25 Cdo 2166/2010
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 106 obč. zák., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 2166/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně I. K. , rozené K., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované městské části Praha 10 , se sídlem Praha 10, Vršovická 68, zastoupené JUDr. et. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 477/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 21 Co 481/2008-298, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 21 Co 481/2008-298, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 8. 2008, č.j. 16 C 477/2003-265, se ve vyhovujícím (potvrzujícím) výroku ohledně částky 2.410.400,- Kč s příslušenstvím zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna a náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s léčením, a to na základě tvrzení, že po podání léku Sulfametoxydinu v roce 1975 došlo u žalobkyně k vyvolání Lyellova syndromu s trvalým poškozením zdraví.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č.j. 16 C 477/2003-265, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 4.083.014,- Kč a 423,34 EUR s příslušenstvím, dále uložil žalované povinnost platit žalobkyni od 1. 7. 2008 měsíční rentu 18.193,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla odškodněna na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 10. 1984, sp. zn. 16 C 77/76, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 1979 částkou 319.500,- Kč vyplacenou Obvodním ústavem národního zdraví Praha 10, který byl shledán odpovědným za vznik škody na zdraví žalobkyně. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala náhrady škody na zdraví proti žalované jako právní nástupkyni OÚNZ Praha 10 s tvrzením, že u ní došlo v roce 2002 k podstatnému zhoršení zdravotního stavu. Soud zjistil, že ke stabilizaci zdravotního stavu žalobkyně došlo v roce 2002 poté, kdy se zdravotní stav žalobkyně výrazně zhoršil. Soud shledal, že nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění není promlčen, neboť žaloba byla podána dne 2. 12. 2003. Při úvaze o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vyšel ze znaleckých posudků z odvětví očního lékařství a psychiatrie, aplikoval ustanovení § 444 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a § 5 odst. 2 a § 7 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a po odečtení dříve stanoveného bodového ohodnocení podle rozsudku ze dne 29. 10. 1984 stanovil náhradu za ztížení společenského uplatnění částkou 410.400,- Kč. Soud shledal, že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a náhradu za ztížení společenského uplatnění proto zvýšil o částku 2.000.000,- Kč, tedy celkem přiznal žalobkyni za ztížení společenského uplatnění částku 2.410.400,- Kč. Dále žalobkyni přiznal náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 12. 2001 do 30. 6. 2008 ve výši 1.615.000,- Kč včetně renty ve výši 18.193,- Kč měsíčně od 1. 7. 2008, částku 81.900,- Kč představující náklady spojené s léčením a péčí za dobu od 15. 6. 2002 do 31. 7. 2007 a částku 423,34 EUR jako náhradu nákladů spojených s léčením a za nákup léků v Německu. Žalobkyni též přiznal cestovné ve výši 84.945,- Kč za dopravu na trase Harrachov Praha a zpět.

K odvolání žalované byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 21 Co 481/2008-298, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 2.410.400,- Kč s příslušenstvím potvrzen, ve zbývajícím rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, který vyšel z bodového ohodnocení stanoveného předchozím znaleckým posudkem a odečetl bodové ohodnocení za položky, které byly hodnoceny při předchozím odškodnění, od bodového ohodnocení týchž nově posouzených položek. Odvolací soud se ztotožnil s mimořádným zvýšením odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť v projednávané věci byly pro takové zvýšení splněny podmínky. Neshledal důvodnou námitku promlčení nároku, jelikož návrh na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění byl v žalobě řádně uveden, což podle soudu plně postačuje, neboť o mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění může rozhodnout pouze soud podle vlastní úvahy. Uvedl, že ke stabilizaci zhoršeného zdravotního stavu došlo v roce 2002 a nárok byl uplatněn žalobou dne 2. 12. 2003, tedy v běžící subjektivní promlčecí době. Odvolání žalované do části, v níž byl napadán výrok přiznávající žalované náhradu za ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna, shledal odvolací soud důvodným, neboť napadený výrok se opíral o pouhé spekulace. Za nepřezkoumatelný označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v případě přiznaných nákladů spojených s léčbou žalobkyně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu do všech jeho částí podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení, tj. počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, neboť žaloba byla podání v prosinci 2003, ale z provedených důkazů vyplývá, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně došlo již v polovině 90. let, ne-li dříve. Odvolací soud též nesprávně posoudil otázku promlčení nároku v části zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 2.000.000,- Kč, k jehož uplatnění došlo teprve dne 18. 7. 2008, tj. téměř po pěti letech od podání žaloby. Dovolatelka nesouhlasila s přiznáním úroku z prodlení ze zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť splatnost této náhrady nastává až vykonatelností soudního rozhodnutí. Neztotožnila se také s provedeným odpočtem shodných položek pro přiznání výše odškodného a namítla, že žalobkyně byla odškodněna dvakrát za stejné položky včetně jejich navýšení. Vadu řízení spatřovala v tom, že žalobkyně neprokázala právní nástupnictví žalované po OÚNZ Praha 10, což vedlo k nedostatku pasivní věcně legitimace a způsobilosti žalované být účastníkem řízení. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek, vyjádřila souhlas se závěry soudů obou stupňů a rekapitulovala vývoj svého zdravotního stavu.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné není a pro založení přípustnosti dovolání podle písmene c) je třeba, aby dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je z povahy věci způsobilý založit zásadně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), výjimečně též vada řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), pokud je výrazem střetu názorů na výklad procesního práva. Naopak nezpůsobilý je dovolací důvod založený na kritice skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). K případným zmatečnostní vadám a vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlédnout jen v případě, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, pokud jde o dobu, kdy došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu, a namítá, že z provedených důkazů nebyl skutkový stav zjištěn správně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu především v otázce skutkových zjištění. Nesouhlas dovolatelky se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, a její výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při úvaze o tom, jak se do stanovení náhrady za nově vzniklé ztížení společenského uplatnění promítne již pravomocně přiznané odškodnění odvolací soud vyšel z jednoznačného znění § 5 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle něhož pokud byl poškozený pro dřívější ztížení společenského uplatnění již odškodněn a odškodňuje se nastalé zhoršení tohoto ztížení společenského uplatnění, které při dřívějším hodnocení nebylo předpokládáno, odečte se z bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění výše bodového ohodnocení dříve přiznaná. Výhrady dovolatelky k odečtu bodového ohodnocení jednotlivých položek ztížení společenského uplatnění od dříve přiznaného odškodnění bolestného v řízení pod sp. zn. 16 C 77/76, mají jedinečný skutkový základ spočívající v konkrétních poměrech projednávané věci, a nepředstavují tak právní otázku, která by ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. mohla mít tzv. judikatorní přesah, tj. obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů v obdobných případech.

Rovněž námitkou nedostatku věcné pasivní legitimace žalované (nepřípadně směšované s nezpůsobilostí být účastníkem řízení) nepředkládá dovolatelka dovolacímu soudu žádnou právní otázku zásadního významu, namítá-li pouze, že žalobkyně neprokázala právní nástupnictví žalované po OÚNZ Praha 10 (což je zjevně námitka skutková) a že soudy obou stupňů tuto otázku neřešily (což je námitka vady řízení, jež však postrádá judikatorní přesah). Pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že mezi účastníky nebylo sporu, že žalovaná je právním nástupcem OÚNZ Praha 10, který zanikl a žalovaná vstoupila do všech jeho práv a povinností, a žalovaná tento závěr v odvolání nezpochybnila.

Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky promlčení uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a úroků z prodlení z náhrady za ztížení společenského uplatnění zvýšené dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jež odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Odvolací soud na základě citovaných ustanovení správně dovodil, že pro uplatnění práva na náhradu škody na zdraví platí pouze subjektivní dvouletá promlčecí doba a že k jejímu stavení dochází, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu (nebo jiného příslušného orgánu) a v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 112 obč. zák.).

Odvolací soud uvedl, že žalobkyně požadavek na peněžité plnění z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění v žalobě řádně uplatnila a uvedla i nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (bez uvedení konkrétní částky); to považoval odvolací soud za dostačující pro přiznání konečné částky, která zahrnovala i mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Dovodil, že za situace, kdy výše žalobou uplatněného nároku závisí zejména na úvaze soudu, který vychází ze všech okolností případu s tím, že musí přihlédnout k následkům, k nimž u poškozené došlo v jednotlivých oblastech, nepovažoval námitku promlčení vznesenou žalovanou za důvodnou.

Jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k uplatnění práva žalobou u soudu, běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba soudu podána (srov. § 112 obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Dojde-li k uplatnění pouze části pohledávky, staví se běh promlčecí doby pouze u této části. Jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005). Z toho je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby může dojít jen ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké byl nárok včas uplatněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010). V rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku, nelze nárok (je-li vznesena námitka promlčení) v rozsahu tohoto rozšíření přiznat.

Z citované judikatury vyplývá, že pokud žalobkyně uplatnila v žalobě doručené soudu 2. 12. 2003 náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 500.000,- Kč, dále podáním doručeným soudu dne 25. 1. 2008 byl žalobní nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění vyčíslen na 775.200,- Kč s požadavkem mimořádného zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o 5.000.000,- Kč, podáním ze dne 20. 5. 2008 žalobkyně požadovala náhradu za ztížení společenského uplatnění celkem ve výši 2.094.300,- Kč a v poslední specifikaci náhradových nároků spojených s rozšířením žaloby doručeným soudu dne 21. 7. 2008 byla výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vyčíslena na 2.698.100,- Kč, kde žalobkyně též upravila násobek mimořádného zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., závěr odvolacího soudu, že takové rozšíření žaloby je z hlediska posouzení námitky promlčení bez významu, nemůže obstát.

Dovolatelka rovněž důvodně vytýká soudům obou stupňů, že úrok z prodlení přiznaly žalobkyni z celé přisouzené částky, včetně náhrady za ztížení společenského uplatnění zvýšené podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a nerespektovaly tak právní názor opakovaně vyslovený v ustálené judikatuře (mimo jiné též v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008), že povinnost k plnění zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dříve vyhlášky č. 32/1965 Sb.) může být uložena jen soudním rozhodnutím, proto právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl, a nemůže proto nastat ani jeho splatnost. Povinnost k tomuto plnění vzniká subjektu odpovědnému za škodu až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění, a teprve uplynutím takto určené doby by mohlo dojít k prodlení dlužníka.

Právní názor odvolacího soudu, že v původním žalobním návrhu postačí alespoň uvedení nároku na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění bez jeho konkrétního vyčíslení, aby nárok v rozsahu pozdějšího zvýšení nebyl promlčen, a že žalobkyni přísluší úrok prodlení ze zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění od okamžiku předcházejícího uplynutí lhůty k plnění stanovené rozhodnutím, jímž byla tato náhrada přiznána, nelze považovat za správný.

Dovolání do potvrzující části výroku o věci samé bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.) a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, v tomto rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení není přípustné podle ustanovení v § 237 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím nebylo změněno nebo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006).

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání směřující do zrušujícího výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V konečném rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. června 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu