25 Cdo 2179/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 3 předpisu č. 440/2001Sb., § 7 odst. 1,3 předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 2179/2012


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem Praha 3, K Lučinám 12, proti žalovaným 1) M. B. , 2) P. V. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem Praha 6, Uralská 770/6, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 250/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011, č.j. 51 Co 258/2011-169, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 12. 2010, č.j. 10 C 250/2005-135, se zastavuje .
II. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2011, č.j. 51 Co 258/2011-169, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 260.800,- Kč, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Žalobce se domáhal zaplacení 581.200,- Kč s příslušenstvím s tím, že mu jako nezletilému v létě roku 2003 na dětském táboře organizovaném žalovanými vznikla škoda na zdraví spočívající v nevratném oslepnutí levého oka, které bylo zasaženo diabolou ze vzduchové pušky, s níž manipulovalo další dítě čekající ve frontě na střelbu.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 12. 2010, č.j. 10 C 250/2005-135, uložil ve výroku I. žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 260.800,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II. žalobu s návrhem, aby žalovaní zaplatili žalobci dalších 320.400,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Soud rozhodoval ve věci poté, kdy jeho dvě předchozí rozhodnutí (prvý mezitímní a druhý zamítavý rozsudek) byla zrušena odvolacím soudem, naposledy usnesením ze dne 30. 6. 2009, č.j. 51 Co 219/2009-89, se závazným právním názorem, že nárok žalobce není promlčen. V řízení bylo prokázáno, že žalobce se jako nezletilý zúčastnil letního dětského tábora, na němž dne 16. 8. 2003 utrpěl zranění průstřel levého oka s těžkým zakrvácením do oční koule a s rozhmožděním nitroočních struktur, v jehož důsledku mu muselo být poškozené oko operativně vyjmuto. Tábor byl organizován oběma žalovanými jako podnikateli zapsanými v obchodním rejstříku, a za tímto účelem byla mezi nimi uzavřena smlouva o sdružení. Z ustanovení § 835 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), podle kterého jsou účastníci ze závazků vůči třetím osobám zavázáni společně a nerozdílně, dovodil soud pasivní věcnou legitimaci obou žalovaných, kteří jako zástupci sdružení uzavřeli dohodu o provedení práce s J. F., která pracovala jako oddílová vedoucí na letním dětském táboře, jehož se zúčastnil žalobce, a byla v souvislosti s jeho úrazem v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 1 T 140/2003 uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví. Soud s poukazem na § 420 odst. 2 obč. zák. dospěl k závěru, že škoda byla způsobena J. F., tedy osobou, kterou žalovaní k činnosti oddílové vedoucí na táboře použili, a tedy za její činnost jako zaměstnavatelé odpovídají. Ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví (oftalmologie) znalkyně ohodnotila bolest žalobce 120 body a ztížení společenského uplatnění 1860 body a navrhla zvýšení z důvodů mimořádného zřetele hodných na dvojnásobek, tedy na 3.720 bodů. Celkem žalobci bylo přiznáno odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění ve výši 460.800,- Kč, přičemž částku 200.000,- Kč žalovaní již zaplatili jako zálohu na odškodnění za škodu na zdraví. Soud nevyhověl návrhu žalobce na zvýšení odškodnění na dvojnásobek s tím, že již základní výměra náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění zohledňuje prokazatelně nepříznivé důsledky poškození zdraví pro další život poškozeného a objektivní omezení jeho dosavadních možností pro uplatnění v životě a ve společnosti.

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2011, č.j. 51 Co 258/2011-169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 260.800,- Kč a ve výroku o soudním poplatku, částečně jej změnil ve výroku o věci samé týkajícím se úroků z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud částečně zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně a přisvědčil jeho závěru o solidární odpovědnosti obou žalovaných za vzniklou škodu ve smyslu § 438 odst. 1 a § 835 odst. 2 obč. zák. Byť oddílová vedoucí J. F. uzavřela dohodu o provedení práce pouze s prvním žalovaným, druhý žalovaný, který letní tábor organizoval společně s prvním žalovaným, použil J. F. rovněž ke své podnikatelské činnosti, neboť pro něho pracovní činnost fakticky vykonávala. Odvolací soud na základě zopakování důkazu znaleckým posudkem zjistil, že znalkyně nepřistoupila ke zvýšení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění ve smyslu § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška), ale toliko doporučila soudu prvního stupně mimořádné zvýšení až na dvojnásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který považoval za základní bodové ohodnocení 3720 bodů, odvolací soud vyšel ze základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění ve výši 1860 bodů a postupem podle § 7 odst. 3 vyhlášky odškodnění zvýšil na dvojnásobek. Svůj postup odůvodnil mimořádností daného případu, v němž došlo k závažnému poškození zdraví žalobce ve velice nízkém věku deseti let s trvalými celoživotními následky - nevratnou ztrátou oka, tj. jednoho ze smyslových orgánů, čímž byl významně ovlivněn celý jeho následující život, jak v osobní či profesní rovině, tak i v zájmové činnosti. Zásadním hlediskem pro určení výše odškodnění byla podle odvolacího soudu přiměřenost povaze následků, kterou v daném případě základní bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění nemohlo vystihnout.

Oba žalovaní podali proti rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, všem jejich výrokům, společné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a z dovolacích důvodů uvádějí vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a též nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o případ mimořádného zřetele hodný, neboť poškození oka v dětském věku je podle nich již zohledněno v základním bodovém ohodnocení. V této souvislosti citovali stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010. Vytýkají soudu prvního stupně, že jeho rozhodnutí zcela postrádá důvody, pro které bylo základní bodové ohodnocení zvýšeno soudem na dvojnásobek, dovolatelé je považují za zmatečné a nepřezkoumatelné. Napadají též výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím s odůvodněním, že postupem obecných soudů došlo k výraznému porušení jejich základních práv, zejména práva na spravedlivý proces a rovnost mezi účastníky. Namítají, že do výše nákladů se promítly přemrštěné nároky žalobce a též délka soudního řízení, které trvalo více jak pět let. Navrhují, aby dovolací soud dovoláním napadené rozsudky obou soudů nižších instancí zrušil.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 1. 2013, Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. dále jen o. s. ř. ).

Podání žalovaných je podle svého označení i obsahu dovoláním, které však směřuje též proti rozhodnutí obvodního soudu, tedy soudu prvního stupně.

Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání. Nejvyšší soud rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (§ 10a o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, nelze než řízení o takovém dovolání zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Přestože k rozhodování o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není příslušný žádný soud, je třeba dovodit, že k rozhodnutí o zastavení řízení o dovolání, podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je povolán Nejvyšší soud, a to zejména proto, že je vrcholným článkem soustavy obecných soudů a je funkčně příslušný k rozhodování o dovolání proti rozhodnutí odvolacích soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto Nejvyšší soud z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívající v nedostatku funkční příslušnosti soudu, řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241a odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku o věci samé není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (nejde o rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změněno) ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (nejde o rozhodnutí, jímž by bylo potvrzeno rozhodnutí, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil; dovolatelé totiž nenapadají správnost právního názoru vyjádřeného v usnesení odvolacího soudu, jímž byl zrušen předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod č. 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatelé nesouhlasí zejména s mimořádným zvýšením náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., když mají za to, že poškození oka v dětském věku je již zohledněno v základním bodovém ohodnocení. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodnutí dovolacího soudu vyřešena, proto k jejímu řešení je dovolání přípustné. Jinou otázku, jež by měla zásadní právní význam, dovolatelé neformulují ani ji nelze z obsahu jejich dovolacích námitek dovodit.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Především je třeba upozornit na bezpředmětnost polemiky dovolatelů se závěry soudu prvního stupně ohledně zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jestliže předmětem dovolacího přezkumu je jak již bylo výše uvedeno rozhodnutí soudu odvolacího, který závěry soudu prvního stupně korigoval.

Přestože dovolatelé v dovolání doslova citovali rozsáhlou část odůvodnění stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněného pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen R 50/2011 ), vynechali podstatnou pasáž (kterou naopak přiléhavě citoval odvolací soud), v níž Nejvyšší soud konstatoval: Protože odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. § 3 odst. 1 větu druhou vyhlášky), lze u poškozeného, který utrpěl velmi závažný úraz v dětském věku, tedy v době, kdy se jeho osobnost ještě ani nestačila začít formovat, vycházet z toho, že následkem úrazu byla minimalizována předpokládaná budoucí kvalita jeho života. Nejvyšší soud v tomto směru kromě jiného dovodil (srov. sp. zn. 25 Cdo 4916/2007, popř. sp. zn. 25 Cdo 2596/2006), že právě rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života je tak závažným následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. Z uvedeného vyplývá, že aktuální judikatura dovolacího soudu neakceptuje restriktivní pojetí, podle něhož mimořádné zvýšení odškodnění by bylo možné jen v případě, že kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné. Citované stanovisko dále zdůrazňuje, že jednotící zásadou při určování výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je, aby se poškozenému dostalo odškodnění, které je ve všech souvislostech přiměřené a že úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti . V citovaném stanovisku byl rovněž vysloven závěr, že možnost přiměřeného zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění soudem podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky není podmíněna tím, zda lékař ve svém posudku dospěl k závěru, že poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Jinými slovy řečeno, v případě, kdy následky škody na zdraví, které nelze z pohledu lékaře hodnotit jako zvlášť těžké, není vyloučena možnost zvýšení odškodnění soudem podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky.

Použití ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky bylo odvolacím soudem odůvodněno zejména tím, že k závažnému poškození zdraví s trvalými celoživotními následky došlo u žalobce ve velice nízkém věku deseti let, že utrpěl závažné poškození zdraví nevratnou a nenahraditelnou ztrátu oka, tj. jednoho ze smyslových orgánů, čímž je významně nepříznivě ovlivněn celý jeho život, jak v osobní či profesní rovině, tak i v oblasti zájmové činnosti. Dle znaleckého posudku je výrazně omezen okruh pracovních i zájmových aktivit, jimž se žalobce může věnovat, a to jak vzhledem ke ztrátě prostorového vidění, tak i vzhledem k nebezpečí úrazu druhého oka. Žalobce si do konce života ponese i psychické následky ztráty oka, jakož i kosmetické poškození obličeje. Pokud odvolací soud mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek odůvodnil uvedenými skutečnostmi, je jeho rozhodnutí v souladu se závěry aktuální judikatury.

Okolnost, že vyhláška č. 440/2001 Sb. obsahuje zvláštní položku č. 0311 pro stav po vynětí oka u dítěte do 15 let s vyšším ohodnocením 700 bodů (oproti položce 0310, která ohodnocuje stav po vynětí oka u osob starších na 500 bodů), nebrání zvýšení náhrady dle § 7 odst. 3 vyhlášky. Ani uvedená dvojí sazba totiž neumožňuje diferencovat odškodnění z hlediska konkrétního věku poškozeného, další dvě použité položky 032 a 0393 nerozlišují věk poškozeného vůbec, nehledě k tomu, že mimořádnost případu je třeba zvažovat jak je výše vyloženo i na základě dalších hledisek, než je jen věk poškozeného.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy není naplněn, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska námitek uplatněných v dovolání a v rozsahu otevřeném dovolacímu přezkumu správné a vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží, z obsahu spisu nevyplývají. Proto dovolací soud dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř. zamítl.

Dovoláním je výslovně napadán rozsudek odvolacího soudu též ve výrocích o úrocích z prodlení a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Proti měnícímu výroku o úrocích z prodlení dovolatelé žádné konkrétní námitky nevznášejí, chybí zde tedy dovolací důvod, jenž je obligatorní náležitostí dovolání, neboť vymezuje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu. Tento nedostatek dovolání se po uplynutí dovolací lhůty stává neodstranitelným (srov. R 21/2004), proto v této části bylo dovolání podle § 43 odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.

Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání do těchto výroků směřuje tedy proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní nemají na náhradu nákladů právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2013 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu