25 Cdo 2100/2015
Datum rozhodnutí: 03.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 2100/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně J. M. , zastoupené Mgr. Evou Macourkovou, advokátkou se sídlem Beroun, Kostelní 7, proti žalovanému A. B. A. , zastoupenému Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem Beroun, Pivovarská 170/3, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 53/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2014, č. j. 25 Co 29/2014-241, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se na žalovaném domáhala náhrady škody na zdraví způsobené jí opakovaným fyzickým napadením.

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 18. 7. 2013, č.j. 7 C 53/2010-206, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100.700 Kč (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení dalších 90.000 Kč (výrok II) a náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2011 ve výši 41.796 Kč a 2.322 Kč měsíčně od 1. 7. 2011 (výrok III), státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Dospěl k závěru, že žalobkyně trpí po napadení žalovaným posttraumatickou stresovou poruchou a agorafobií, což znalec při posuzování ztížení společenského uplatnění žalobkyně dle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška č. 440/2001 Sb. ), ohodnotil 750 body, ve finančním vyjádření tedy částkou 90.000,- Kč. Soud prvního stupně však neshledal důvody hodné mimořádného zřetele pro zvýšení odškodnění na dvojnásobek, neboť měl za to, že trvalé následky, jimiž žalobkyně trpí, jsou plně pokryty již základním odškodněním ztížení společenského uplatnění a její zdravotní stav se může zlepšit.

K odvolání žalobkyně do zamítavého výroku II a výroku V o náhradě nákladů řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 25 Co 29/2014-241, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 90.000,- Kč, nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zdravotní stav žalobkyně se zlepšuje, právě naopak poukázal na aktuální lékařské zprávy o neměnném zdravotním stavu žalobkyně, zdůraznil věk, v němž škodu na zdraví utrpěla, a následky, jež žalobkyni omezují v téměř všech životních aktivitách. Shrnul tedy, že oproti stavu před napadením má život žalobkyně nepoměrně horší kvalitu, což odůvodňuje přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud při posouzení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se jedná o případ hodný mimořádného zřetele odůvodňující zvýšení odškodnění na dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Přiměřené zvýšení přichází do úvahy pouze zcela výjimečně, kdy kvalita života poškozeného před úrazem byla na vysoké úrovni a mimořádná. Takové skutečnosti však žalobkyně ani netvrdila, ani nebyly prokázány. Odvolací soud tedy věc nesprávně právně posoudil, neboť se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 10/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání není přípustné.

Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ) a podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.

Odškodnění za ztížení společenského uplatnění lze přiměřeně zvýšit podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. jen ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., které umožňuje mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele , a v případě kladného závěru jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené . V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3410/2010, nebo ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2356/2013).

Na rozdíl od prvoinstančního soudu shledal odvolací soud podmínky pro mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění a jako přiměřené odškodnění za daného skutkového stavu shledal dvojnásobek základního bodového ohodnocení. Zdůraznil přitom věk žalobkyně, který činil 44 let v době způsobení zdravotní újmy, a setrvalý zdravotní stav (částečná invalidita, omezení v řadě aktivit), který se ani po pěti letech nezlepšil a zůstává neměnný.

Dospěl-li odvolací soud po zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu k závěru, že se v konkrétním případě žalobkyně jedná o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, jenž odůvodňuje přiznání náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši dvojnásobku základního bodového ohodnocení, nepovažuje dovolací soud tuto jeho úvahu za nepodloženou, nesprávnou, a tedy ani zjevně nepřiměřenou. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění v částce 180.000,- Kč je, i při srovnání s jinými obdobnými případy, plně v souladu s principem proporcionality (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 13344).

Žalovaný odkazoval ve svém dovolání především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, č.j. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Od uveřejnění citovaného rozhodnutí však prošla judikatura Nejvyššího soudu vývojem, v jehož důsledku je považováno omezení možnosti přiznat mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění pouze ve výjimečném případě, kdy předchozí uplatnění poškozeného ve společnosti bylo vysoké a na mimořádné úrovni, za příliš restriktivní. Toto pojetí je dnes již překonáno a současná konstantní judikatura Nejvyššího soudu, která se mimo jiné odrazila právě v citovaném stanovisku ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, připouští možnost přiměřeného mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění i v případech, kdy se jeví výše základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění vzhledem ke konkrétním skutečnostem v každém jednotlivém posuzovaném případě jako nedostatečná. Z uvedeného rovněž vyplývá, že žalobkyně nemusela tvrdit ani prokazovat mimořádnou kvalitu života před vznikem posttraumatické stresové poruchy.

Dovolatel dále odkazoval na usnesení ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V judikatuře Nejvyššího soudu však takové rozhodnutí neexistuje. U dovolatele patrně došlo k omylu, neboť uvedené rozhodnutí je uvedeno na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz jako vzor, jak správně citovat rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ačkoli formálně vzato byl rozsudek odvolacího soudu napaden v celém rozsahu, tedy včetně výroků o nákladech řízení, proti těmto závislým výrokům žádné konkrétní námitky uplatněny dovolatelem nebyly, tedy ve vztahu k nim nemá dovolání náležitosti, jež jsou předpokladem jeho projednatelnosti (§ 241a odst. 3 věta první, § 243c odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné dle § 237 o. s. ř. ani podle jiného ustanovení procesních předpisů, podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2015


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu