25 Cdo 207/2006
Datum rozhodnutí: 27.06.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 4 odst. 1 písm. c) předpisu č. 58/1969Sb., § 18 odst. 1 písm. c) předpisu č. 58/1969Sb.





25 Cdo 207/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Praze 2 pod sp. zn. 17 C 310/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2005, č. j. 39 Co 78/2005-53, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 10. 2004, č. j. 17 C 310/2002-31, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 21 C 95/95 byla žalobci (v tomto řízení vystupoval jako žalovaný) rozsudkem ze dne 5. 2. 1997, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 1998, č. j. 12 Co 823/97-93, uložena povinnost zaplatit společnosti R. P. a Š., s. r. o., částku 27.237,- Kč jako cenu za provedení díla spočívající v publikaci knihy. Nárok na náhradu zisku, který žalobci v důsledku neprodejnosti nekvalitně provedeného díla ušel a který žalobce odvozuje z výsledku uvedeného obchodního sporu, v němž mu naopak bylo uloženo, aby cenu vadného díla zaplatil, soud shledal nedůvodným zejména s poukazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dovodil, že tvrzená újma nebyla způsobena nesprávným úředním postupem v občanskoprávním řízení, neboť soud rozhodoval spor mezi účastníky, který skončil vydáním rozsudku. Nelze přitom hovořit ani o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno (§ 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.). Soud neshledal nesprávný úřední postup ani v trestním řízení, které bylo následně proti žalobci vedeno pro verbální útok na soudce uvedené obchodní věci a které skončilo zastavením.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č. j. 39 Co 78/2005-53, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam připisuje otázce, zda vydání vědomě nepravdivého rozsudku (za taková dovolatel považuje rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 21 C 95/95) lze kvalifikovat jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů podle jeho názoru tento problém nevyřešily správně, navrhuje dovolatel zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná ve vyjádření navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť ve věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházel zrušující rozsudek odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Jestliže ze žaloby vyplývá, že žalobce se domáhal náhrady ušlého zisku způsobeného neprodejností vadného díla, přičemž rozsudkem Okresního soudu Plzeň město ze dne 5. 2. 1997, č. j. 21 C 95/95-63, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 1998, č. j. 12 Co 823/97-93, mu byla (jako tehdejšímu žalovanému) bez přihlédnutí k vadám díla uložena povinnost zaplatit částku 27.237,- Kč na ceně za zhotovení díla, pak odvolací soud v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1000, případně též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura 1/2000, pod č. 5) dovodil, že se nejedná o odpovědnost státu za nesprávný úřední postup soudu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či § 13 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobce vznik škody spojuje s činností soudu ústící ve vydání rozhodnutí a nikoliv s takovou činností soudu, která by s jeho rozhodováním ve věci přímo nesouvisela. Zde je pro úplnost třeba uvést, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost (případně pravdivost , jak požaduje žalobce) rozhodnutí vydaného v jiném řízení. V souladu s hmotným právem (konkrétně s výslovnou dikcí ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. či § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) je rovněž závěr odvolacího soudu, že nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení či změna takového rozhodnutí pro nezákonnost; tato podmínka ovšem v daném případě nebyla splněna.


Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze ohledně dovoláním vymezené právní otázky považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze tak ani dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání žalobce tudíž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. června 2006


JUDr. Petr Vojtek, v.r.


předseda senátu