25 Cdo 2198/98
Datum rozhodnutí: 17.08.2000
Dotčené předpisy:




25 Cdo 2198/98

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalované I. D., o zaplacení 23.157,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 605/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 1998 č. j. 26 Co 254/97-64, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 9. 10. 1996 č. j. 3 C 605/95 - 45 zamítl žalobu o zaplacení částky 23.157,20 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 15. 7. 1992 uzavřeli účastníci pod č. 063183 kupní smlouvu ohledně sady nádobí v celkové ceně - 1299,- DEM, která byla splatná v Kč podle středního kurzu banky v den dohodnuté platby, a to ve 24 měsíčních splátkách od 15. 8. 1992 do 15. 7. 1994. Žalovaná na úhradu kupní ceny však ničeho nezaplatila, i když byla žalobcem upomínána. Okresní soud vzal po provedeném řízení za prokázané, že žalovaná byla reprezentantem firmy žalobce C. P., který se žalovanou kupní smlouvu uzavíral, poučena, že ve lhůtě jednoho týdne od podpisu smlouvy - pokud si její uzavření rozmyslí - je možno smlouvu telefonicky zrušit bez jakýchkoli finančních následků, k čemuž ze strany žalované také došlo. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl okresní soud k závěru, že žalovaná uzavřela kupní smlouvu v omylu, neboť v případě, že by se jí uvedeného poučení nedostalo, smlouvu by neuzavřela; proto je kupní smlouva neplatná a požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny zboží není důvodný.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 3. 1998 č. j. 26 Co 254/97-64 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, jimiž bylo prokázáno, že žalovaná ve věci jednala podle poučení reprezentanta žalobce C. P., kterému důvěřovala, a protože jím byla poučena, že smlouvu může do týdne bez jakýchkoli finančních následků zrušit, postupovala podle tohoto poučení a měla za to, že smlouvu zrušila. Odvolací soud zaujal názor, že důsledky jednání zmocněnce žalobce, které nelze přičítat k tíži žalované, odůvodňují závěr, že požadavek žalobce na plnění z předmětné smlouvy je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. O návrhu žalobce na připuštění dovolání krajský soud nerozhodl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že písemná kupní smlouva uzavřená mezi účastníky neobsahuje ujednání o tom, že by reprezentant firmy mohl tuto smlouvu měnit, a stejně tak její součástí není ani ujednání, podle kterého by jí bylo možno do sedmi dnů po jejím uzavření bez následků" zrušit. Naopak z mandátní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a reprezentantem jeho firmy C. P. vyplývá, že jmenovaný byl zmocněn pouze k projednávání, sepisování a uzavírání kupních smluv s kupujícími v intencích formulářového návrhu vypracovaného žalobcem a nebyl oprávněn tyto návrhy jakkoliv měnit, či dokonce smlouvy rušit, čemuž také odpovídají ujednání obsažená v příloze kupní smlouvy, že jakékoliv změny kupní smlouvy musí být písemnou formou odsouhlaseny oběma stranami, jinak jsou neplatné" a že žádost o zrušení kupní smlouvy kupujícím musí být podána pouze písemně, a to na centrálu firmy s tím, že kupující bude písemně vyrozuměn o stanovisku firmy v zákonné lhůtě". V této souvislosti poukazuje dovolatel též na ust. § 40 odst. 2 obč. zák., podle kterého platí, že písemně uzavřené smlouvy mohou být změněny nebo zrušeny pouze písemně. Pokud se tedy žalovaná s reprezentantem firmy ústně dohodla, či si vymínila - nad rámec formulářového návrhu smlouvy daného žalobcem - možnost telefonického zrušení kupní smlouvy ve lhůtě 7 dnů, má právo ve smyslu ust. § 33 odst. 2 obč. zák. se na reprezentantu firmy domáhat buď splnění závazku nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním, neboť žalobce překročení plné moci zmocněnci (reprezentantovi), resp. jednání zmocněnce (reprezentanta) bez plné moci (§ 566 a násl. obch. zák.), ani dodatečně neschválil. Ze všech těchto důvodů je proto nesprávný závěr odvolacího soudu, že poskytnutí plnění žalobci (tedy zaplacení kupní ceny zboží) z uzavřené kupní smlouvy by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a že uzavřená kupní smlouva je z téhož důvodu neplatná. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( § 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě podle § 240 odst. 1 o.s.ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ( § 241 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v dané věci směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( § 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm.a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( § 238 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.).

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soudu návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzovaném případě přípustnost dovolání nezakládá ust. § 238 odst. 1 ani ust. § 239 odst. 1 o.s.ř. a - kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. - lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce podal návrh odvolacímu soudu na vyslovení přípustnosti dovolání, o němž odvolací soud nerozhodl, takže je na něj třeba hledět, jako by mu nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání.

Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst.2 o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu pro právní stránce zásadní význam skutečně má.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu pro právní stránce, je také dovolací přezkum otevřen - za splnění předpokladů shora uvedených - jen pro posouzení těch právních otázek, pro něž byl návrh na připuštění dovolání učiněn a pro které je dovolání podáno.

Jak vyplývá z obsahu spisu, navrhl žalobce v odvolacím řízení připuštění dovolání pro posouzení otázek majících podle jeho názoru zásadní právní význam, a to jednak otázky závaznosti právního úkonu učiněného zmocněncem nad rámec zmocnění pro žalobce", a dále otázky, že firma žalobce tím, že uzavírá měsíčně cca 5000 smluv, je firmou velkého významu, a její právní kroky jsou sledovány nejen mohutnou řadou kupujících, nýbrž i sdělovacími prostředky".

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází z úvahy, že za stavu, kdy žalovaná postupovala podle poučení reprezentanta žalobce C. P. spočívajícího v tom, že kupní smlouvu může do týdne bez jakýchkoliv finančních následků zrušit, což také tímto způsobem učinila a smlouvu považovala za zrušenou, pak důsledky jednání zmocněnce žalobce, jež nelze přičítat k tíži žalované, odůvodňují závěr, že požadavek žalobce na plnění z předmětné smlouvy je ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.

I když to odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně neuvedl, vycházel - na základě skutkového stavu věci, jež byl zjištěn již před soudem prvního stupně a jež v odvolacím řízení nedoznal změny - z toho, že reprezentant žalobce C. P. tím, že žalovanou poučil, že smlouvu může do týdne bez jakýchkoliv finančních následků zrušit, zřejmě překročil při uzavírání kupní smlouvy se žalovanou meze svého oprávnění dané mu formulářovým návrhem písemné kupní smlouvy vyhotovené žalobcem; z uvedeného dovodil, že uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci požadovanou částku s příslušenstvím (jako kupní cenu zboží) by bylo v daném případě s ohledem na ust. § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Aplikací ust. § 566 a násl.obch. zák. a § 33 odst. 2 obč. zák., jejichž výklad považuje žalobce za zásadního právního významu, když navrhl připuštění dovolání k otázce, závaznosti právního úkonu učiněného zmocněncem nad rámec zmocnění pro žalobce", tedy jinak řečeno, zda právní úkon učiněný zmocněncem nad rámec zmocnění daného mu žalobcem, je pro žalobce závazný, však odvolací soud neřešil.

Proto uvedená právní otázka, pro niž žalobce navrhl připuštění dovolání, není otázkou zásadního právního významu, neboť pro posouzení věci z hlediska hmotného práva neměla v daném případě pro odvolací soud určující význam.

Druhá otázka, pro niž žalobce připuštění dovolání navrhl, tedy že firma žalobce tím, že uzavírá měsíčně cca 5000 smluv, je firmou velkého významu, a její právní kroky jsou sledovány nejen mohutnou řadou kupujících, nýbrž i sdělovacími prostředky", není otázkou právní, a ohledně dalších námitek uplatněných v dovolání, žalobce přípustnost dovolání nenavrhl.

Z uvedených důvodů tak nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř.

Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad v tomto ustanovení uvedených.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm.c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. srpna 2000

JUDr. Olga P u š k i n o v á, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Romana Říčková