25 Cdo 2180/2010
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 420 obč. zák., § 106 odst. 1 obč. zák., § 49a obč. zák.




25 Cdo 2180/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně H. R. , zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovanému MUDr. A. N. , zastoupenému Mgr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 117/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, č.j. 18 Co 304/2009-250, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, č.j. 18 Co 304/2009-250, se v potvrzujícím výroku o věci samé zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se na žalovaném lékaři domáhá náhrady škody na zdraví (bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění) způsobené jí vadným poskytnutím lékařské péče.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č.j. 16 C 117/2005-165, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.596.600,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku, žalobu ohledně příslušenství zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 13. 8. 2002 žalovaný provedl ve své ordinaci obstřik páteře žalobkyni, která si stěžovala na bolest zad v bederní části. Krátce po zákroku se žalobkyni udělalo nevolno a ztratila cit a hybnost nohou. Přes dlouhodobou léčbu je žalobkyně odkázána na invalidní vozík, dolními končetinami nemůže pohybovat a má neustálé bolesti, což se projevilo také na její psychice. Žalobkyni byl dne 8. 7. 2003 přiznán plný invalidní důchod. Ze znaleckých posudků soud zjistil, že provedená epidurální punkce nebyla provedena podle standardu, pacientka ležela na břiše, takže její páteř nebyla flexibilní, navíc výkon nebyl proveden ve vhodném prostředí, žalovaný nebyl připraven na rychlou a neobvyklou reakci žalobkyně na lékařský zákrok, neposkytl žalobkyni řádné poučení o rizicích zákroku a neměl k výkonu její informovaný souhlas. Dne 11. 8. 2003 uzavřeli žalobkyně a žalovaný dohodu o narovnání, v níž je uvedeno, že žalovaný žalobkyni poskytl nad rámec plnění pojišťovny částku 100.000,- Kč na zmírnění následků poškození zdraví při lékařském zákroku. Žalovaný nebyl pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou při poskytování léčebné péče. V trestním řízení byl žalovaný zproštěn obžaloby z trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, neboť nebylo prokázáno jeho zavinění. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle § 420 obč. zák. a dospěl k závěru, že zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu podle tohoto ustanovení byly splněny. Soud konstatoval, že žalovaný nedodržel zdravotnické normy, neprokázal, že škodu nezavinil, a škoda je v příčinné souvislosti s porušením povinností lékaře. Výše nároku vyplývá ze znaleckých posudků.

K odvolání žalovaného byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2009, č.j. 18 Co 304/2009-250, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, co do základu nároku potvrzen, co do jeho výše a ve výrocích o nákladech řízení zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že poškození zdraví žalobkyně vzniklo v příčinné souvislosti se zákrokem žalovaného, který byl non lege artis , neboť lékařský zákrok nebyl proveden v prostředí a způsobem odpovídajícím invazivnímu zákroku tohoto druhu. Žalovaný provedl obstřik v nevhodné poloze pacientky, mimo durální vak do svalu a nebyl dostatečně připraven, aby včas zabránil důsledkům anafylakticko-alergické reakce, která u žalobkyně nastala. Způsobem non lege artis postupoval i po projevu anafylakticko-alergické reakce, když prováděl akupunkturu, masáž či rehabilitaci. Žalovaný je proto odpovědný podle ustanovení § 420 obč. zák. za způsobenou škodu na zdraví žalobkyně, neboť se mu v řízení nepodařilo prokázat skutečnosti, které by jej vyvinily. Žalovaný též nedodržel povinnost vyžádat si od žalobkyně informovaný souhlas. Odvolací soud zdůraznil, že soud je vázán odsuzujícím, nikoli zprošťujícím výrokem trestního rozsudku. Neuznal důvodnou námitku spoluodpovědnosti FN Královské Vinohrady za vzniklou škodu, neboť nebýt základní příčiny vzniku škody, tj. protiprávního jednání žalovaného, ke škodě by nedošlo, navíc ze solidární odpovědnosti více škůdců podle § 438 obč. zák. vyplývá, že se poškozený může domáhat náhrady celé škody po kterémkoli z nich. Neshledal důvodnou ani námitku promlčení, neboť nárok byl uplatněn v subjektivní promlčecí lhůtě a změna žaloby vztahující se k výši žalobního požadavku neměla vliv na běh promlčecí doby. Dohodu o narovnání mezi žalobkyní a žalovaným považoval za neplatnou pro omyl, spočívající v mylné představě žalobkyně, že dojde k plnění z pojistné smlouvy, která však mezi pojišťovnou a žalovaným nebyla uzavřena. Zrušení výroku o výši přiznaného nároku odvolací soud odůvodnil jeho nepřezkoumatelností.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatel neuznává nároky uplatněné žalobkyní zejména proto, že žalobkyně by neutrpěla takové poškození zdraví, kterými trpí v současnosti, pokud by jí byla ve FN Královské Vinohrady poskytnuta standardní a včasná léčba a péče. Dovolatel odkazuje na dohodu o narovnání, kterou s žalobkyní uzavřel dne 11. 8. 2003 a v níž se žalobkyně zavázala neuplatňovat žádné další nároky z důvodu náhrady škody na zdraví. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dohoda je neplatná z důvodu omylu podle § 49a obč. zák., a namítá, že se žalobkyně relativní neplatnosti nedovolala. Nárok na náhradu škody je podle dovolatele promlčen v rozsahu uplatněném až rozšířením žaloby ze dne 10. 2. 2006, přičemž námitka promlčení se netýká jen výše nároku, neboť žalobkyně rozšířila oblasti škody na zdraví, za něž požaduje náhradu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neposkytl žalobkyni poučení o charakteru zákroku a nevyžádal si její informovaný souhlas, a vyjadřuje přesvědčení, že tento závěr je založen na chybném právním názoru, že takovýto souhlas musí být poskytnut písemně. Dovolatel vytýká řízení vady spočívající v neprovedení jím navrhovaných důkazů a nepřítomnosti tlumočníka při jednání před odvolacím soudem dne 18. 11. 2009. Napadá správnost závěrů znaleckého posudku znalce Stejskala a vytýká mu odborné nedostatky. Poukazuje též na pravomocný rozsudek odvolacího soudu v trestním řízení, z jehož výroku, jímž je soud v tomto řízení vázán, je zřejmé, že dovolatel škodu na zdraví žalobkyně nezavinil. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je z povahy věci způsobilý založit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Proto též zákon výslovně vylučuje, aby dovolací soud přihlížel k okolnostem zakládajícím jiné dovolací důvody (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání tak nemohou založit námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění. Mezi skutkové námitky patří i případ, kdy dovolatel zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů. Dovolací soud tedy nemohl přihlížet k námitkám napadajícím skutkové závěry učiněné na základě znaleckého posudku znalce Stejskala, závěr, že žalovaný neposkytl žalobkyni řádné poučení o povaze zamýšleného lékařského zákroku a neměl k dispozici její informovaný souhlas s takovým zákrokem, jakož i závěr, že žalobkyně se nedovolala relativní neplatnosti dohody o narovnání. V této souvislosti lze jen dodat, že odvolací soud nevycházel z právního názoru o obligatorní písemné formě informovaného souhlasu. Rovněž je vhodné připomenout, že ustálená soudní praxe považuje za uplatnění relativní neplatnosti právního úkonu takový projev vůle, z něhož vyplývá, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, účastník nechce být účinky tohoto úkonu vázán (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 10/1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2002, sp. zn. 33 Cdo 1171/2002).

Otázkou skutkovou je i otázka existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem (popř. škodní událostí). V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). V tomto směru se odvolací soud správně zaměřil na zjišťování příčinné souvislosti mezi poškozením zdraví, jež žalobkyně utrpěla, a jednáním žalovaného při provádění lékařského zákroku, který byl shledán non lege artis.

Nedůvodná je námitka nerespektování vázanosti trestním rozsudkem, neboť odvolací soud v souladu se zněním § 135 odst. 1 o. s. ř. konstatoval, že soud je vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, tedy nikoli zprošťujícím rozsudkem (srov. např. č. 58/1966 a č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999, s. 246).

Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky promlčení uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, jež odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Odvolací soud na základě citovaných ustanovení správně dovodil, že pro uplatnění práva na náhradu škody na zdraví platí pouze subjektivní dvouletá promlčecí doba a že k jejímu stavení dochází, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu (nebo jiného příslušného orgánu) a v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 112 obč. zák.).

Odvolací soud uvedl, že žalobkyně požadavek na peněžité plnění z titulu náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v žalobě řádně uplatnila, uvedla všechny údaje potřebné k identifikaci skutku, na základě něhož se svého nároku domáhá, a činila tak v době běhu subjektivní promlčecí lhůty. Dovodil, že za situace, kdy výše žalobou uplatněného nároku závisí na znaleckém posouzení a na úvaze soudu, neměla změna žaloby vztahující se k výši žalobního požadavku vliv na běh promlčecí doby, a námitka promlčení vznesená žalovaným proto není důvodná.

Jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k uplatnění práva žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba soudu podána (srov. § 112 obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Dojde-li k uplatnění pouze části pohledávky, staví se běh promlčecí doby pouze u této části. Jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005). Z toho je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby může dojít jen ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké byl nárok včas uplatněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002). V rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku, nelze nárok v tomto rozsahu rozšíření přiznat.

Soud rozhoduje tzv. mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku. Vydání mezitímního rozsudku je dále podmíněno tím, že se soud vypořádal i s otázkou případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) či jiných osob a s tím, zda nárok případně není promlčen (byla-li námitka promlčení vznesena) nebo nezanikl. Pokud je v řízení uplatněn nárok na náhradu škody, sestávající z několika dílčích nároků, jež mají samostatný skutkový základ, podmínkou pro vydání mezitímního rozsudku v takovém případě navíc je, aby splnění všech předpokladů odpovědnosti za škodu bylo zjištěno ve vztahu ke každému jednotlivému nároku, byť jsou uplatněny v jednom řízení; v opačném případě nelze o žalobě jako celku ani formou mezitímního rozsudku rozhodnout. (Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, nebo ze dne 27. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2180/2005).

V řízení, jež následuje po vydání mezitímního rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o základu nároku, příp. nároků, soud zkoumá již jen výši plnění, neboť mezitímním rozsudkem je rozhodnuto o všech otázkách, týkající se existence nároku, včetně otázky jeho promlčení. To samozřejmě platí jen tehdy, rozhoduje-li soud v konečném rozhodnutí o těch nárocích, na něž se vztahuje mezitímní rozsudek. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3010/2006).

Z citované judikatury vyplývá, že pokud žalobkyně uplatnila v žalobě doručené soudu 25. 3. 2005 náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 2.488.800 Kč, a podáním doručeným soudu dne 10. 2. 2006 požadovala náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 4.596.600 Kč s odůvodněním, že znalecký posudek byl doplněn o další položky a žalobkyně též upravila násobek mimořádného zvýšení náhrady dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., pak závěr odvolacího soudu, že takové rozšíření žaloby je z hlediska posouzení námitky promlčení bez významu, nemůže obstát. Byl-li by (dílčí) nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, byť i jen zčásti, promlčen, nejednalo by se ve smyslu citované judikatury pouze o posouzení výše nároku, nýbrž též o posouzení opodstatněnosti jeho základu, a soud by proto nemohl vydat mezitímní rozsudek, kterým by určil, že základ uplatněného nároku je v celém rozsahu opodstatněn.

Odvolací soud se však otázkou, kdy začala v daném případě běžet promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu za ztížení společenského uplatnění, vůbec nezabýval, a již proto nelze jeho závěr, že nárok promlčen není, považovat za správný.

Vzhledem k tomu, že uvedené nesprávné právní posouzení je postačujícím důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí, dovolací soud se již nezabýval existencí vad řízení, které mohly mít (též) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. v potvrzujícím výroku o věci samé zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).

Pokud odvolací soud (soud prvního stupně) bude chtít vycházet z výpovědi znalce Stejskala u odvolacího jednání dne 18. 11. 2009, vypořádá se s námitkou dovolatele, že výslech proběhl bez přítomnosti tlumočníka.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V konečném rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu