25 Cdo 2265/2002
Datum rozhodnutí: 18.12.2002
Dotčené předpisy: § 238 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2265/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Ing. V. K. proti žalované České republice Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 130/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. května 2002, č. j. 9 Co 291/2001-253, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. 10. 2000, č. j. 13 C 130/97-162, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 77.786.438,67 Kč se 17 % úrokem od podání žaloby do 10-ti dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek okresního soudu v této věci ze dne 21. 10. 1998, č. j. 13 C 130/97-61, kterým byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 1999, č. j. 9 Co 201/99-124, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 5. 2002, č. j. 9 Co 291/2001-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a namítá, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru není dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné a že s námitkami žalobce uvedenými v dovolání se soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v tomto ustanovení pod písm. a) až g).

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž byla vyslovena přípustnost dovolání ve smyslu § 239 odst. 1 o. s. ř. a aniž žalobce vůbec návrh na vyslovení přípustnosti před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učinil ( § 239 odst. 2 o. s. ř.). Nejde ani o případ, že by v této věci soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí vzhledem k tomu, že i předchozím rozsudkem okresního soudu, který byl odvolacím soudem zrušen, byla žaloba zamítnuta [§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

Z hlediska ust. § 238 a § 239 o. s. ř. není tedy v této věci dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Přípustnost dovolání v dané věci by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení uvedeným. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4 věty první, a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Náklady žalované sestávají z odměny ve výši jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání). Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle dosavadních právních předpisů. Jelikož dovolání bylo podáno 30. srpna 2002 a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1. lednu 2001, určuje se výše odměny podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

V intencích § 3 odst. 1 bodu 7. a odst. 3 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora cit. ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 191.670,- Kč, přičemž výše odměny pak činí 7.500,- Kč (§ 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1, věta první, vyhl. č. 484/2000 Sb.).

Vedle odměny přísluší zástupci žalované též náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby ve výši 75,-Kč. Konečnou částku 7.575,-Kč tedy soud žalované také přiznal.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2002

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu