25 Cdo 2113/2009
Datum rozhodnutí: 21.10.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 2113/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. Bc. L. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti žalované WALTER a. s., se sídlem v Praze 5, Jinonická 329, IČ 00010561, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 11, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 366/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008, č. j. 15 Co 279/2008-111, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.120,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marie Látové, advokátky se sídlem v Praze 1, Národní 11.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2008, č. j. 15 Co 279/2008-111, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 6. 2. 2008, č. j. 34 C 366/2007-87, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení 70.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně shledal nedůvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout na movitých věcech (8 ks dětských elektrických vozítek), které byly dlouhodobě uskladněny v nebytových prostorech žalované, a shodně s ním dovodil, že žalovaná za škodu neodpovídá, neboť z důvodu absence smluvního závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemohla porušit žádnou smluvní závazkovou povinnost vůči žalobci. Podle odvolacího soudu navíc žalobce neprokázal svou aktivní legitimaci ve sporu, neboť z důkazů provedených před soudem prvního stupně nelze dovodit, že by žalobce byl vlastníkem poškozených věcí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil věc shodně se soudem prvního stupně a tím řešil právní otázky, na nichž je jeho rozhodnutí založené, v rozporu s hmotným právem . Dovozuje, že k otázce aktivní legitimace měl soud zhodnotit další důkazy a po provedeném dokazování dospět ke správnému závěru, že žalobce je tím, komu vznikla škoda na movitých věcech v jeho vlastnictví; k tomu dovolatel dále namítá, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplývají, a zároveň pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Soud z provedených důkazů nesprávně nedovodil skutkový stav, jak jej žalobce tvrdil, ani se nevypořádal s tím, proč tento skutkový stav nepovažoval za prokázaný, zejména vzhledem k hodnotě věcí, které byly zadrženy, existenci zástavního a zadržovacího práva a zániku zástavního práva. Dovolatel se ztotožňuje se zjištěním soudu prvního stupně o absenci smluvního závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovanou s výhradou, že to nikdy netvrdil a že tato skutečnost není pro posouzení odpovědnosti za škodu v této věci relevantní. Vytýká odvolacímu soudu závěr, že žalovaná porušila svoji mimosmluvní (zákonnou) povinnost, aniž bylo specifikováno, v jaké konkrétní skutečnosti; v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Navrhl proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť v případě přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze jako dovolací důvod uplatnit nesprávná skutková zjištění, která v dovolání výlučně napadá žalobce.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatel namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se tedy o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci. Obdobné platí pro namítané vady řízení (že soud neprovedl navrhované důkazy k otázce vzniku a výše škody na movitých věcech žalobce, že měl soud zhodnotit další důkazy k prokázání aktivní legitimace žalobce a nepřezkoumatelnost rozsudků soudů obou stupňů), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (70.000,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 4 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky na 9.600,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle § 18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon vyjádření k dovolání) na výsledných 4.800,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., navýšených o částku 1.020,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2010

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu