25 Cdo 2193/2014
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 442 obč. zák., § 106 odst. 2 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 2193/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně H. K. , zastoupené Mgr. Rostislavem Částkou, advokátem se sídlem v Nejdku, Rooseveltova 654, proti žalovanému JUDr. K. K. , advokátovi se sídlem v Ostrově, Hlavní třída 716, o 1.354.290,- Kč a o 332.640,- Kč, vedené Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 115/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014, č. j. 15 Co 519/2013-147, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014, č. j. 15 Co 519/2013-147, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. října 2013, č. j. 43 C 115/2012-125, se ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 332.640,- Kč jako ušlého zisku z pronájmu nemovitostí a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody, kterou jí měl způsobit žalovaný advokát, který ji zastupoval v konkursním řízení, v jehož průběhu vzal zpět vylučovací žalobu, jíž mělo být dosaženo vyloučení nemovitostí žalobkyně z konkursní podstaty, které byly zástavou k zajištění cizí pohledávky, a po dražbě těchto nemovitostí nepodal žalobu na neplatnost dražby. Požadovala náhradu škody ve výši 1.354.290,- Kč jako obvyklou cenu nemovitostí (domu s pozemky v k. ú. M., obec N.), o které v důsledku pochybení žalovaného přišla, a částku 332.640,- Kč na náhradě za ztrátu zisku z pronájmu nemovitostí za poslední dva roky před podáním žaloby.

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 2. října 2013, č. j. 43 C 115/2012-125, žalobu na zaplacení částky 1.354.290,- Kč a částky 332.640,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Nároky uplatněné žalobou posoudil podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, a § 101, § 106 a § 3 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že nároky žalobkyně jsou promlčené. Žalovaný mohl podat žalobu na neplatnost dražby nejpozději 19. 10. 2007, tříletá objektivní promlčecí doba k podání žaloby tedy marně uběhla dne 19. 10. 2010 a žaloba byla podána až 29. 6. 2012. Námitku promlčení neshledal soud v rozporu s dobrými mravy, neboť v řízení nebyly zjištěny ani tvrzeny okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na to, že žalovaná marné uplynutí promlčecí doby nezavinila a že námitka promlčení byla uplatněna za účelem poškození žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, č. j. 15 Co 519/2013-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že objektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 2 obč. zák.) počala běžet nejpozději od 19. 10. 2007 a žaloba byla podána až po jejím uplynutí, přičemž v dané věci nebyly shledány okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Ohledně promlčení náhrady za ušlý zisk z pronájmu odvolací soud dovodil, že ušlý zisk je ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. jen další formou škody, která se hradí vedle škody skutečné, a ani omezení žaloby na ušlý zisk za dobu dvou let před podáním žaloby nemůže nic změnit na okamžiku, od kterého se žalobkyně poprvé mohla svého nároku domáhat, neboť její nárok je založen na tvrzení, že v důsledku pochybení žalovaného, k němuž mělo dojít nejpozději dne 19. 10. 2007, pozbyla svého vlastnického práva.

Tento rozsudek napadla žalobkyně dovoláním s tím, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo má být posouzena jinak, a to otázky počátku běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu za ztrátu zisku a za jakých podmínek lze považovat námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Dovolatelka namítá, že subjektivní a objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku proti žalovanému na náhradu škody za ztrátu nemovitosti počala běžet až v okamžiku, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání ve věci určení jejího vlastnického práva k nemovitostem prodaným v dražbě, neboť až tehdy si uvědomila, že o svůj majetek přišla, a teprve tehdy se dozvěděla, kdo jí škodu způsobil. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil běh promlčecí doby ve vztahu k jejímu nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu nemovitostí, když nerozlišil promlčecí dobu k uplatnění nároku na náhradu za nemovitosti a na náhradu za ušlý zisk. Jedná se však o dva samostatné nároky a každý z nich může být uplatňován samostatně. Zisk jí začal ucházet v roce 2009, kdy nový majitel počal nemovitosti pronajímat, a objektivní promlčecí doba tedy počala běžet až dnem vzniku nároku na nájemné, nikoliv ještě před jeho vznikem, proto poslední dva roky před podáním žaloby nejsou promlčené. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, namítá, že ve vztahu k ní byla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaný ji svým pochybením připravil o její veškerý majetek a o klidné stáří, své pochybení nepřipustil, nepoučil ji o možnosti domáhat se na něm náhrady škody a situace žalobkyně je mu lhostejná. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, a to pro řešení otázky promlčení nároku na náhradu za ztrátu zisku.

Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu spočívá na názoru, že pokud nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku vychází z tvrzení, že v důsledku pochybení žalovaného pozbyla vlastnické právo k nemovitostem, mohla se poprvé již od tohoto okamžiku domáhat i náhrady ušlého zisku, proto v objektivní tříleté promlčecí době, která počala běžet nejpozději od 19. 10. 2007 (kdy uplynula lhůta k podání žaloby na neplatnost dražby) je promlčen i její nárok na náhradu ušlého zisku z pronájmu za dva roky předcházející podání žaloby.

S tímto závěrem odvolacího soudu nelze souhlasit. Podle ustálené judikatury u práva na náhradu škody je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba (subjektivní a objektivní), jejichž počátek je stanoven odlišně, na sobě jsou nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce, a skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1463/2000). Počátek běhu objektivní promlčecí doby (§ 106 odst. 2 obč. zák.) je vázán na událost, z níž škoda vznikla, čímž se míní nejen protiprávní úkon, který vedl ke vzniku škody, nýbrž i vznik škody samotné. Objektivní ani subjektivní promlčecí doba nemůže totiž začít běžet dříve, než ke škodě vůbec došlo (srov. např. rozsudek býv. NS ČR sp. zn. 1 Cz 20/90). Ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - nebýt škodné události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jako celek s počátkem běhu promlčecí doby od vzniku první dílčí újmy se promlčují pouze nároky na opětující se plnění ve formě peněžitého důchodu, jež lze přiznat jako rentu do budoucna. Tím je např. náhrada ušlého zisku, který nahrazuje výdělek podnikatele - § 447 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, publikovaný pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7, 2007, sp.zn. 25 Cdo 3293/2006). Zásadně platí, že objektivní promlčecí doba běží od vzniku škody, což znamená, že v případě ztráty zisku vzniká nárok na náhradu za určité období postupně tak, jak vzniká újma, a postupně se také promlčuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004).

Předpokladem vzniku nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu ovšem je, že poškozený v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost nemovitost za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2963/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004). Výše náhrady za ztrátu příjmu za pronájem nemovitosti, se pak odvíjí od částky, kterou by v předmětném období poškozený za obvyklých okolností v daném místě a čase získal na nájemném podle běžným poměrům odpovídající nájemní smlouvy, po odečtení částky, kterou by musel na dosažení tohoto zisku vynaložit.

Jak vyplývá z výše uvedeného, právní názor odvolacího soudu na počátek běhu promlčecí doby k uplatnění nároku na ušlý zisk není v dovoláním napadeném rozhodnutí správný, dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je naplněn; dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na ušlý zisk, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Ve zbylém rozsahu dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti v tomto ustanovení uvedené.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že nárok na náhradu škody, spočívající v hodnotě nemovitostí, je promlčen v objektivní promlčecí době. V dané věci na podkladě zjištěného skutkového stavu lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že objektivní promlčecí doba k uplatnění tohoto nároku proti žalovanému, jenž nepodal žalobu na neplatnost dražby, což byl v daném případě jediný právní nástroj, kterým bylo možno dosáhnout odvrácení následků dražby a pozbytí vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem prodaným v dražbě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. 21 Cdo 3047/2011), počala běžet dnem následujícím po dni, kdy uběhla lhůta pro podání této žaloby.

Pokud dovolatelka namítá, že námitka promlčení byla ve vztahu k ní uplatněna v rozporu s dobrými mravy, a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, nelze v tomto ohledu učinit závěr o splnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud k otázce aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení opakovaně uvedl, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009). Podstatné je, že tyto okolnosti by v takovém případě musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 742/2010). V souladu s tím jsou i právní úvahy, jimž se odvolací soud řídil, když v konkrétních skutkových okolnostech, za nichž byla námitka promlčení uplatněna, neshledal tak výjimečný charakter, jenž by odůvodňoval aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. Žalovaný po ukončení dražby již žalobkyni nezastupoval a nijak se na promlčení práva žalobkyně na náhradu škody proti němu nepodílel, žalobkyně byla v dalších řízeních, v nichž se domáhala určení vlastnického práva ke svým nemovitostem, zastoupena jinými advokáty a nic jí nebránilo podat žalobu na náhradu škody proti žalovanému včas.

Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se v tomto ohledu neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, dovolací soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž není přípustné, odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu