25 Cdo 2104/2005
Datum rozhodnutí: 31.08.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2104/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I. B., a 2) Š. A., a. s., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 177/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 6. října 2004, č. j. 40 Co 702/2004-201, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se vůči oběma žalovaným domáhala náhrady škody sestávající z věcné škody ve výši 25.403,- Kč, bolestného ve výši 6.840,- Kč, z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 135.000,- Kč, z nákladů léčení ve výši 17.000,- Kč, ze ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 60.000,- Kč, ze škody způsobené zneužitím licence ve výši 400.000,- Kč a ze ztráty finančních prostředků na účtech ve výši 600.000,- Kč, tj. celkem 1.244.243,- Kč. Škoda jí měla vzniknout při dopravní nehodě dne 30. 9. 1995, kdy utrpěla újmu na zdraví jako osoba spolucestující v osobním voze Škoda Felicia, jehož provozovatelem byla druhá žalovaná, a které řídil první žalovaný.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 17. 12. 1999, č. j. 16 C 177/97-108, uložil žalovanému 1) a vedlejšímu účastníku povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě bolestného a ztížení společenského uplatnění částku 17.775,- Kč, na náhradě věcné škody částku 20.432,- Kč, žalobu na zaplacení částky 1.206.030,- Kč ve vztahu k žalovanému 1) a vedlejšímu účastníku a na zaplacení částky 1.244.237,- Kč ve vztahu k žalované 2) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 31. 5. 2002, č. j. 40 Co 864/2000-134, byl rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným z toho důvodu, že jeho právní závěry nemají oporu ve skutkovém stavu a že nebyla učiněna dostatečná skutková zjištění ohledně pasivní legitimace prvního žalovaného ani ohledně toho, zda mu druhá žalovaná použití vozidla svou nedbalostí umožnila (§ 427 a 430 obč. zák.). Vytkl mu rovněž, že povinnost k plnění byla uložena též vedlejšímu účastníku, který má v řízení jen procesní práva a povinnosti.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č. j. 16 C 177/97-174, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č. j. 16 C 177/97-191, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.432,- Kč na náhradě věcné škody, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.223.811,- Kč vůči žalovanému 1) a částky 1.244.243,- Kč vůči žalované 2) a vedlejšímu účastníku, rozhodl o zaplacení soudního poplatku a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Na základě skutkových zjištění dovodil, že odpovědnost žalované 2) za škodu způsobenou žalobkyni ve smyslu ustanovení § 427 a § 430 obč. zák. není dána, neboť škodu způsobil žalovaný 1) svým protiprávním jednáním, kterým vybočil z mezí činnosti žalované 2), a odpovídá tak sám ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Nároky žalobkyně shledal soud důvodnými jen zčásti, neboť ohledně nákladů spojených s léčením (17.000,- Kč), ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (60.000,- Kč), se zneužitím licence (600.000,- Kč) a se ztrátou prostředků na účtech u peněžních ústavů (400.000,- Kč) žalobkyně neunesla povinnost tvrzení a důkazní břemeno o vzniku škody. Nároky na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění, vyčíslené znaleckým posudkem ze dne 5. 5. 1999, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie Prof. MUDr. F. H., částkami 5.775,- a 12.000,- Kč (žalováno 6.840,- Kč a 135.000,- Kč) byly vedlejším účastníkem žalobkyni v této výši uhrazeny. Soud prvního stupně na základě znaleckého posudku ze dne 10. 6. 1999, zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. J. B., CSc., dovodil, že funkční porucha nehybnosti a citlivosti dolních končetin nevznikla v přímém důsledku a bezprostředně po úrazu, je však projevem psychického stavu žalobkyně po úrazu, byť se pro psychické onemocnění léčila již dříve a byl jí ještě před úrazem pro toto onemocnění přiznán invalidní důchod. Nárok na další zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nad rámec znaleckých posudků žalobkyně neprokázala stejně jako podmínky pro přiznání dalších uplatněných nároků.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 6. 10. 2004, č. j. 40 Co 702/2004-201, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.000,- Kč, potvrdil jej v zamítavém výroku ohledně částky 1.217.805,- Kč ve vztahu k žalovanému 1) a částky 1.244.237,- Kč ve vztahu k žalované 2) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry o podmínkách odpovědnosti za škodu jednotlivých žalovaných, zejména též o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované 2). Zjistil ve shodě se soudem prvního stupně, že žalobkyni již byla zaplacena náhrada za ztížení společenského uplatnění ve výši 6.000,- Kč, proto uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit zbývající částku 6.000,- Kč, ostatní nároky neshledal důvodnými, a to zejména s odkazem na závěry soudu prvního stupně, že u nároků na náhradu ušlého zisku, zneužití licence a ztráty prostředků u peněžních ústavů žalobkyně netvrdila ani neprokázala vznik škody a u nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenými následky a úrazem.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka uvádí, že v důsledku neurologických a psychických následků úrazu trpí každodenními potížemi, které jí brání při uspokojování základních potřeb, je odkázána v mnoha případech na pomoc jiných osob, nemůže vykonávat práci, pro kterou má kvalifikaci, ani trávit volný čas jako před úrazem. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku MUDr. H. a dovozuje, že ve smyslu § 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb. mělo být odškodnění za ztížení společenského uplatnění zvýšeno na dvojnásobek základního bodového ohodnocení a nikoliv přiznáno pouze podle základního počtu bodů, jelikož se podle § 7 odst. 3 téže vyhlášky jedná o případ výjimečný a mimořádného zřetele hodný, kdy jsou splněny podmínky pro stanovení nejvyšší výměry odškodnění. Dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily náhradu za ztrátu na výdělku, neboť při výpočtu měly vycházet z průměrného příjmu žalobkyně od r. 1993, kdy začala vykonávat svou podnikatelskou činnost, až do doby úrazu. Protože znalecký posudek MUDr. H. je z roku 1997, navrhovala provedení revizního znaleckého posudku, neboť časový odstup od úrazu má nepochybně vliv na stanovení výše odškodnění; soud však návrh na doplnění dokazování neakceptoval. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení - a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, a to ve výroku, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně. Protože dovoláním napadený výrok není výrokem měnícím, nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podmínka přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. by byla splněna pouze ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu za bolestné a ztížení společenského uplatnění, kdy soud prvního stupně po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, neboť žalobu zamítl i ohledně původně přiznané částky 17.775,- Kč. Vzhledem k tomu, že jde o peněžité plnění nepřevyšující 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.

Ve vztahu ke zbývající části výroku lze přípustnost dovolání posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť soud prvního stupně po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu nerozhodl v této části jinak než v dřívějším rozsudku. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a nebyl ani správně posouzen po stránce právní, a to v otázkách stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v návaznosti na provedený znalecký posudek Prof. MUDr. F. H., DrSc., a při posouzení příčiny vzniku zdravotních potíží vlivem psychického onemocnění, která znalecký posudek MUDr. J. B. CSc. dává do nepřímé souvislosti s úrazem způsobeným žalobkyni a tomu odpovídajícím způsobem bodově ohodnocuje. Dovolatelka má výhrady k tomu, jak byly znalecké posudky zpracovány, a nesouhlasí ani s výší bodového ohodnocení. Tvrdí dále, že v řízení nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že před úrazem vykonávala pracovní činnost, a nesouhlasí tak se skutkovými zjištěními ohledně podmínek pro přiznání náhrady za ztrátu na výdělku.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelka předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro posouzení otázek příčinné souvislosti a výše škody, aniž by formulovala právní otázku, která by mohla mít zásadní význam nejen pro rozhodnutí v této věci, nýbrž i pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Pak ovšem ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu pro skutková zjištění v otázkách stanovení bodového ohodnocení a skutkových podkladů pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění a příčinné souvislosti (otázka příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím škůdce a vznikem škody je otázkou skutkovou nikoli právní srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 14, pod C 1025), nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku, že skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že v řízení nebyl proveden jí navržený důkaz revizním posudkem z oboru zdravotnictví k přezkoumání znaleckého posudku MUDr. H., nemohl se dovolací soud ani touto námitkou zabývat, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).

Jestliže dovolatelka směřovala své dovolání také do části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalované 2) v částce 1.244.237,- Kč, nelze přehlédnout že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně - zamítavý výrok postavil na závěru, že jednak v řízení nebyl prokázán vznik škody v příčinné souvislosti s úrazem, jednak že žalovaná 2) není v řízení pasivně legitimována. Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. Totéž logicky platí, obstojí-li druhý důvod proto, že jeho správnost nemohla být vůbec přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek NS ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněný pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Žalobkyně v dovolání závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace na straně druhé žalované nenapadá, a je proto zřejmé, že posouzení uplatněných dovolacích námitek by nemohlo přinést pro dovolatelku příznivější výsledek.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle

§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným ani vedlejšímu účastníku žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2006

JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu