25 Cdo 2267/2002
Datum rozhodnutí: 27.08.2003
Dotčené předpisy: § 445 předpisu č. 40/1964Sb., § 444 předpisu č. 40/1964Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 32/1965Sb.




25 Cdo 2267/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce F. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P. H., s. r. o., zastoupenému advokátem, 2) T. s. k. h. m. P., zastoupené advokátkou, a 3) České republice Český úřad zeměměřický a katastrální, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 218/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2002 č. j. 62 Co 201, 202/2002-131, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, č. j. 10 C 218/99-105, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 5. 2001, č. j. 10 C 218/99-110, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 9.450,- Kč na bolestném, částku 66.600,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a částku 11.250,- Kč na náhradě nákladů spojených s léčením, ostatních výloh a věcné škody, to vše s 15% úrokem z prodlení od 30. 6. 1999 do zaplacení. Žalobu co do částky 44.400,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění a částky 10.100,- Kč na náhradě věcné škody zamítl a dále zamítl žalobu na zaplacení částek 45.000,- Kč a 270.000,- Kč s příslušenstvím, požadovaných za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení, a částky 9.000,- Kč měsíčně od 1. 12. 2000 za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobu proti druhému a třetímu žalovanému zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Soud při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že dne 5. 12. 1997 žalobce utrpěl úraz levé dolní končetiny a páteře na zastávce autobusu S. , kdy uklouzl na řídké naplavenině, která vytékala ze stavby na chodník. Žalobce byl po úrazu 10 dní hospitalizován a dále ošetřován v domácím léčení. Soud dospěl k závěru, že pasivně legitimován je první žalovaný, který prováděl stavbu, protože k poškození zdraví žalobce došlo v příčinné souvislosti s jeho provozní činností. Znaleckými posudky bylo bolestné ohodnoceno 315 body, což při sazbě 30,- Kč za 1 bod dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. (v platném znění) činí celkem 9.450,- Kč, a ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 740 body. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce je od roku 1982 v plném invalidním důchodu pro závažnou oční vadu, pro níž byl téměř ve všech sférách života omezen. Po úraze se však jeho životní situace zhoršila a vzhledem k závažným trvalým následkům úrazu je ve svých aktivitách ještě více omezen. Proto soud dospěl k závěru, že jde o případ hodný mimořádného zřetele, a zvýšil náhradu za ztížení společenského uplatnění na trojnásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Náhradu za ztrátu na výdělku soud žalobci nepřiznal, protože za situace, že žalobce jako invalidní důchodce nikde od roku 1994 nepracoval, neuvěřil jeho tvrzení, že za necelý měsíc po úrazu měl nastoupit do zaměstnání u firmy M. K. jako obchodní zástupce s příjmem 9.000,- měsíčně. Potvrzení této firmy soud hodnotil jako nevěrohodné s ohledem na to, že je zcela nezávazné, žalobce neměl s uvedenou firmou uzavřenou pracovní smlouvu, a i vzhledem k charakteru práce a vzdálenosti sídla firmy od bydliště žalobce považoval za zcela nepravděpodobné, že by měl být od 1. 1. 1998 zaměstnán.



K odvolání žalobce a druhého žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2002, č. j. 62 Co 201, 202/2002-131, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku týkajícím se věcné škody (10.100,- Kč) zrušil ohledně částky 8.600,- Kč a v závislých výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývajících napadených výrocích rozsudek prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o pasivní legitimaci prvního žalovaného. Dospěl k závěru, že náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši trojnásobku základního ohodnocení, přiznaná soudem prvního stupně, je se zřetelem ke všem zjištěním odpovídající. Rovněž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o neopodstatněnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku. Ke zjištění skutkového stavu v tomto směru byly soudem prvního stupně provedeny všechny navržené důkazy, byly správně hodnoceny a odpovídá jim i právní posouzení věci. Žalobcem navržený důkaz výslechem svědka M. K. odvolací soud neprovedl, protože tento návrh byl učiněn až v odvolacím řízení a byl by tedy tzv. nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. a § 212a odst. 3 o. s. ř.



Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně dalších násobků náhrady za ztížení společenského uplatnění a o zamítnutí žaloby na náhradu za ztrátu na výdělku, a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik pracovního poměru u firmy M. K., a namítá, že se jednalo prokazatelně o dojednaný pracovní poměr s plánovaným nástupem od 1. 1. 1998, jak vyplývá z provedených listinných důkazů, a naopak důkazně nejsou podloženy pochybnosti soudu prvního stupně ohledně charakteru práce a možností žalobce. Pokud jde o určení výše škody, poukazuje na řadu rozhodnutí, týkajících se výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku s tím, že zásadní právní význam v této věci má otázka způsobu propočtu průměrného výdělku pro výpočet ušlého zisku či náhrady po skončení pracovní neschopnosti, která byla rozhodnuta v rozporu s hmotným právem. Náhradu ve výši trojnásobku bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění považuje za nedostatečnou s ohledem na závažnost následků úrazu i na to, že poslední změna výše bodového hodnocení byla provedena v r. 1993 a v současných poměrech je nepřiměřeně nízká. Zdůrazňuje, že až do úrazu nebyl pohybově postižen, mohl se věnovat rekreačně sportu a popisuje svá zdravotní omezení po úrazu. Nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvého stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2001. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem soudu, že jeho tvrzení o nástupu do pracovního poměru, od nějž odvozoval své nároky na náhradu za ztrátu na výdělku, nebylo v řízení prokázáno, nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a napadá tak hodnocení provedených důkazů. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se rozsahu provedeného dokazování a hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť ve vztahu k této námitce není z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné.

Pokud jde o otázku způsobu propočtu průměrného výdělku pro určení výše náhrady škody, která byla dle názoru dovolatele po právní stránce posouzena v rozporu s hmotným právem, je třeba uvést, že otázka výše náhrady za ztrátu na výdělku nebyla v tomto řízení vůbec řešena vzhledem k tomu, že základ nároku žalobce nebyl shledán opodstatněným.

Nemůže jít proto o otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. a takovou otázkou není ani výklad a aplikace § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn (dále jen vyhláška).

Podle ust. § 4 odst. 1 vyhlášky se ztížení společenského uplatnění odškodňuje, jestliže poškození na zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů (dále jen následky ). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 6 odst. 1 vyhlášky při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku. Podle § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, měl pro uplatnění v životě a ve společnosti a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

Ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může rozhodčí orgán nebo soud odškodnění přiměřeně zvýšit, a to i nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhlášky).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (srov. § 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takovéhoto základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. Je tomu tak např. tehdy, když společenské, kulturní nebo sportovní zapojení jedince je na vysoké úrovni nebo zcela mimořádné a úrazem došlo k tak závažnému poškození, že pokračování v těchto činnostech je pro poškozeného zcela vyloučeno nebo velice ztíženo.

Právní posouzení zjištěných skutečností odvolacím soudem je plně v souladu s tím, co bylo shora uvedeno, a je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. R 10/1992). Není tak důvod pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

K namítané okolnosti, že výše hodnoty bodu byla stanovena v r. 1993 a neodpovídá současným poměrům, se v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil již odvolací soud. Lze jen dodat, že výše náhrady za ztížení společenského uplatnění není závislá na délce doby, jež uplynula od vydání právního předpisu, a náhradu nelze stanovit v rozporu se zákonnými hledisky, neboť soudu nepřísluší oprávnění předjímat potřebnost i obsah eventuelní nové právní úpravy a nahrazovat tak činnost legislativní.

Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Z ustanovení § 167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení se proto řídí ustanoveními, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tj. ust. §§ 238, 238a a 239 o. s. ř. Jak z těchto ustanovení vyplývá, dovoláním nelze napadnout výrok odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení a dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, a nejedná se o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, a dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2003

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu