25 Cdo 2096/2007
Datum rozhodnutí: 16.06.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 2096/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) D. P., a b) D. P., zastoupených advokátem, proti žalovaný 1) Mgr. R. V., 2) Ing. arch. J. L., a 3) F. J., všem zastoupeným advokátkou, o 185.967,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 18/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j. 25 Co 71/2005 - 360, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 5 poté, co jeho předchozí rozsudky opakovaně zrušil Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 7. 10. 2005, č. j. 6 C 18/98-325, zamítl žalobu proti první žalované na zaplacení částky 69.737,60,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.1.1998 do zaplacení, proti druhému žalovanému na zaplacení částky 69.737,60 Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.1.1998 do zaplacení a proti třetímu žalovanému na zaplacení částky 46.491,80,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1.1.1998 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nájemního domu a žalobci požadovali část výnosů domu odpovídající jejich třetinovému spoluvlastnickému podílu, když neuznali důvodnost některých investic žalovaných do společné nemovitosti (konkrétně odměna za správu domu ve výši 34.000,- Kč, odpuštěné nájemné klubu S. ve výši 300.000,- Kč, provize realitní společnosti ve výši 50.000,- Kč, záloha na opravu střechy ve výši 100.000,- Kč, úhrada adaptace bytu nájemce Mgr. K. ve výši 150.000,- Kč, náklady na znalecké posudky na vyhořené nebytové prostory ve výši 12.800,- Kč a 5.985,- Kč, na znalecký posudek na opravu střechy ve výši 3.500,- Kč a úrok ve výši 538,- Kč). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že o odměně za správu domu ve výši 34.000,- Kč bylo rozhodnutí většinových spoluvlastníků platné a odměna byla vyplacena oprávněně. Pokud jde o odpuštění nájemného klubu S. v částce 300.000,- Kč, nejsou žalovaní pasivně legitimováni, neboť nebyli nájemci výše uvedených nebytových prostor a nemohla jim tak vzniknout povinnost podíl na nájemném žalobcům uhradit. Provize ve výši 50.000,- Kč byla realitní kanceláři vyplacena po právu a důvodný není ani nárok v souvislosti s částkou 150.000,- Kč vyplacenou Mgr. K. na úhradu adaptace bytu pro nedostatek pasivní legitimace s tím, že hypotetický nárok vůči tomu, kdo výplatu porušením své povinnosti způsobil, by byl zřejmě promlčen, neboť subjektivní dvouletá promlčecí doba nepochybně uplynula. Úhrada znaleckých posudků v částkách 12.800,- Kč a 5.985,- Kč byla zpětně spoluvlastníkům vyplacena z pojistného plnění pojišťovnou a rozhodnutí spoluvlastníků ohledně znaleckého posudku na střechu v ceně 3.500,- Kč bylo platné, proto ani v této části není žaloba důvodná. V případě úroku ve výši 538,- Kč žalobci neunesli břemeno tvrzení, když nebylo zřejmé, o jaké skutečnosti tento nárok opírají.


K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2006, č. j. 25 Co 71/2006-360, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že každému z prvních dvou žalovaných uložil povinnost zaplatit žalobcům po 10.500,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 16.3.2001 do zaplacení a třetímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům 7.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 16.3.2001 do zaplacení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně náhrady nákladů státu. Odvolací soud po zopakování listinných důkazů na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že odměna za správu domu ve výši 34.000,- Kč byla vyplacena první žalované neoprávněně, na základě neplatné smlouvy a neplatného rozhodnutí většinových spoluvlastníků, neboť nebylo postupováno v souladu s § 139 odst. 2 obč. zák., a žalobcům tak vznikla újma ve výši 11.333,33 Kč, za kterou žalovaní odpovídají dle ust. § 420 obč. zák. Nárok na náhradu škody za odpuštěné nájemné klubu S. za období od 1.10.1997 do 28.2.1998 je promlčený, neboť náhradu za ušlý zisk z pronájmu nebytových prostor žalobci uplatnili až ve změně žaloby podané u soudu dne 8. 3. 2001, a vzhledem k tomu, že se jednalo o škodu, která žalobcům vznikla v období od října 1997 do konce února 1998, je nárok promlčen v objektivní tříleté promlčecí době, přičemž tvrzení žalobců o úmyslně způsobené škodě nebylo prokázáno. Odvolací soud shledal důvodným dále nárok žalobců v rozsahu odpovídajícím jejich spoluvlastnickému podílu z částky 50.000,- Kč vyplacené na provizi realitní kanceláři za zprostředkování nájmu nebytových prostor, naproti tomu není důvodný nárok, týkající se částky 150.000,- Kč zaplacené Mgr. K. za rekonstrukci bytu, neboť žalobci věděli o záměru žalovaných zaplatit tuto částku za provedené stavební úpravy v jeho bytě, písemně se vyjádřili, a všechny podmínky ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák. byly tak splněny. Výdaje za znalecké posudky ve výši 12.800,- Kč a 5.985,- Kč byly pojišťovnou zpětně vyplaceny na účet domu a podíl na těchto příjmech byl v rámci pravidelných vyúčtování rozdělen mezi všechny spoluvlastníky a o nutnosti opravy střechy, s níž byla spojena potřeba vypracování znaleckého posudku v ceně 3.500,- Kč, byli žalobci řádně informováni předem. Ohledně doplacení úroku od banky ve výši 538,- Kč žalobci neunesli břemeno tvrzení ani důkazní břemeno. Celkově přiznanou částku ve výši 28.000,- Kč odvolací soud rozdělil podle velikosti spoluvlastnických podílů žalovaných. Vzhledem k tomu, že změněná žaloba byla všem žalovaným doručena dne 14.3.2001, odvolací soud přiznal žalobcům úrok z prodlení od 16.3.2001.


Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci a z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř]. Namítají, že odvolací soud nerozhodl o příslušenství částky 28.000,- Kč za dobu od 1. 1. 1998 do 15. 3. 2001 a z tohoto důvodu dovozují nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Podle jejich názoru mělo být příslušenství přiznáno již od r. 1998, kdy byl nárok uplatněn, a skutkově jej pak upřesnili pouze v reakci na vydání účetních dokladů. V řízení byla navrhována řada dalších důkazů, které nebyly provedeny a soud je paušálně hodnotil jako nedůležité. K částce 300.000,- Kč v souvislosti s odpuštěním nájmu klubu S. uvádějí, že je žalovaní zcela jednoznačně poškodili, a nelogický je závěr odvolacího soudu, že se nejedná o úmyslnou škodu, nýbrž o škodu neúmyslnou, tedy o neúmyslné okrádání , a ohledně běhu subjektivní promlčecí doby setrvávají na stanovisku, že pro její počátek je rozhodující okamžik vydání účetních dokladů. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nevypořádal s jejich námitkou nemravnosti vznesené námitky promlčení. Pokud jde o odpuštění nájmu Mgr. K., o této transakci se žalobci dozvěděli s definitivní platností až okamžikem vydání účetních dokladů v červenci 1999. Namítají dále, že se odvolací soud nevypořádal s jejich návrhem na aplikaci ust. § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení a rigidně uplatnil § 142 o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Žalobci dovoláním napadají výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. V rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, nejsou žalobci k podání dovolání subjektivně oprávněni, neboť v tomto rozsahu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně v jejich prospěch a nebyla jim tímto výrokem způsobena žádná újma.


Dovolání je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelé otázku zásadního právního významu nevymezili a ani dovolací soud v žádné z jejich námitek, týkajících se právního posouzení věci, neshledal otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.


Nelze přisvědčit výtce, že odvolací soud nerozhodl o celé věci včetně příslušenství, neboť potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu se vztahuje i na příslušenství z přiznaných částek za období od 1.1.1998 do 15.3.2001.


Ačkoli se v dovolání uvádí, že je podáno z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., z vylíčení důvodů vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí především s tím, jak soudy zjistily skutkový stav věci, a předestírají v dovolání vlastní skutkové závěry a okolnosti (že žalovaní se s nájemcem klubem S. - za jejich zády někde za bukem rozdělili a škoda jim byla způsobena úmyslně apod.), na nichž pak budují svůj závěr, že nárok na náhradu škody není promlčen. Tím nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládají vlastní verzi skutkového stavu, aniž by zároveň formulovali právní otázku, která má zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).


Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Úvaha, zda výkon určitého práva je či není v rozporu s dobrými mravy, odvisí vždy od okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy důvody, pro něž se použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. dožadují dovolatelé, tak i rozhodné okolnosti na straně žalovaných jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z hlediska navržené aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. považovat za zásadně právně významný podle § 237 odst. 3 o. s. ř.


Rozsudku odvolacího soudu nelze přiznat zásadní právní význam ani z hlediska otázky promlčení nároku v případě částky 150.000,- Kč zaplacené Mgr. K. Rozhodnutí odvolacího soudu totiž na závěru o promlčení tohoto nároku nespočívá, neboť zásadním důvodem rozhodnutí odvolacího soudu byl závěr, že chybí základní předpoklad odpovědnosti žalovaných za škodu, totiž porušení právní povinnosti.


Paušální námitka, že nebyly v řízení provedeny veškeré navržené důkazy, žádný zásadní právní význam nemá a pokud ji dovolatelé uplatňují jako dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., případná vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř), což není tento případ.


Žalobci podávají dovolání i do výroků o náhradě nákladů řízení, proti nimž však tento mimořádný opravný prostředek přípustný není (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. června 2009


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu