na uvedený zákon jen za účelem úpravy postupu při uplatnění nároku na náhradu škody. Protože žalobce byl již podle zákona č. 119/1990 Sb. v plném rozsahu odškodněn, neshledal odvolací soud uplatněný nárok důvodným.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Namítá, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva se spravedlivé zadostiučinění ve smyslu čl. 41 Úmluvy skládá z náhrady nákladů právního zastupování, náhrady materiální újmy a náhrady za nemateriální újmu. Pokud by soudy členských států oprávněné osobě některou z těchto složek upíraly, bylo by to v rozporu s Úmluvou. Uvádí, že je třeba přihlížet ke způsobu, jakým Evropský soud pro lidská práva Úmluvu aplikuje, neboť Úmluva je součástí českého právního řádu a je přímo uplatnitelná. Podle čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě se odškodnění přiznává podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, nicméně zákon nebo praxe musí být v souladu s kritérii přiměřené spravedlnosti. Poukazuje na to, že čeští občané se náhrady nemajetkové újmy v minulosti úspěšně domáhali u Evropského soudu pro lidská práva poté, co jim tuto náhradu odmítly přiznat české soudy, odkazuje přitom na případ P. a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 11. 2002, č. j. 36548/97, v němž bylo zdůrazněno, že žalobcům nebylo vyplaceno odškodné za nemateriální újmu. Ačkoli se v tomto případě jedná z hlediska základu nároku o jinou kauzu, než v případě P., problematika nemateriální újmy je stejná a v případě žalobce byl zásah do jeho práv daleko větší, než v případě P. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a přiznal mu náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu. Poukázala na to, že případ P. a P. proti České republice nesouvisí s problematikou projednávanou v této věci, neboť se týkala práva stěžovatelů na ochranu majetku, kterého byli zbaveni v rámci restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 14/2003 a 25 Cdo 789/2003 zdůraznila, že zákon č. 119/1990 Sb. ani zákon č. 58/1969 Sb. nezakládá nárok na odškodnění morální a citové újmy, který není zakotven ani v občanském zákoníku o náhradě škody (§ 442 obč. zák.). Čl. 41 Úmluvy spadá do Hlavy II Úmluvy, která se týká Evropského soudu pro lidská práva a procesních otázek týkajících se jednání tohoto orgánu, tento článek může při svém rozhodování použít pouze tento soud a nikoli soudy smluvních stran. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ), každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:

a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;

b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;

c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;

d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;

e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;

f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.



Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.

Podle čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě je-li konečný rozsudek v trestní věci později zrušen nebo je-li udělena milost, protože nová nebo nově odhalená skutečnost dokazuje, že došlo k justičnímu omylu, je osoba, na níž byl vykonán trest podle tohoto rozsudku, odškodněna podle zákona nebo praxe platných v příslušném státu, pokud se neprokáže, že k včasnému odhalení neznámé skutečnosti nedošlo úplně nebo částečně vinou této osoby.

Jestliže na základě rozhodnutí, které bylo později zrušeno a trestní řízení bylo zastaveno, byl vykonán trest, je zřejmé, že výkonem trestu bylo porušeno právo odsouzeného na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 odst. 1 Úmluvy). Pokud jde o právo na odškodnění, na žalobce se vztahuje čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Proto je třeba při odškodňování žalobce postupovat podle zákona platného v České republice a při rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody aplikovat příslušná ustanovení zákona, jenž upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o trestu.

Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 6 Tz 144/98, jímž byl zrušen rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 7. 2. 1959, sp. zn. 1 T 10/59, vyplývá, že tímto rozsudkem byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to i z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Žalobce je tak osobou rehabilitovanou podle zákona o soudní rehabilitaci, jak ostatně dovozuje i judikatura Ústavního soudu vztahující se k těmto případům (srov. např. II. ÚS 285/97).

Odvolací soud zcela správně posoudil nárok na odškodnění, vyplývající ze zrušeného výroku o trestu odnětí svobody a o zproštění obžaloby, podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon má ve vztahu k občanskému zákoníku i k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné a má - pokud jde o vztahy jím upravené - přednost před obecnými normami (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1659/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 85, roč. 2000).

Podle ust. § 23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. nárok na odškodnění zahrnuje zejména: a) náhradu za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody ve výši 2 500 Kčs, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu na výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody podle obecných předpisů, b) náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, pokud tato náhrada nepřísluší podle jiných předpisů, c) náhradu nákladů trestního řízení ve výši 200 Kčs, výkonu vazby ve výši 600 Kčs za každý měsíc vazby a výkonu trestu odnětí svobody ve výši 150 Kčs za každý měsíc výkonu trestu, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo těchto náhrad poskytnuta náhrada skutečně zaplacených nákladů, d) náhradu zaplacených nákladů obhajoby v původním trestním řízení, e) náhradu zaplaceného peněžitého trestu nebo úhrnu provedených srážek z odměny za práci při výkonu trestu nápravného opatření.

Jak z uvedeného vyplývá, odškodnění osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. za morální a citovou újmu způsobenou vězněním nemá v zákoně č. 119/1990 Sb. oporu a vznik nároku nelze dovozovat ani z občanského zákoníku, protože ten - stejně jako zákon č. 58/1969 Sb. - je ve vztahu k zákonu č. 119/1990 Sb. předpisem obecným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, a ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 25 Cdo 789/2003). V rámci odškodnění osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudních rehabilitacích, nelze přiznat náhradu za morální a citovou újmu spojenou s odsouzením a výkonem trestu.

Lze se tedy zcela ztotožnit s argumentací i se závěrem odvolacího soudu, že nad částky odškodnění žalobci poskytnuté podle zákona č. č. 119/1990 Sb. nelze mu na uplatněném nároku na odškodnění morální a citové újmy ničeho přiznat, neboť takový nárok není založen zákonem, který se na odškodnění žalobcovy újmy vztahuje.



Nelze přisvědčit ani názoru dovolatele, že mu náhrada nemateriální újmy má být přiznána podle čl. 41 Úmluvy.



Podle čl. 19 věty první Úmluvy k zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě a Protokolech k ní, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud").

Podle čl. 41 Úmluvy jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.



Soudem v čl. 41 Úmluvy není míněn kterýkoli soud členského státu, nýbrž jak vyplývá z čl. 19 Úmluvy, rozumí se jím Evropský soud pro lidská práva zřízený Úmluvou. Na základě článku 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněné pod číslem 209/1992 Sb., se změnami a doplňky provedenými sdělením č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.) nemůže tedy soud v soustavě soudů České republiky přiznat spravedlivé zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 762/2004).

Pokud dovolatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a P. proti České republice ze dne 5. 11. 2002, č. 36548/97, není toto rozhodnutí pro tuto věc relevantní, neboť nárok stěžovatelů byl založen na zcela jiném skutkovém základě, než je tomu v případě žalobce (jednalo se o porušení čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě), a pokud stěžovatelům Evropský soud pro lidská práva přiznal náhradu majetkové i nemajetkové újmy, učinil tak právě na základě čl. 41 Úmluvy, která mu toto právo přiznává.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je zcela správný i jeho rozsudek. Dovolací soud proto dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. července 2005

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu