25 Cdo 2167/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



25 Cdo 2167/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. Ž. , zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI 671, proti žalovanému Ing. F. V. , zastoupenému JUDr. Karlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 33/47, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 19/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 12. září 2013, č. j. 60 Co 259/2013-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č.j. 26 C 19/2012-180, zamítl žalobu na náhradu škody za částky zaplacené za akontace a leasingové splátky ve výši 2 415 704 Kč a jejichž náhrady se žalobce domáhal na žalovaném s tím, že v důsledku jeho protiprávního jednání došlo k ukončení leasingových smluv a odebrání předmětu leasingu. Soud vyšel ze zjištění, že leasingová společnost vypověděla žalobci leasingové smlouvy ke dni 24. 7. 1997, žalobce byl povinen předmět leasingu vrátit, což neučinil, a proto mu dne 28. 3. 1998 byl odebrán na základě plné moci ze dne 27. 3. 1998, kterou žalovaný udělil JUDr. Ing. S. Soud dospěl k závěru, že promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet dnem, kdy došlo k odebrání předmětu leasingu, a žalobce tak mohl již 29. 3. 1998 nárok uplatnit, učinil tak až 27. 4. 2010, tedy po uplynutí promlčecí doby, ke stavení promlčecí doby (§ 112 obč. zák.) nedošlo a navíc nárok uplatnil vůči žalovanému, nikoli vůči leasingové společnosti, a neprokázal, že by mu újma ve výši 915.704 Kč vůbec vznikla.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 12. 9. 2013, č. j. 60 Co 259/2013-208, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním uzavřel, že uplatněný nárok žalobce na náhradu za akontace a splátky uhrazené leasingové společnosti je promlčen jak v subjektivní promlčecí době, jež skončila dne 29. 3. 2000, tak i v objektivní (§ 106 odst. 1, 2 obč. zák.). Nebylo prokázáno, že by žalobce uplatnil vůči žalovanému náhradu škody v trestním řízení, což by vedlo ke stavení běhu promlčecí doby, a žalobci nevznikla škoda v částce 915.704,- a 71.804,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení otázky stavení promlčecí doby a promlčení obecně, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011. Poukazuje na to, že v řízení před soudem prvního stupně tvrdil, že svůj nárok uplatnil v rámci trestního řízení, soud prvního stupně se však jeho argumentem skutkově nezabýval a závěr soudu, že náhrada škody nebyla v trestním řízení uplatněna, nemá oporu v provedeném dokazování. Navrhl, aby byl rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za nedůvodné, a navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalobce a shledal, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody v rámci trestního řízení (adhezní řízení), jež má za následek stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák., předpokládá, že z podání poškozeného je patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje. Pokud po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené době podá návrh na uspokojení tohoto nároku v občanském soudním řízení, běh promlčecí doby je i nadále přerušen (srov. např. zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem publikované pod číslem III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979 sp. zn. Cpj 35/78, publikovanou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, publikované pod C 4282 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 23/2011, na nějž dovolatel poukazuje, vyplývá, že návrh na náhradu škody v rámci trestního řízení (v tzv. adhezním řízení) lze podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. řádu uplatnit i v trestním oznámení, pokud má náležitosti řádného návrhu poškozeného na náhradu škody (je z něj patrno, z jakých důvodů, v jaké výši a vůči komu se uplatňuje).

Avšak řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004).

Žalobcem namítaný odklon odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky promlčení nároku na náhradu škody nezakládá v dané věci přípustnost jeho dovolání dle ust. § 237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze dvou skutkových závěrů, a to že majetková újma žalobci nevznikla v plném tvrzeném rozsahu, a zejména, že nárok na náhradu škody proti žalovanému nebyl žalobcem v rámci trestního řízení uplatněn, takže nedošlo ke stavení běhu promlčecí doby. Dovolatel sice během řízení namítal, že uplatnil náhradu škody v rámci trestního řízení, aniž by však své tvrzení upřesnil či blíže specifikoval, popř. nabídl k němu důkazy. Za situace, že soud neměl k dispozici žádné skutkové podklady a ani z výsledků řízení nevyplývá, že by dříve bylo zahájeno či vedeno řízení o tomtéž nároku, nejedná se o odklon od dosavadní judikatury při právním řešení otázky promlčení a stavení běhu promlčecí doby ve smyslu ust. § 112 obč. zák. Pokud žalobce buduje své dovolání na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení před soudem prvního a druhého stupně zjištěn, a vyvozuje z toho i odlišné právní závěry, napadá vlastně skutková zjištění, čímž nemůže být založena přípustnost dovolání. Dovolací soud je totiž vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudy obou stupňů zjištěn.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí při řešení právní otázky stavení promlčecí doby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, není dovolání žalobce podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2015


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu