25 Cdo 209/2004
Datum rozhodnutí: 24.02.2004
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 238a odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 164 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 209/2004

25 Cdo 305/2004

25 Cdo 306/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. Š., proti žalovanému L. Z., zastoupenému advokátem, o 100.590,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 223/97, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 109, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1042/2000 - 113, a proti usnesení téhož soudu ze dne 11. 7. 2003, č. j. 12 Co 48/2003 - 136, takto :

I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 109, se odmítá.

II. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1042/2000 - 113, ve výroku, jímž bylo odvolání žalovaného podané dne 8. 11. 2000 odmítnuto, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

III. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2003, č. j. 12 Co 48/2003 - 136, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, uložil žalovanému v záhlaví rozhodnutí označenému L. Z. povinnost zaplatit žalobci 136.681,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 5. 12. 1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších částek 4.309,- Kč a 40.400,- Kč s příslušenstvím za každý další půl rok zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu.

Proti tomuto rozsudku podal dne 30. 6. 2000 odvolání L. Z., které podáním ze dne 6. 9. 2000 vzal výslovně zpět, neboť podaná žaloba a napadený rozsudek soudu prvního stupně směřují proti žalovanému označenému L. Z., nikoli proti odvolateli.

Usnesením ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, rozhodl Okresní soud v Litoměřicích podle § 164 o. s. ř. o opravě záhlaví rozsudku tohoto soudu ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, tak, že žalovaným je správně L. Z., neboť ze zprávy evidence obyvatelstva zjistil, že jde o totožnou fyzickou osobu s datem narození dne 16. 7. 1953, trvalým bydlištěm v P., a přechodným bydlištěm v T. Dále okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ačkoliv se žalovaným označeným L. Z. jednal jako s účastníkem řízení, doručil mu žalobu, k níž se vyjádřil, a činil úkony, které přísluší účastníku řízení, přičemž jeho totožnost byla zjištěna při jednání okresního soudu dne 8. 6. 1998 z občanského průkazu, včetně data narození dne 16. 7. 1953, uvedl až v odvolání, že jeho křestní jméno zní správně L. a nikoliv L.

Odvoláním podaným k poštovní přepravě dne 8. 11. 2000, doručeným Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 9. 11. 2000, napadl žalovaný usnesení tohoto soudu ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, a pro případ, že toto usnesení bude odvolacím soudem potvrzeno, podal odvolání též proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, neboť jej nepovažuje za správný; navrhl, aby tento rozsudek byl změněn tak, že se žaloba zamítá.

Krajský soud v Ústí nad Labem - poté, co poučil žalobce podle § 43 odst. 1 a § 79 odst. 1 o. s. ř. a ten opravil žalobu ve správném označení žalovaného - usnesením ze dne 8. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 109, opravné usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti svému rozhodnutí připustil dovolání k otázce přípustnosti opravy žaloby uvedením správného křestního jména účastníka v odvolacím řízení , která podle jeho názoru měla po procesně právní stránce zásadní význam. Odvolací soud dovodil, že správné křestní jméno žalovaného je jedním z identifikačních znaků účastníka, a pokud jeho ostatní údaje (příjmení, bydliště a datum narození) jsou totožné, jedná se o tutéž osobu. Nepřesné označení křestního jména žalovaného nepředstavuje nedostatek podmínky řízení, nýbrž jde o odstranitelnou vadu žaloby, kterou lze napravit i v odvolacím řízení před rozhodnutím o odvolání. Vzhledem k tomu, že v době, kdy odvolací soud vyhlásil své rozhodnutí, bylo chybné označení křestního jména žalovaného v žalobě již opraveno, považoval usnesení soudu prvního stupně o opravě záhlaví rozsudku postupem podle § 164 o. s. ř. za věcně správné.

Dalším usnesením ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1042/2000 - 113, Krajský soud v Ústí nad Labem odvolací řízení o odvolání žalovaného ze dne 30. 6. 2000 v důsledku jeho zpětvzetí podle § 207 odst. 2 věta první o. s. ř. zastavil, odvolání žalovaného podané dne 8. 11. 2000 proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, ve spojení s opravným usnesením ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dovodil, že žalovanému po vydání opravného usnesení soudu prvního stupně sice znovu běžela od doručení tohoto usnesení zákonná patnáctidenní lhůta k podání odvolání proti rozsudku tohoto soudu (§ 204 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), avšak vzal-li žalovaný odvolání zpět, nemůže je podat znovu (§ 207 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Z tohoto důvodu krajský soud odvolání žalovaného ze dne 8. 11. 2000 odmítl podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť k němu žalovaný již nebyl oprávněn.

Dne 25. 6. 2002 podal žalovaný další odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, které doplnil podáním ze dne 16. 7. 2002, v němž uvedl důvody svého nesouhlasu s rozsudkem soudu prvního stupně, a navrhl, aby byl změněn tak, že žaloba se zamítá. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 7. 2003, č. j. 12 Co 48/2003 - 136, odvolání žalovaného podle § 218 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 odmítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nebyl k jeho podání oprávněn, neboť vzal-li odvolání zpět, nemůže je již znovu podat (§ 207 odst. 2 o. s. ř.).

Faxovým podáním ze dne 15. 7. 2002, doplněným podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. 7. 2002, napadl žalovaný dovoláním usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 109, a dále usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 113, ve výroku, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání ze dne 8. 11. 2000. Namítá, že usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno opravné usnesení okresního soudu, je nesprávné, neboť představuje zásah do již pravomocného rozsudku (proti němu žalovaný sice podal odvolání, avšak podáním ze dne 6. 9. 2000 jej vzal zpět). Podle ust. § 164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti, avšak zákon tu má na mysli zjevné nesprávnosti a chyby v psaní a v počtech, ke kterým došlo v písemném vyhotovení rozsudku nebo zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za účasti které došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku (R 37/1969). O takovou situaci se však v daném případě nejednalo. Dovolatel poukazuje i na to, že žalobce neopravil změnu označení žalovaného v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž v řízení o odvolání proti opravnému usnesení; v takovém případě však již odvolací soud nemohl nesprávné označení žalovaného napravit. Odvolací soud též nesprávně odmítl odvolání žalovaného podané dne 8. 11. 2000 proti rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení, neboť žalovanému podle § 204 odst. 1 věta druhá o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 běžela od doručení opravného usnesení nová patnáctidenní lhůta k podání odvolání proti opravenému rozsudku okresního soudu, a to i za stavu, kdy své odvolání proti původnímu (neopravenému) rozsudku soudu prvního stupně vzal zpět. Jakýkoli opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, že např. vzdáním se práva odvolání proti rozhodnutí v neopraveném znění se účastník vzdává práva podat odvolání za situace, kdy následnou opravou je zcela změněn smysl původního rozhodnutí. Právo podat odvolání proti opravenému rozhodnutí v nové lhůtě mohlo podle úpravy občanského soudního řádu do 31. 12. 2000 účastníkovi zaniknout po doručení opravného usnesení jedině tehdy, pokud by se práva odvolání výslovně vzdal nebo podané odvolání vzal zpět, event. by mu uplynula lhůta k podání odvolání. Aplikace ust. § 207 odst. 2 věta druhá o. s. ř. odvolacím soudem je proto chybná a vedla k tomu, že žalovaný byl zkrácen na svých procesních právech. Dovolatel navrhl, aby usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2000, č. j. 12 Co 1041/2000 - 109, a usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 113, ve výroku o odmítnutí odvolání podaného dne 8. 11. 2000, byla zrušena a aby věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2003, č. j. 12 Co 48/2003 - 136, podal žalovaný dovolání z důvodů obdobných jako v dovolání ze dne 15. 7. 2002 a navrhl, aby usnesení krajského soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1.1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).

Protože napadená usnesení odvolacího soudu byla vydána po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy podle předpisu dosavadního, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalovaného projednal a rozhodl o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen o. s. ř. ). Dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 109, není přípustné, dovolání proti výroku usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1042/2000 - 113, jímž bylo odvolání žalovaného podané dne 8. 11. 2000 odmítnuto, je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e) o. s. ř. a je i důvodné a stejně tak je přípustné i důvodné dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2003, č. j. 12 Co 48/2003 - 136.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) až g) o. s .ř.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a/ změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,

b/ rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,

c/ rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

d/ odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,

e/ odvolání odmítnuto,

f/ odvolací řízení zastaveno.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci žalovaný napadá dovoláním především usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2002, č. j. 12 Co 1041/2000 - 109, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, o provedení opravy rozsudku téhož soudu ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80.

Z hlediska ustanovení § 238a odst. 1 o. s. ř. není v této věci dovolání proti napadenému usnesení odvolacího soudu přípustné; ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nepřichází v úvahu, protože usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, a ustanovení § 238a odst. 1 písm. b) až f) o. s. ř. proto, že potvrzující usnesení nelze podřadit těm, jež jsou zde (jako usnesení, proti nimž je dovolání přípustné) vyjmenována.

Vzhledem k ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., které umožňuje odvolacímu soudu výrokem připustit dovolání jen proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebo proti potvrzujícímu usnesení ve věci samé, nemůže být přípustnost dovolání založena ani výrokem odvolacího soudu, který byl vysloven v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými pro přípustnost dovolání v občanském soudním řádu. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto - § 79 odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). V posuzovaném případě je věcí samou požadavek žalobce na zaplacení částky 100.590,- Kč s přísl., nikoliv rozhodnutí o provedení opravy označení účastníka v záhlaví rozsudku.

Protože v dané věci nebyly splněny předpoklady ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., za nichž může odvolací soud vyslovit přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu usnesení, a protože ani podle § 238a odst. 1 o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, zbývalo posoudit otázku přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by řízení předcházející vydání usnesení odvolacího soudu trpělo některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž by se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Dále žalovaný napadá dovoláním výrok usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1042/2000 - 113, jímž bylo podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnuto jeho odvolání podané dne 8. 11. 2000 proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2003, č. j. 12 Co 48/2003 - 136, jímž bylo podle § 218 písm. b) o. s .ř. odmítnuto jeho odvolání ze dne 25. 6. 2002, podané rovněž proti citovanému rozsudku okresního soudu ve znění opravného usnesení.

Podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.

Podle ust. § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. K podání odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je oprávněn jen ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím soudu způsobena v jeho právech určitá újma; odvolání nemůže podat ten účastník, jemuž bylo rozhodnutím soudu prvního stupně zcela vyhověno.

Jestliže opravným usnesením podle § 164 o. s. ř. byla provedena oprava označení účastníka v úvodní části rozsudku, je třeba vycházet z toho, že tato oprava se týká i výroku rozsudku (srov. R 67/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Opravné usnesení vydané podle ust. § 164 o. s. ř. má následky uvedené v ust. § 204 odst. 1 věta druhá o. s. ř., tj. že od jeho doručení znovu běží lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí, jež bylo opraveno, i když opravné usnesení bylo vydáno po právní moci opravovaného rozhodnutí. To je odůvodněno tím, že účastníkovi, který se neodvolal, protože byl spokojený s původním rozhodnutím, je nutné poskytnout možnost odvolání proti výroku změněnému v důsledku provedené opravy rozhodnutí, a to v celém jeho rozsahu. Kdyby odvolání bylo přípustné jen proti opravnému usnesení a bylo vyloučeno proti samotnému rozsudku, který byl opravným usnesením opraven, pak by ust. § 204 odst. 1 věta druhá o. s. ř. ztratilo jakýkoliv smysl. Možnost odvolání proti opravnému usnesení proto právo podat odvolání proti opravenému rozsudku nijak nevylučuje; každý opravný prostředek sleduje jiný cíl (srov. R 57/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke stejnému závěru je pak třeba dospět i v případě, že účastník sice odvolání proti původnímu rozhodnutí podal, avšak jej vzal zpět, neboť zpětvzetí odvolání se týkalo původního znění výroku rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že podal-li žalovaný (účastník řízení, jemuž byla uložena platební povinnost) odvolání proti rozsudku okresního soudu ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, nebyl ani tím, že jej vzal zpět, zbaven možnosti podat odvolání proti rozsudku změněnému v důsledku provedené opravy tohoto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu. Závěr odvolacího soudu, že k podání odvolání proti rozsudku okresního soudu opravenému usnesením téhož soudu ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, nebyl žalovaný subjektivně oprávněn, je tudíž nesprávný.

Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud neměl splněny předpoklady pro postup podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2002, č. j. 12 Co 1042/2000 - 113, pokud jím bylo odmítnuto odvolání žalovaného ze dne 8. 11. 2000 proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 4. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 80, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 10. 2000, č. j. 8 C 223/97 - 98, a v závislém výroku o nákladech řízení podle § 243b odst. 1, věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

Vzhledem k tomu, že ze stejných důvodů není správné ani usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2003, č. j. 12 Co 48/2003 - 136, jímž bylo podle § 218 písm. b) o. s. .ř. odmítnuto odvolání žalovaného ze dne 25. 6. 2002, podané rovněž proti citovanému rozsudku okresního soudu ve znění opravného usnesení, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2004

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu