25 Cdo 2188/2000
Datum rozhodnutí: 22.08.2002
Dotčené předpisy: § 241 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2188/2000

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně M. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. B., zastoupenému advokátem, o 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 1117/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. června 2000, č. j. 30 Co 148/2000-105, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat jí televizní přijímač zn. Philips, případně zaplatit jí 16.000,- Kč, a zaplatit jí částky 30.000,- Kč a 25.000,- Kč, obě s 26% úrokem z prodlení od 26. 2. 1998 do zaplacení. Požadavek na zaplacení 25.000,- Kč odůvodnila tím, že tuto částku na přelomu června a července 1996 za přítomnosti svědkyně V. P. předala žalovanému na úhradu zálohy na společnou dovolenou objednanou na září 1996 u cestovní kanceláře P. T. v N. B. Žalovaný peníze použil k úhradě poloviny ceny zájezdu pro dvě osoby, na který však odcestoval s jinou osobou, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 7. 4. 1999, č. j. 12 C 1117/98-45, žalobu na vydání televizoru, případně zaplacení částky 16.000,- Kč, a na zaplacení částky 30.000,- Kč s příslušenstvím zamítl, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 16. 3. 1998 do zaplacení, ohledně 26% úroku z prodlení z této částky od 26. 2. 1998 do 15. 3. 1998 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel z nesporného zjištění, že účastníci si na jaře 1996 u CK P. T. v N. B. objednali na září téhož roku zájezd pro dvě osoby na ostrov D., jehož se žalovaný po rozchodu účastníků zúčastnil nikoliv se žalobkyní, nýbrž s L. F. Vzhledem k tomu, že žalovaný popřel, že mu žalobkyně na zaplacení zálohy ceny zájezdu předala v červnu 1996 částku 25.000,- Kč, kterou vybrala z vkladní knížky, zabýval se soud tím, zda žalobkyně své tvrzení prokázala. Dovodil, že výpovědi svědků manželů K., H. a H. korespondují s výpovědí žalobkyně o tom, že v době, kdy již bylo zřejmé, že spolu na dovolenou nepojedou, žalovaného vyzývala k vrácení peněz či předání poukazu na dovolenou. Za rozhodující důkaz měl soud výpověď svědkyně Peškové, která byla osobně přítomna předání předmětné částky žalovanému, a ve světle této výpovědi nepovažoval za významné drobné nesrovnalosti ve výpovědi žalobkyně ohledně doby od výběru peněz z její vkladní knížky do jejich předání.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č. j. 30 Co 514/99-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta, a ve výroku o platební povinnosti žalovaného v částce 25.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 16. 3. 1998 do zaplacení jej zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ohledně 26% úroku z prodlení z této částky od 26. 2. 1998 do 15. 3. 1998 zůstal rozsudek nedotčen). Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval rozpory ve výpovědích žalobkyně, která v návaznosti na žalobní tvrzení o předání předmětné částky žalovanému na přelomu června a července 1996 vypověděla před soudem, že peníze vyzvedla z vkladní knížky počátkem června, avšak později uvedla, že výběr provedla 20. 5. 1996 a že asi čtyři dny poté peníze předala žalovanému. Protože nesoulad se zjištěním vyplývajícím z listinných důkazů, že žalovaný zálohu na zájezd zaplatil již dne 8. 3. 1996, žalobkyně nevysvětlila, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby tento zásadní logický rozpor odstranil doplňujícím výslechem žalobkyně a svědkyně Peškové.

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 11. 2. 2000, č. j. 12 C 1117/98-79, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.000,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 16. 3. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ze zprávy Č. s. zjistil, že žalobkyně ze svého účtu vybrala předmětnou částku již v březnu 1996, přičemž žalovaný doložil, že cenu zájezdu zaplatil cestovní kanceláři ve dnech 8. 3. 1996 a 8. 8. 1996. Po doplnění dokazování výpověďmi žalobkyně a svědkyně P. soud i nadále považoval za rozhodující důkaz výpověď svědkyně P., která opakovaně potvrdila předání peněz včetně jeho důvodu (úhrada části ceny dovolené) a rozpory ve výpovědích ohledně detailů předání peněz považoval za nepodstatné a vysvětlitelné delším časovým odstupem. Žalobkyně podle soudu prvního stupně věrohodně vysvětlila časovou nesrovnalost mezi tvrzeným datem výběru a předání peněz tím, že v daném období vypomáhala rodičům při nakládání s penězi při podnikatelské činnosti a z toho důvodu se mohla v přesném časovém určení zmýlit. Protože tyto důkazy korespondují i s důkazy nepřímými (svědci H., a manželé H. a K.), dospěl soud k závěru, že žalobkyně své tvrzení o předání peněz prokázala. Jako nevěrohodnou přitom hodnotil výpověď svědkyně L. F., že polovinu ceny zájezdu skutečně uhradila ze svých peněz žalobkyně.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. 6. 2000, č. j. 30 Co 148/2000-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 25.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyslechl žalobkyni i svědkyni P. a dospěl k závěru, že předání peněz na přelomu června a července 1996 není prokázáno. Zatímco listinnými důkazy bylo nepochybně doloženo, že záloha ceny zájezdu byla zaplacena dne 8. 3. 1996, tedy ve stejný den, kdy žalobkyně vyzvedla ze své vkladní knížky tutéž částku, žalobkyně setrvala na tvrzení, že peníze předala žalovanému na přelomu června a července 1996, přičemž časové údaje o výběru peněz v průběhu řízení měnila teprve v návaznosti na okolnostech, které vyplynuly z listinných důkazů; změny ve výpovědi pak nedokázala uspokojivým způsobem vysvětlit. O nevěrohodnosti výpovědi svědkyně P. svědčí i rozpory s výpovědí žalobkyně v popisu konkrétního způsobu předání peněz. Soud dovodil, že je-li vázán popisem skutku v žalobě (předání peněz na přelomu června a července 1996), pak žalobě nelze vyhovět ani přes výpovědi svědků H. a manželů H. a K. Tito svědci totiž samotnému předání peněz přítomni nebyli a ačkoliv jejich výpovědi nasvědčují tomu, že žalovaný mohl na zaplacení dovolené použít peníze žalobkyně, nepotvrzují, že žalobkyně předmětnou částku v jí tvrzené době žalovanému skutečně předala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že její výpověď je nevěrohodná pro změny výpovědi učiněné v souvislosti s upřesněním některých údajů listinnými důkazy. Nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud shledal rozpory mezi výpovědí její a výpovědí svědkyně P.; podle jejího názoru se výpovědi v podstatných bodech shodují, přičemž nelze přehlédnout, že od popisovaného okamžiku uplynulo několik let. Okolnost, že záloha na zájezd byla zaplacena v den výběru stejné částky z jejího účtu, není podle dovolatelky významná, neboť žalobkyně netvrdila, že na zálohu byla použita právě toho dne vybraná částka. Oproti tomu odvolací soud přehlédl rozpory ve výpovědích žalovaného ohledně návštěvy svědkyně P. a opomenul výpovědi svědků, včetně svědkyně F., kteří potvrdili, že při dohadech o dovolené žalovaný v jejich přítomnosti odmítl žalobkyni vrátit peníze. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k ustanovení bodu 17. hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o.s.ř.), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastnicí řízení, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není opodstatněné.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který dovolatelka uplatňuje, spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).

Oba soudy vyšly ze shodného a mezi účastníky nesporného skutkového základu (dovolání v tomto směru závěry odvolacího soudu nenapadá), že účastníci si na jaře 1996 u CK P. T. v N. B. objednali na září téhož roku zájezd, jehož se po rozchodu účastníků již žalobkyně nezúčastnila. Za této situace považovaly za klíčové zjištění, zda žalobkyně v červnu 1996 předala žalovanému na zaplacení zálohy ceny zájezdu částku 25.000,- Kč, kterou předtím vybrala ze své vkladní knížky. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 120 odst. 1, 3 o.s.ř. vycházel z toho, že důkazní břemeno ohledně tohoto sporného tvrzení leží na žalobkyni a stíhá ji nepříznivým následkem neúspěchu ve sporu, jestliže své tvrzení neprokáže. Tzv. důkazní břemeno totiž ukládá účastníkům povinnost, aby k prokázání jimi tvrzených skutečností označili a navrhli důkazy.

Odvolací soud svůj skutkový závěr, že žalobkyně předání peněz v uvedené době neprokázala, učinil po opakovaném výslechu žalobkyně a svědkyně Peškové, tedy poté, co si v souladu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř. opatřil pro hodnocení důkazů podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Předání peněz od počátku řízení dokládala žalobkyně dvěma přímými důkazy (výpovědí svou a svědkyně P.), které však samy nepodporují žalobní tvrzení, že se tak stalo na přelomu června a července 1996, neboť teprve v průběhu řízení se shodly na termínu přelom května a června. Ani tento údaj však nekoresponduje s údaji ohledně toho, odkud a kdy žalobkyně tuto částku čerpala. Výběr totožné částky z jejího účtu byl sice doložen již ke dni 8. 3. 1996, kdy byla zároveň záloha ceny zájezdu ve stejné výši žalovaným zaplacena cestovní kanceláři, avšak tomuto datu neodpovídají především prvotní výpovědi žalobkyně, která nejprve hovořila o výběru k tomu určených peněz krátce před předáním, pak uváděla datum výběru kolem 20. 5. 1996 s tím, že je předala asi po čtyřech dnech, a nakonec připustila výběr v březnu. I v dovolání vyloučila možnost, že vybrané peníze byly užity k zaplacení zálohy téhož dne. Tyto nesrovnalosti i rozpory ve výpovědích žalobkyně a svědkyně P. o konkrétních podrobnostech předání částky odvolací soud zohlednil při hodnocení důkazů a lze proto přisvědčit jeho požadavku, aby přímé důkazy takovéto kvality byly podpořeny i důkazy dalšími, má-li být prokázáno tvrzení obsažené v žalobě.

Výpovědi svědků H. a manželů H. a K., z nichž nikdo u předání peněz osobně nebyl, považoval odvolací soud správně za důkazy nepřímé, které sice v obecné rovině podporují výpověď žalobkyně, avšak pouze v tom směru, že měla koncem léta 1996 spor se žalovaným o původně plánované společné dovolené a že žalovaný odmítl zaplatit žalobkyni částku odpovídající ceně zájezdu za její osobu, nikoliv v tom, že by žalovaný tehdy alespoň připouštěl, že od ní peníze skutečně převzal. Jestliže odvolací soud za situace, kdy ne zcela přesvědčivé důkazy přímé nejsou doplněny dostatečně zpřesňujícími důkazy nepřímými, dospěl k závěru, že předání peněz žalobkyní žalovanému v tehdy společně obývaném bytě obou účastníků na přelomu června a července 1996 za účelem zaplacení zálohy ceny zájezdu není prokázáno, nelze mít za to, že by výsledek jeho hodnocení důkazů neodpovídal požadavkům ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkový závěr odvolacího soudu, že tvrzení žalobkyně o předání částky 25.000,- Kč žalovanému nebylo prokázáno, je založen na zhodnocení provedených důkazů, které na podporu svého tvrzení nabídla žalobkyně; tyto důkazy byly opakovaně provedeny a odvolací soud nepochybil, když je hodnotil nejen z hlediska pozměněných údajů v jednotlivých výpovědích a z hlediska jejich vzájemné shody, ale též v souvislosti s ostatními provedenými důkazy, včetně listinných důkazů o výběru peněz z banky a o zaplacení ceny zájezdu žalovaným. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by takové rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, pominul.



Je tedy zřejmé, že dovoláním zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedených důkazech; z hlediska dovoláním uplatněného důvodu [§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.] je rozsudek odvolacího soudu správný a dovolací námitka, že rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], není dovolatelkou blíže zdůvodněna. Protože z obsahu spisu nevyplývá (dovolatelka ani nic takového netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud ČR podle ustanovení § 243b odst. 1 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. srpna 2002

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu