25 Cdo 2189/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 442 odst. 1,2 obč. zák., § 443 obč. zák., § 563 obč. zák., § 420 odst. 1 obč. zák., § 517 obč. zák., § 106 obč. zák.




25 Cdo 2189/2011


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobců a) Z. R. , b) J. R. , obou zastoupených Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Brno, Dobrovského 50, proti žalovanému NAJA trade spol. s r.o ., IČO 60746980, se sídlem Vyškov, Krátká 713/8, zastoupenému Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 1430/2003, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. února 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475 se ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 8.353.286,- Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 25. 8. 2008, č.j. 6 C 1430/2003-436, uložil žalovanému zaplatit oběma žalobcům 600.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl návrh žalobců na zaplacení dalších 13.214.408,- Kč a úroků z prodlení ve výši 8 % za dobu od 1. 7. 2001 do 3. 12. 2003 a rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci se stali na základě kupní smlouvy podílovými spoluvlastníky, každý ideální 1/2 nemovitostí (bývalých sladoven) zapsaných na LV č. pro obec a k. ú. Modřice, za dohodnutou kupní cenu 1.419.600,- Kč. Žalobci se žalovaným uzavřeli ústní dohodu o odstranění ocelových náduvníků (namáčecích nádrží) a starého technologického zařízení v objektech. Při provádění sjednaného díla došlo dne 29. 6. 2001 k požáru a ke zničení podstatné části těchto staveb. Soud dovodil obecnou odpovědnost žalovaného podle § 420 obč. zák., neboť dva pracovníci, kteří byli v pracovněprávním, respektive jiném smluvním vztahu se žalovaným, při řezání plamenem, nedodrželi požárně bezpečnostní opatření podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, neměli oprávnění ke svařování odpovídající požadavkům vyplývajícím z § 3 odst. 10 písm. d) vyhlášky č. 87/2000 Sb. a neabsolvovali ani příslušná školení. Soud neshledal důvodným požadavek žalobců na zaplacení 13.814.408,- Kč, tj. částky, kterou by bylo třeba vynaložit na uvedení poškozených objektů do původního stavu. Zdůvodnil to tím, že zničené budovy byly staré (postavené před r. 1900), dlouhodobě nevyužívané, jejich uvedení do původního stavu není možné, respektive účelné a je zde zřejmý nepoměr mezi částkou, kterou žalobci vynaložili na zakoupení všech nemovitostí, tedy i objektů postižených požárem, a částkou potřebnou v současnosti k obnovení původního stavu, čímž by došlo ke značnému obohacení žalobců. Při stanovení výše náhrady škody soud vycházel ze znaleckého posudku společnosti Qualiform, a. s., podle kterého se vlivem požáru ze dne 29. 6. 2001 snížila hodnota nemovitosti provozního objektu o 600.000,- Kč, což představuje snížení obvyklé (tržní) ceny nemovitostí, tj. skutečnou výši škody, která žalobcům v důsledku poškození objektů požárem vznikla.

K odvolání žalobců proti zamítavým výrokům a výrokům o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2011, č.j. 17 Co 246/2009-475, změnil v napadených výrocích rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně (dalších) 8.353.286,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho závěrem o výši náhrady škody na požárem poškozených objektech. Zdůraznil, že nemovitosti jsou národní kulturní památkou, způsob nakládání s nimi je stanoven zákonem č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, z nějž vyplývá, že vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, jinak se vystavuje sankcím podle části páté tohoto zákona. Odvolací soud dovodil, že za skutečnou škodu na věci je třeba považovat újmu, která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu, resp. výši peněžních prostředků nutných k obnovení původního majetkového stavu poškozeného. Podle závěrů ústavního znaleckého posudku činí výše nákladů nutných k uvedení objektů do předešlého stavu částku 13.814.408,- Kč a při prioritní povinnosti žalobců jako vlastníků kulturní památky pečovat o její zachování, obnovu a opravu, je tato částka skutečnou škodou, kterou by žalovaný jako odpovědný subjekt měl žalobcům nahradit. Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení, kterou žalovaný vznesl v průběhu řízení ohledně části nároku uplatněného rozšířením žaloby, proto přiznal žalobcům náhradu škody toliko v částce 8.353.286,- Kč, neboť žalobci uplatnili nárok ve výši 8.953.286,- Kč u soudu prvního stupně dne 20. 6. 2003 a v částce 600.000,- Kč jim bylo již vyhověno soudem prvního stupně, v rozsahu převyšujícím 8.953.286,- Kč se nárok žalobců uplynutím objektivní i subjektivní promlčecí doby promlčel.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci i žalovaný.

Žalobci podali dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 6 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,- Kč od 5. 12. 2003 do zaplacení, 8 % úroku z prodlení z částky 8.353.286,- Kč od 1. 7. 2001 do 4. 12. 2003, 6 % úroku z prodlení z částky 600.000,- Kč od 4. 12. 2003 do zaplacení a zbývající částky 5.461.122,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 7. 2001 do zaplacení. Žalobci dovozují přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Mají za to, že žalovaný jako škůdce byl v prodlení s náhradou škody již druhý den po vzniku škody, tj. od 1. 7. 2001, neboť musel již v okamžiku vzniku škody vědět o škodě a o tom, že za ni odpovídá, a že je povinen škodu nahradit. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu o promlčení nároku v rozsahu částky 5.461.122,- Kč. Žalobci se o výši škody v částce 13.814.408,- Kč dozvěděli až doručením znaleckého posudku, resp. jeho založením do soudního spisu, tj. až dne 27. 4. 2007, a tímto dnem podle nich počala běžet promlčecí doba. Žalobu rozšířili v návaznosti na znalecké posouzení. Namítají, že až do pravomocného skončení řízení neměli jistotu v tom, kdo za škodu odpovídá, neboť žalovaný svoji odpovědnost od počátku popíral. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil zamítavou část rozsudku odvolacího soudu a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců odmítl jejich nároky na úhradu úroků z prodlení a na doplacení zbývající žalované částky a ztotožnil se s rozsudkem soudu prvního stupně.

Dovolání žalovaného směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 8.353.286,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání podle žalovaného vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný považuje skutková zjištění odvolacího soudu ohledně výše požárem způsobené škody za nesprávná. Poukazuje na vyhodnocení skutkových závěrů soudem prvního stupně, který považoval za škodu částku ve výši 600.000,- Kč odpovídající obvyklé ceně nemovitosti (objektů) před vznikem požáru a nikoli částku 13.814.408,- Kč, která odpovídá nákladům na uvedení poškozených objektů do nepoškozeného stavu. Odvolací soud tak podle žalovaného nesprávně ve svých skutkových zjištěních zaměňuje náklady potřebné k uvedení nemovitosti do předešlého stavu za náklady nutné pro uvedení nemovitosti do nepoškozeného stavu, a to za situace, kdy je ve znaleckém posudku uvedeno, že předešlý stav nemovitosti, tj. bezprostředně před vznikem požáru byl havarijní a obvyklá cena této nemovitosti činila 600.000,- Kč. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu ohledně povinnosti žalobců uvést předmětnou nemovitost do původního stavu z důvodu její zvýšené ochrany a souvislostí s případnými sankcemi za porušení této povinnosti. Má za to, že povinnost pečovat o nemovitost měli žalobci s ohledem na její havarijní stav již před požárem, přičemž výše nákladů na uvedení nemovitosti do nepoškozeného stavu by již před vznikem požáru dosáhla částky 13.814.408,- Kč, jak vyplývá ze znaleckého posudku. Odvolací soud svým rozhodnutím této povinnosti žalobce zbavil a přesunul ji na žalovaného, který zavinil požár zříceniny ve zbytkové hodnotě 600.000,- Kč. Žalovaný má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením § 443 obč. zák., jelikož náklady na opravu staveb přesahují jejich hodnotu v době před vznikem požáru, a z tohoto důvodu je jejich oprava neúčelná. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaného se žalobci ztotožnili se závěry odvolacího soudu týkajícími se výše náhrady škody a označili tvrzení žalovaného ohledně havarijního stavu předmětných objektů za nepravdivá, což dokládali potvrzeními datovanými po vydání rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas a dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobců není přípustné, zatímco dovolání žalovaného, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.

Žalobci dovozují přípustnost svého dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dle něhož je dovolání přípustné, směřuje-li proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení toho, zda jde o měnící rozsudek, není rozhodující jak jej odvolací soud označil (tedy jak formuloval jeho výrok či zda v odůvodnění odkázal na ustanovení § 219 či § 220 o. s. ř.), nýbrž jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 110).

V daném případě jde o měnící rozsudek jen v té části, v níž odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) shledal žalobu důvodnou ohledně částky 8.353.286,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 5. 12. 2003 do zaplacení, ve zbývající části jde o rozsudek potvrzující, neboť vymezení práv a povinností účastníků soudy obou stupňů je shodné (uplatněný nárok byl v rozsahu přesahujícím částky přiznané soudem prvního a druhého stupně oběma soudy shledán nedůvodným).

Jelikož přípustnost dovolání žalobců není dána ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (nejde o diformitu rozhodnutí nastalou v důsledku zrušení předchozího odlišného rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž by byl v dalším řízení vázán právním názorem soudu odvolacího), přichází v úvahu již pouze přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Žalobci zpochybňují řešení otázky promlčení a prodlení odvolacím soudem.

Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či o škodné události) a kdo za ni odpovídá. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168). Poškozený se dozví o škodě, jakmile zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích) a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně, např. na základě odborného posudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010). Pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační (přibližná) znalost rozsahu (výše) škody, což vyplývá i z toho, že se výše škody zjišťuje v soudním řízení a definitivní závazný závěr o ní je obsažen až v pravomocném rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1720/2010). Počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou; nejde o nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005 Soubor C 4273).

Z uvedených judikatorních závěrů vyplývá nesprávnost názoru žalobců, že se o výši škody dozvěděli až ze znaleckého posudku a o osobě odpovědné za škodu dokonce až z pravomocného rozhodnutí ve věci. Tento názor by ostatně ve svých důsledcích zcela popřel smysl institutu promlčení.

Vzhledem k dále uvedeným závěrům, z nichž vyplývá nesprávnost posouzení věci odvolacím soudem, pokud přiznal žalobcům nad rámec 600.000,- Kč částku 8.353.286,- Kč, je bližší zkoumání otázky promlčení ohledně dalších žalobci požadovaných 5.461.122,- Kč nadbytečné.

Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem ani určena rozhodnutím, a nebyla-li ani dohodnuta, nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění (§ 563 obč. zák.). Nesplní-li dlužník včas a řádně, dostává se do prodlení a vzniká mu povinnost platit úrok z prodlení (§ 517 odst. 1 a 2 obč. zák.). Osoba odpovědná za škodu se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, nebo ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004). Neobstojí tudíž názor žalobců, že žalovaní byli v prodlení již od doby vzniku škody.

Z pohledu dovolacích námitek žalobců tedy v otázkách promlčení a prodlení nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Proto dovolací soud dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Z podnětu dovolání žalovaného se dovolací soud dále zabýval opodstatněností uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení výše škody.

Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození (§ 443 obč. zák.).

Za škodu se považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Skutečnou škodou na věci je újma, která znamená snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením. Zásadně přicházejí v úvahu dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď rozdílem ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, a obvyklé ceny po poškození, nebo výší nákladů potřebných k tomu, aby poškozený uvedl věc do stavu před poškozením, to však jen v případě, že takové náklady nejsou zjevně nepřiměřené obvyklé ceně věci před poškozením. U škody vzniklé na věci (movité i nemovité) použité a částečně opotřebované musí být přihlédnuto k obecné ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, přičemž od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být odečtena částka odpovídající případnému zhodnocení věci její opravou oproti původnímu stavu, v opačném případě, by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2575/2000).

Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně výši škody, která žalobcům vznikla, odvíjel nikoli od obvyklé ceny nemovitostí a jejího snížení v důsledku škodní události, nýbrž od částky nutné k jejich znovuvybudování, aniž by zohlednil jejich skutečný stav a hodnotu před poškozením, případně zvažoval možnost a účelnost uvedení nemovitostí do původního stavu s ohledem na jejich totální zničení požárem. Odvolací soud tedy nepovažoval za významnou obvyklou cenu objektů před jejich poškozením, ač právě ona představuje rozsah škody na majetku žalobců, neboť hodnota (cena) objektů po požáru byla nulová. Znovupostavení požárem zničených objektů by znamenalo vytvoření nových staveb, nikoliv návrat do původního stavu, v jakém byly nemovitosti před požárem. Za této situace, kdy uvedení do původního stavu není dobře možné, je vhodným způsobem určení výše škody nikoli zjištění nákladů na vybudování nové stavby, nýbrž zjištění rozdílu mezi obecnou (tržní) cenou nemovitostí před poškozením a po něm.

Podle § 9 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů vlastník kulturní památky je povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením.

Ani argumentace odvolacího soudu o zvýšené ochraně předmětných nemovitostí jako národní kulturní památky a z toho vyplývajících povinností žalobců jako vlastníků nemůže nic změnit na závěru, že při určení skutečné škody na těchto nemovitostech je třeba vycházet z jejich hodnoty se zohledněním jejich opotřebení (poškození) před škodnou událostí. Z okolnosti, že předmětné nemovitosti jsou památkově chráněny a že jejich údržba a opravy vyžadují zvýšené náklady oproti běžné stavbě, nelze dovozovat, že v případě jejich zničení by škůdce měl uhradit náklady na vytvoření nové věci bez zohlednění jejího skutečného stavu a hodnoty před poškozením, zvláště pokud by náklady na opravu (znovuvytvoření) měly výrazně převýšit hodnotu věci.

K listinným důkazům datovaným po vydání rozsudku odvolacího soudu a předkládaným žalobci nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 2 o. s. ř.), nikoli tedy za účelem odlišného zjištění skutkového stavu věci, než jak byl zjištěn soudem nalézacím a odvolacím, a pokud v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti anebo důkazy ve věci samé (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), tím spíše je nelze uplatnit ve vyjádření k dovolání.

Jelikož žalovanými uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci v otázce určení výše škody byl shledán opodstatněným, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. v měnícím výroku o věci samé a na něm závislých výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu