25 Cdo 2252/2005
Datum rozhodnutí: 27.02.2008
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2252/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně T., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. A. A., o 3.480.449,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 176/94, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2005, č. j. 15 Co 769/2004-326, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2005, č. j. 15 Co 769/2004-326, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. října 2003, č. j. 31 C 176/94-246, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2001, č. j. 51 Co 162/2001-109, byl zrušen rozsudek ze dne 19. 12. 2000, č. j. 31 C 176/94-75, kterým Okresní soud v Ostravě uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.480.449,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to s odůvodněním, že se soud prvního stupně nevypořádal s otázkou právního posouzení žalobou uplatněného nároku v tom směru, zda se jedná o nárok občanskoprávní či obchodněprávní, a ani nijak neodůvodnil svůj závěr o existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného.

Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 31 C 176/94-246, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 579.480,- Kč, ohledně částky 2.900.969,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl pověřen žalobkyní k uzavření písemné kupní smlouvy na koupi alkoholu a na základě plné moci bez data a přesné specifikace uzavřel jejím jménem (jako odběratele) kupní smlouvu s dodavatelem D., spol. s r. o., jejímž předmětem byla koupě tuzemského rumu za reexportní cenu bez daně z obratu. Žalovaný předal smlouvu žalobkyni a zboží dodané za cenu bez daně z obratu rozprodal s M. B. v O. a H., přičemž vývoz do zahraničí doložil falešnými doklady. Jelikož nebylo zboží vyvezeno do zahraničí, Finanční úřad v O. vyměřil žalobkyni po daňové kontrole nezaplacenou daň z obratu včetně penále. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky řízení uzavřená příkazní smlouva je pro svou neurčitost a nesrozumitelnost neplatná; jelikož žalobkyně neprokázala, jaké pokyny k jednání žalovanému udělila (zda jej pověřila k vývozu zboží do zahraničí), nemohl je žalovaný porušit a protiprávně jednat, a neporušil tedy žádnou povinnost ze závazkového vztahu mezi účastníky. Ohledně částky 2.897.400,- Kč představující vyměřenou daň byla proto žaloba zamítnuta. Z výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 4 To 104/99, kterým je soud podle § 135 o.s.ř. vázán, však vyplývá, že žalovaný a M. B. použili k dokladování vývozu zboží do zahraničí falešných dokladů, čímž zapříčinili vznik škody na straně žalobkyně ve výši 20% z dodatečně vyměřené daně 2.897.400,- Kč (jako sankce), neboť ta se mohla důvodně domnívat, že vývoz zboží je řádně dokladován a daň z tohoto zboží nepřiznala a nezaplatila v termínu.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 5. 2005, č. j. 15 Co 769/2004-326, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na zaplacení 579.480,- Kč zamítl, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala uzavření platné příkazní smlouvy, ze které by žalovanému vznikl závazek k zajištění vývozu zboží, koupeného žalobkyní na základě kupní smlouvy ze dne 22. 1. 1992, do zahraničí, přičemž žalobkyně neprokázala ani konkrétní věcný obsah tvrzeného závazku žalovaného. Poplatníkem daně z obratu pro případ, že by nedošlo k vývozu zboží do zahraničí, byla právě žalobkyně, nikoli žalovaný, a této své daňové povinnosti si i s ohledem na text předmětné kupní smlouvy musela být vědoma. K vázanosti soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem ve smyslu § 135 odst. 1 o.s.ř. uvedl, že soud je vázán i částí skutkové věty odsuzujícího výroku trestního soudu o tom, že žalovaný a M. B. svým jednáním porušili trestním zákonem chráněný zájem státu na tom, aby daně byly ve stanovené výši a termínech řádně placeny; ostatními částmi skutkové věty výroku o vině, netvořícími znaky skutkové podstaty trestného činu krácení daně, není vázán. Uzavřel, že poplatníkem daně z obratu, povinným ke splnění této daňové povinnosti vůči státu v příslušném termínu, byla právě žalobkyně, a proto ani trestním právem postižené protiprávní jednání žalovaného nelze posoudit jako porušení právní povinnosti vůči žalobkyni podle § 420 obč. zák. Jednání spočívající v tom, že žalovaný znal obsah předmětné kupní smlouvy a věděl tedy, že pokud nedojde k vývozu zboží do zahraničí, je žalobkyně povinna daň z obratu odvést státu, by bylo za splnění ostatních předpokladů možno posuzovat podle § 415 obč. zák. jako povinnost předejít škodě na majetku žalobkyně tím, že ji bude o této skutečnosti informovat. To však s ohledem na přerušení příčinné souvislosti (daň z obratu včetně navýšení byla žalobkyni vyměřena proto, že zboží nebylo vyvezeno do zahraničí, a nikoli proto, že žalovaný nesplnil tuto svou prevenční povinnost) nepřichází v úvahu. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal přerušení příčinné souvislosti i u navýšení daňové povinnosti (penále), neboť nesplnění daňové povinnosti bylo vyvoláno tím, že žalobkyně tento obchodní případ nevedla ve svém účetnictví, byť veškeré listiny s tím související jí byly průběžně předávány; v případě řádné evidence mohla být zjednána náprava a daň z obratu včas zaplacena.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má za to, že v rámci trestního řízení bylo dostatečně prokázáno protiprávní jednání žalovaného nejen vůči státu, ale rovněž ve vztahu k žalobkyni, a to tím, že ji uvedl v omyl předložením falešných dokladů o vývozu alkoholu do zahraničí (ačkoliv ve skutečnosti tento alkohol prodával na tržištích v O. a H.); v příčinné souvislosti s tím jí pak vznikla újma ve výši vyměřené daně z obratu a penále. Dovolatelka zdůrazňuje, že nebyla schopna posoudit věrohodnost dokladů prokazujících vývoz alkoholu do zahraničí, které jí byly žalovaným předloženy, a nelze proto dovozovat, že penále uložené pro nesplnění daňové povinnosti bylo vyvoláno její nedostatečnou účetní evidencí. Pokud by žalovaný neuvedl žalobkyni v omyl předstíráním vývozu zboží do zahraničí, nikdy by jí škoda ve výši daně z obratu včetně sankčního navýšení nevznikla. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že dovolání žalobkyně nepovažuje za opodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., je důvodné.

Zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. jsou porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a presumované zavinění. Jednou z podmínek odpovědnosti je vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a vzniklou škodou na straně poškozeného, tedy jejich vzájemný poměr příčiny a následku. V posuzovaném případě odvolací soud řešil vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti, kterou spatřoval v porušení tzv. generální prevence (vědomé rozprodání zboží, určeného pro vývoz, žalovaným v České republice, resp. nepodání informace v tomto směru), a vznikem škody (úbytek majetku žalobkyně v důsledku úhrady daně z obratu); existenci tohoto vztahu vyloučil tím, že žalobkyni byla daň vyměřena právě proto, že zboží nebylo vyvezeno, nikoliv proto, že žalovaný ji o tom neinformoval. Zvýšení daňové povinnosti o částku penále pak bylo podle odvolacího soudu zapříčiněno výlučně stavem účetnictví žalobkyně, která daň z obratu mohla při řádném zpracování účetních dat zaplatit bez odkladu tak, aby nevzniklo prodlení.

Odvolacímu soudu lze sice přisvědčit, že bezprostředním důvodem, proč žalobkyně musela vynaložit výdaje na daň z obratu, byla okolnost, že zboží nebylo oproti předpokladům vyvezeno z České republiky. Soud ovšem nedocenil, že se tak stalo právě pro deliktní jednání žalovaného, který bez ohledu na platnost ujednání podchycujícího jeho obchodní spolupráci s žalobkyní, prodal v tuzemsku zboží určené na export, za užití falešných dokladů vývoz předstíral a zapříčinil tak dodatečné vyměření daně žalobkyni. Byl pro toto jednání ostatně pravomocně odsouzen trestním rozsudkem, jímž je soud v civilním řízení rozhodující o nároku na náhradu škody vázán ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., a to jak v otázce protiprávního jednání žalovaného, které naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu, tak v otázce příčinné souvislosti ve vztahu k předmětné daňové povinnosti. Porušení právní povinnosti spočívající ve falšování dokladů a v předstírání, že zboží určené na vývoz žalovaný skutečně vyvezl do zahraničí, ačkoliv je prodal v České republice, je nutně v příčinné souvislosti se vznikem škody na straně žalobkyně, neboť ona právě v důsledku takového jednání byla nucena zbytečně vynaložit náklady na zaplacení daně. Bylo to tudíž počínání žalovaného, které založilo důvody pro vyměření daně z obratu; vznik škody je s ním proto v příčinné souvislosti.

Uvedené platí i ve vztahu ke druhému dílčímu nároku, odvíjejícímu se od povinnosti žalobkyně zaplatit penále z vyměřené daně. Důvodem pro zamítnutí žaloby zde byl závěr, že žalobkyně neměla tento obchodní případ veden ve své evidenci a že bezprostřední příčinou vzniku škody nebylo samotné počínání žalovaného, nýbrž okolnosti na straně žalobkyně. Ani tato úvaha není správná, neboť opomíjí okolnost, že i prodlení se zaplacením daně (z toho plynoucí penále) bylo vyvoláno protiprávním jednáním žalovaného, který vyvolal dojem, že zboží řádně vyvezl, a uvedl žalobkyni v nesprávné přesvědčení, že ji daňová povinnost nestíhá.

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení otázky příčinné souvislosti (určení okolnosti, která vztah příčinné souvislosti přetrhuje) je nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je tak naplněn. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. února 2008

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu