25 Cdo 2248/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř., § 213 odst. 2 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



25 Cdo 2248/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. V. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované Tesco Stores ČR a. s. , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, IČO 45308314, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 62/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 58 Co 140/2015-166, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.471,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Luďka Šrubaře, advokáta se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1.

Odůvodnění: Žalobce podal dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 58 Co 140/2015-166, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2014, č. j. 5 C 62/2011-110, tak, že byla zamítnuta žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku 368.722,80 Kč a 5.726,70 Kč měsíčně počínaje prosincem 2014. Odvolací soud po zopakování výslechu svědka S. a provedení důkazu potvrzením z 29. 10. 2010 dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že poté, co utrpěl 20. 8. 2005 škodu na zdraví, by od 1. 9. 2005 nastoupil do zaměstnání a pracoval by ve společnosti MIRO 2000, spol. s r. o ., s platem 17.000 Kč měsíčně. Náhradu škody, spočívající v rozdílu mezi výší invalidního důchodu, který mu byl přiznán od 19. 10. 2009, a výší výdělku, jehož měl dosahovat po nástupu do zaměstnání, mu proto nepřiznal. K úrazu žalobce došlo při jeho pronásledování pracovníky ochranky pro podezření z odcizení zboží v obchodním domě Tesco, avšak všechny okolnosti svědčí až o následně vykonstruovaném nároku ve snaze navýšit odškodění, kterého se žalobci již dříve dostalo. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2009, č. j. 34 C 333/2008-25, byla žalobci přiznána náhrada bolestného a za ztížení společenského uplatnění 122.400 Kč. Výpověď svědka M. S., který jako jednatel uvedené společnosti měl doložit příslib pracovního poměru žalobce, hodnotil odvolací soud jako velmi nevěrohodnou pro rozpory v jeho tvrzeních i s ohledem na to, že společnost nikdy žádné zaměstnance neměla, žalobce před úrazem dlouhodobě nepracoval, a nárok na náhradu za ztrátu na výdělku uplatnil po pěti letech poté, co měl do zaměstnání nastoupit, a když uspěl s nárokem na náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně zhodnotil výpověď svědka S., a poukazoval na ustálenou judikaturu, podle níž odškodnění za ztrátu na výdělku přísluší i v případě, že v době úrazu měl poškozený výdělku teprve dosáhnout. Lze sice přisvědčit názoru, že náhradu za ztrátu na výdělku je možné poskytnout i tehdy, je-li výdělečná činnost v době úrazu teprve předpokládána, to je ovšem podmíněno tím, že poškozený by do daného zaměstnání prokazatelně nastoupil a výdělečnou činnost vykonával a jen v důsledku poškození jeho zdraví se tak nestalo (např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, nebo rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, oba publikovány pod č. 10/1991 a 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že tento předpoklad nebyl prokázán. Námitky tudíž nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí napadené rozhodnutí. Hodnocení důkazů není totiž právním posouzením, ale předpokladem skutkového zjištění (§ 132 o. s. ř.).

Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud jej ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. nepoučil o potřebě navrhnout důkazy k prokázání všech sporných tvrzení, a že dospěl k opačnému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně, aniž by podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně v dané věci žalobce navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení a odvolací soud při jednání dne 3. 12. 2015 zopakoval důkaz výslechem svědka S. a jím vydaným potvrzením. Okolnost, že provedené důkazy byly hodnoceny jako nevěrohodné, nezakládá poučovací povinnost soudu, jak se domnívá dovolatel. Rovněž námitka, že odvolací soud by měl být povinen zopakovat veškeré listinné důkazy, je námitkou vady řízení, jenž není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Lze ovšem dodat, že postup odvolacího soudu v daném případě je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, nebo ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010, publikovány pod C 997 a C 13277 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck) a není ani důvodu, aby právní otázka opakování důkazu listinou před odvolacím soudem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. byla posouzena jinak.

Námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je i zde v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Ustanovení § 150 o. s. ř., jehož aplikace se dovolatel dovolává, je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady civilního sporného procesu. Závěr o tom, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, vychází z posouzení všech okolností konkrétní věci, nejen majetkových a příjmových poměrů účastníků, na něž dovolatel poukazuje, ale významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Porovnání majetkových a sociálních poměrů účastníků tedy není vždy jediným či výlučným hlediskem pro případné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř., neboť zásadní vliv mohou mít i jiné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by je měl hradit protistraně, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1110/2015, nebo ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5278/2015). Zjištěné okolnosti v dané věci (vykonstruovaný nárok, nevěrohodná tvrzení žalobce), které vedly k soudnímu uplatnění nároku, pro aplikaci § 150 o. s. ř. zcela zjevně nesvědčí. Odvolací soud se při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4284/2016).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu nákladů za podané vyjádření k dovolání. Její náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 11.660 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 14.471,60 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2017 JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu