25 Cdo 2219/2009
Datum rozhodnutí: 09.06.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 2219/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně PROGRESSCENTRUM ART AND TECHNOLOGY veřejná obchodní společnost v likvidaci , se sídlem Ostrava, Mariánskohorská 58, IČ 00535605, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hájkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Porubě, Josefa Skupy 1715/13, proti žalovanému statutárnímu městu Ostrava, městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz, se sídlem v Ostravě, Prokešovo náměstí 8, zastoupenému JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem, se sídlem Ostrava Moravská Ostrava, Preslova 9, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 301/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2007, č. j. 42 Co 1/2007-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2006, č. j. 64 C 301/2000-161, zamítl žalobu na zaplacení 24.260.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalující společnost a tehdejší Státní podnik bytového hospodářství Ostrava 1 uzavřeli dne 26. 3. 1991 hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví k domu č. p. 395 s parcelou č. 414 a na jejím základě bylo vlastnictví žalobkyně zapsáno v katastru nemovitostí. Dne 13. 12. 1992 podal žalovaný žalobu na určení neplatnosti uvedené smlouvy, tuto skutečnost oznámil příslušnému katastrálnímu úřadu, který dne 1. 1. 1993 vyznačil u předmětných nemovitostí poznámku, že právní vztah k nemovitostem má být určen soudem. Podle žalobkyně došlo k omezení jejího vlastnického práva v důsledku porušení právní povinnosti žalovaného, případně jeho nesprávným úředním postupem, a tím ke vzniku škody. Soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody není důvodný, neboť podáním žaloby žalovaný neporušil žádnou právní povinnost (§ 420 odst. 1 obč. zák.), náhradu tvrzené škody nelze přiznat ani podle zákona č. 82/1998 Sb. pro nesprávný úřední postup, navíc nárok by byl promlčen, když žalovaný vznesl námitku promlčení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č. j. 42 Co 1/2007-198, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Uzavřel, že oznámení žalovaného vedoucí k zápisu poznámky v katastru nemovitostí ani podání žaloby na určení vlastnictví nelze považovat za protiprávní jednání ve smyslu § 420 obč. zák., v jednání žalovaného neshledal prvky šikany, o podané žalobě se vede řízení, jež není skončeno, a s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nejde ani o nesprávný úřední postup, kromě toho aplikace zákona č. 85/1998 Sb., který nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998, je vyloučena, neboť v době, kdy mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu, platil zákon č. 58/1969 Sb., který však upravoval odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem toliko ze strany státu, nikoliv obce. Pokud jde o promlčení, podle § 106 odst. 1 obč. zák. je nárok na náhradu škody promlčen kromě škody vzniklé v době od 26. 9. 1998 do 27. 10. 1998.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že právo na žalobu zakotvené i v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze absolutizovat a ani výkon tohoto práva nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných. Dovozuje, že z jednání žalovaného jednoznačně vyplývá, že své právo na žalobu vykonává způsobem, který žalobkyni poškodil, následky jednání žalovaného se negativně projevily v její majetkové sféře. Žaloba a poznámka v katastru nemovitostí vyslaly totiž špatnou zprávu obchodním partnerům dovolatele a bankám a ve svém důsledku znehodnotily do té doby slušně se rozvíjející firmu. Vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl veškeré navržené důkazy, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 27. 2. 2007, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolatelka v dovolání neuvádí, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal, že by napadené rozhodnutí mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) obč. zák. Obsahem dovolání je v podstatě rekapitulace skutkového stavu a opakování žalobních tvrzení, avšak z popisu toho, s čím dovolatelka nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že nebyl proveden některý z navržených důkazů. Takováto námitka sama o sobě žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích uvedly důvody, proč důkaznímu návrhu nevyhověly. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., by pak v mohlo být v dovolacím řízení přihlédnuto jen v případě přípustného dovolání, což není tento případ (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. června 2011


JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu