25 Cdo 2082/2008
Datum rozhodnutí: 01.04.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 31 odst. 4 předpisu č. 576/1990Sb.




25 Cdo 2082/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně J. B., dříve K. , zastoupené JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalovaným 1) P-P Klinika Kladno, spol. s r.o. , se sídlem v Kladně, Huťská 211, IČ 47539771, zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, a 2) České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 121/2005, o dovolání žalobkyně a první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 22 Co 519/2007-185, takto:

I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 22 Co 519/2007-185, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně 3% úroku z prodlení z částky 80,- Kč od 25. 5. 1988 do 14. 7. 1994 a 16% úroku z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, 19% úroku z prodlení z částky 25.451,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 17% úroku z prodlení z částky 19.768,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 16% úroku z prodlení z částky 22.698,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 12% úroku z prodlení z částky 70.726,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, se zamítá; ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 22 Co 519/2007-185, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. května 2007, č. j. 10 C 121/2005-116, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 25. července 2007, č. j. 10 C 121/2005-130, pokud jimi bylo rozhodováno o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 138.643,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 9.510,- Kč od 25. 5. 1988 do 14. 7. 1994, s 16% úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, a s 3% úrokem z prodlení z částky 7.070,- Kč od 28. 2. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání první žalované odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala náhrady škody sestávající z bolestného v částce 3.375,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 45.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 3. 1. 1986 do 4. 12. 1986 v částce 2.200,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 5. 12. 1986 do 10. 4. 1996 v částce 172.673,- Kč a náhrady zvýšených nákladů na dietní stravování (10,- Kč denně) za období od 1. 4. 1986 do 31. 3. 1988 ve výši 7.310,- Kč a za období od 1. 4. 1988 do 31. 12. 1990 ve výši 10.050,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že při ošetření v ZÚNZ Poldi SONP Kladno byla při aplikaci injekce s látkou zmírňující migrénu infikována virem hepatitidy typu B, pro toto onemocnění byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti, po jejímž ukončení jí byl přiznán plný invalidní důchod. Jelikož v důsledku privatizace došlo ke zrušení původního odpovědného subjektu, domáhá se žalobkyně náhrady škody po jeho právních nástupcích první a druhé žalované.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 12 C 95/88-262, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 7. 2004, č. j. 12 C 95/88-297, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu za ztížení společenského uplatnění 45.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 15.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení a bolestné 3.375,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 3. 1988 do zaplacení, co do 3% úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení žalobu zamítl, řízení o náhradě ušlé mzdy a nákladů na dietní stravování vyloučil k samostatnému projednání (dále vedena pod sp. zn. 10 C 121/2005), žalobu proti druhé žalované zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. K odvolání žalobkyně a první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 22 Co 534/2004-335, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K dovolání žalobkyně a první žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 25 Cdo 1776/2005-396, uvedené rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi bylo rozhodováno o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 45.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 15.000,- Kč od 25. 3. 1988 do zaplacení, o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení; jinak dovolání první žalované a dovolání žalobkyně odmítl. V odůvodnění rozsudku vyslovil, že předmětný závazek vůči žalobkyni, jenž původně patřil mezi závazky OÚNZ Kladno ke dni jeho zrušení, se stal závazkem Nemocnice s poliklinikou Kladno, nikoliv Polikliniky II - Poldi Kladno.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 16. 5. 2007, č. j. 10 C 121/2005-116, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 25. 7. 2007, č. j. 10 C 121/2005-130, uložil první žalované povinnost zaplatit žalobkyni 155.303,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 9.510,- Kč od 25. 5. 1988 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, s 3% úrokem z prodlení z částky 7.150,- Kč od 28. 2. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, s 19% úrokem z prodlení z částky 25.451,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, s 17% úrokem z prodlení z částky 19.768,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, s 16% úrokem z prodlení z částky 22.698,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, s 12% úrokem z prodlení z částky 70.726,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně 36.930,- Kč a úroků z prodlení v rozsahu přesahujícím přiznané příslušenství z přisouzené částky ve vztahu k první žalované, zamítl žalobu ve vztahu k druhé žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy prvního i druhého stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 95/88, že dne 19. 12. 1985 byla žalobkyně ošetřena pohotovostní službou právního předchůdce první žalované, kdy jí byla aplikována injekce ke Choroba se dostala do chronického stadia, v jehož důsledku byla žalobkyně v produktivním věku vyřazena z pracovního procesu a odkázána pouze na přiznaný invalidní důchod. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti posoudil soud prvního stupně podle § 446 obč. zák., vyhlášky č. 45/1964 Sb., vyhlášky č. 112/1975 Sb. a nařízení vlády č. 54/1975 Sb. a dospěl k závěru, že za období od 3. 1. 1986 do 4. 12. 1986 žalobkyni ušel výdělek ve výši 2.474,- Kč; jelikož žádala pouze 2.200,- Kč, přisoudil jí soud požadovanou výši ztráty na výdělku. Na nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 447 obč. zák. přiznal žalobkyni celkem 138.643,- Kč a ohledně 34.030,- Kč žalobu zamítl pro promlčení. Ohledně nároku na náhradu zvýšených nákladů na dietní stravování v souvislosti s postižením jater soud dospěl k závěru, že 10,- Kč denně je zcela přiměřená výše, avšak jelikož byl nárok uplatněn až 17. 1. 1991, je za období od 1. 4. 1988 do 16. 1. 1989 promlčen (v rozsahu 2.900,- Kč), takže žalobkyni náleží 14.460,- Kč. Pasivní legitimaci druhé žalované soud s odkazem na závěry soudů prvního a druhého stupně v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 95/88 neshledal.

K odvolání žalobkyně a první žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2007, č. j. 22 Co 519/2007-185, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil jen tak, že zamítl žalobu ohledně 3% úroku z prodlení z částky 80,- Kč od 25. 5. 1988 do 14. 7. 1994 a 16% úroku z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, 19% úroku z prodlení z částky 25.451,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 17% úroku z prodlení z částky 19.768,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 16% úroku z prodlení z částky 22.698,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 12% úroku z prodlení z částky 70.726,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, a v zamítavém výroku ohledně první žalované tak, že je povinna zaplatit žalobkyni 397,- Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením uplatněných nároků. Ohledně pasivní věcné legitimace uvedl, že několika postupnými převody byl veškerý majetek včetně závazků ze ZÚNZ Poldi SONP Kladno převeden až na Fond národního majetku ČR, který pak majetek Polikliniky II - Poldi Kladno převedl na první žalovanou. Ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dospěl k závěru, že žalobkyni náleží za celé období 139.120,- Kč, nikoli soudem prvního stupně přiznaných 138.643,- Kč, a na náhradě za zvýšené náklady na dietní stravování jí náleží celkem 14.380,- Kč, nikoli soudem prvního stupně přiznaných 14.460,- Kč (rozdíl u obou nároků pak činí celkem 397,- Kč). Jelikož k rozšíření žaloby došlo až podáním ze dne 22. 3. 2005, je příslušenství přisouzené náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti specifikované v měnícím výroku rozsudku promlčeno, takže odvolací soud žalobu v tomto rozsahu zamítl.

Proti tomuto rozsudku do části výroku, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti druhé žalované, do měnícího zamítavého výroku a do výroku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně 33.553,- Kč (nepřiznaná část náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti) a ohledně úroků z prodlení v rozsahu přesahujícím přiznané příslušenství z přisouzené částky podala dovolání žalobkyně. Přípustnost dovolání opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a za otázku zásadního právního významu považuje otázku pasivní legitimace první i druhé žalované. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2007, č. j. 25 Cdo 1776/2005-396, a namítá, že došlo k převodu závazku OÚNZ Kladno na zřizovatele (Okresní úřad Kladno), který pak určil nástupnickou organizaci Nemocnici s poliklinikou Kladno, na niž patrně přešel též závazek vůči žalobkyni, čímž nelze vyloučit pasivní legitimaci druhé žalované. Dále namítá, že odvolací soud s poukazem na námitku promlčení nesprávně zamítl téměř veškeré úroky z prodlení, ačkoliv promlčení podléhá pouze část úroku z prodlení, ve vztahu k níž již promlčecí doba uplynula. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo žalobě vyhověno, podala první žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily otázku její pasivní legitimace ve sporu. Odvolává se na právní závěry týkající se její pasivní legitimace, k nimž dospěl Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 25 Cdo 1776/2005-396, a proto považuje za nadbytečné uplatňovat další výhradu proti napadenému rozsudku. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dovolání první žalované je nepřípustné podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., a navrhla, aby bylo dovolání první žalované odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání první žalované a dovolání žalobkyně jsou zčásti přípustná, zčásti směřují proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Postupoval přitom podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

První žalovaná napadá dovoláním mimo jiné výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 397,- Kč představující rozdíl náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti odvolacím soudem přiznané ve výši 477,- Kč a náhrady nákladů dietního stravování odvolacím soudem shledané jako nedůvodné ve výši 80,- Kč. I když původně šlo o součást celkově požadovaného plnění, v důsledku změny rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem soudu odvolacího došlo k tzv. štěpení nároku a na uvedené částky je třeba z hlediska přípustnosti dovolání hledět jako na samostatné nároky. Stejně tak platí, že jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970), a s touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci napadá dovoláním žalobkyně i první žalovaná dále výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 2.200,- Kč, a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 14.460,- Kč (ve vztahu k první žalované) a ve výši 17.360,- Kč (ve vztahu ke druhé žalované). Protože dovolání v tomto rozsahu směřují proti výrokům rozsudku o věci samé, kterými bylo rozhodnuto o samostatných peněžitých plněních nepřevyšujících 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v rozsahu částek 2.200,- Kč a 17.360,- Kč a dovolání první žalované v rozsahu částek 397,- Kč, 2.200,-Kč a 14.460,- Kč jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.

Žalobkyně dále výslovně uvádí, že napadá též výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 33.553,- Kč s příslušenstvím (jedná se o část náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nepřiznanou z důvodu promlčení), aniž by však v dovolání uvedla, v čem spatřuje závěr odvolacího soudu o částečném promlčení ztráty na výdělku za nesprávný. Kromě toho je zřejmé, že jde o posouzení otázky, která je založena na jedinečném skutkovém základě týkajícím se této konkrétní věci (kdy se žalobkyně dozvěděla o skutečnosti, že jí měsíčně uchází výdělek a kdo za tuto škodu odpovídá), aniž by měla obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů vůbec. Dovolací soud proto dovolání žalobkyně ohledně částky 33.553,- Kč s příslušenstvím podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.

Ohledně nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 172.673,- Kč ve vztahu k druhé žalované a ve výši 138.643,- Kč ve vztahu k první žalované nejsou dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu nebylo (až na část úroků z prodlení) změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť rozsudkem odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolací soud však shledal dovolání přípustnými podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení právní otázky pasivní legitimace žalovaných ve sporu.

Soudy obou stupňů dovodily, že několika postupnými převody byl veškerý majetek včetně závazků ze ZÚNZ Poldi SONP Kladno převeden až na Fond národního majetku ČR, který pak majetek Polikliniky II - Poldi Kladno převedl na první žalovanou. S tím dovolací soud nesouhlasí a dospívá ke stejnému závěru jako v rozsudku ze dne 19. 12. 2007, č. j. 25 Cdo 1776/2005-396, v němž byl předmětem řízení nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, který žalobkyně uplatnila proti týmž žalovaným na základě téže škodné události (infekce virem hepatitidy B při ošetření záchvatu migrény nesterilní jehlou).

I v této věci z obsahu spisu vyplývá, že rozhodnutím Okresního úřadu Kladno ze dne 4. 12. 1991 byl původně žalovaný OÚNZ Kladno zrušen ke dni 31. 12. 1991 a nástupnickou organizací byla určena Nemocnice s poliklinikou Kladno, která byla s účinností ke dni 1. 1. 1992 zřízena rozhodnutím Okresního úřadu v Kladně ze dne 4. 12. 1991 s tím, že dnem 1. 1. 1992 vstupuje do práv a povinností OÚNZ Kladno, stanovených zřizovací listinou. Je tedy zřejmé, že OÚNZ Kladno zanikl zrušením ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), proto jeho práva a závazky přešly na zřizovatele (Okresní úřad Kladno), který jak v rozhodnutí o zrušení OÚNZ Kladno, tak v rozhodnutí o zřízení Nemocnice s poliklinikou Kladno určil nástupnickou organizací právě tento nově zřízený subjekt. Tím byl vymezen i rozsah závazků nově vzniklé organizace, proto i předmětný závazek vůči žalobkyni, jenž původně mezi závazky OÚNZ Kladno ke dni jeho zrušení patřil, se tak stal závazkem Nemocnice s poliklinikou Kladno, nikoliv Polikliniky II - Poldi Kladno. Tzv. delimitační protokol není totiž dohodou mezi OÚNZ Kladno a nově vzniklými organizacemi, jíž by mohlo dojít k převodu práv a závazků z OÚNZ Kladno na Polikliniku II - Poldi Kladno (a následně na první žalovanou). Jednak předtím, než byly nástupnické organizace zřízeny, práva a závazky OÚNZ Kladno již přešly na zřizovatele, jednak delimitační protokol (obecně vzato) není rozhodnutím o vymezení majetku či o právech a závazcích nově zřizované organizace, neboť slouží zásadně jen k identifikaci a sumarizaci majetku již vymezeného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1520/99, které tímto způsobem řeší v jiné věci problematiku právního nástupnictví téhož subjektu, tj. OÚNZ Kladno, případně rozsudek téhož soudu ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2752/2000).

Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. k otázce pasivní legitimace první žalované je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni 138.643,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 9.510,- Kč od 25. 5. 1988 do 14. 7. 1994, s 16% úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, a s 3% úrokem z prodlení z částky 7.070,- Kč od 28. 2. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.); obě rozhodnutí byla zrušena též v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].

Vzhledem k uvedenému řešení otázky přechodu práv a povinností bývalého OÚNZ Kladno nelze dovodit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve výrocích týkajících se druhé žalované ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Nelze přisvědčit ani její úvaze, že při privatizaci zdravotnického zařízení, jehož zakladatelem je stát, zcela nezaniká odpovědnost státu za škodu na zdraví, která při provozu takového zařízení vznikla, pokud je majetek a závazky takového zdravotnického zařízení převeden v rámci privatizace soukromému subjektu, neboť povinnosti plynoucí z odpovědnostních vztahů přecházejí na nástupnické subjekty spolu s ostatními jejich závazky, aniž by byl založen odlišný režim jen proto, že jde o odpovědnost za škodu. Protože dovolání žalobkyně v tomto směru není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Za situace, kdy první žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, je nadbytečné zabývat se těmi dovolacími námitkami žalobkyně, které směřují proti výroku napadeného rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k první žalované zamítl žalobu ohledně 3% úroku z prodlení z částky 80,- Kč od 25. 5. 1988 do 14. 7. 1994 a 16% úroku z prodlení z téže částky od 15. 7. 1994 do zaplacení, 19% úroku z prodlení z částky 25.451,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 17% úroku z prodlení z částky 19.768,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 16% úroku z prodlení z částky 22.698,- Kč od 26. 11. 1998 do zaplacení, 12% úroku z prodlení z částky 70.726,- Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení. Jestliže první žalovaná není osobou povinnou k plnění, je bez významu otázka splatnosti, resp. prodlení a od nich odvozené závěry o úrocích z prodlení. I když tedy je v tomto rozsahu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není vzhledem k výše řešené otázce pasivní legitimace důvodné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v dalším řízení soud vyřeší otázku právního nástupnictví po původně žalovaném OÚNZ Kladno a v řízení vedeném proti odpovídajícímu subjektu znovu rozhodne o jeho odpovědnosti za škodu. V novém rozhodnutí o věci pak rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a druhé žalované v této fázi řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. dubna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu