25 Cdo 2036/2005
Datum rozhodnutí: 21.09.2005
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 238 předpisu č. 99/1963Sb., § 239 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

25 Cdo 2036/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce MUDr. K. D., zastoupeného advokátem, proti žalované ONT, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 8.050.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 149/2003, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 31. března 2005, č. j. 15 Co 155/2005-334, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 19. 1. 2005, č. j. 3 C 149/2003-306, zamítl žalobu na zaplacení 8.050.000,- Kč s příslušenstvím a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 773.405,90 Kč.

K odvolání obou účastníků řízení do výroku o výši náhrady nákladů řízení Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře usnesením ze dne 31. 3. 2005, č. j. 15 Co 155/2005-334, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; ve výroku o zamítnutí žaloby zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvádí, že si je vědoma toho, že nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, a nikoli o rozhodnutí ve věci samé, vyjadřuje však názor, že toto zákonné omezení není v souladu se základními ústavními principy soudnictví, zejména s právem na spravedlivý proces. Namítá, že odvolací soud vyložil pojem řízení v jednom stupni ve smyslu ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. a vyhlášky č. 484/2000 Sb. v rozporu s hmotným právem, přičemž tato otázka není soudy řešena jednotně a nebyla řešena ani dovolacím soudem, proto má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).



Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Dovolání do výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné (obdobně srov. R 4/2004).

Ačkoli výrok o náhradě nákladů řízení je obsažen v rozsudku, má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto je třeba přípustnost dovolání proti němu posuzovat podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána již proto, že napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede, za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) je tedy pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998). V posuzovaném případě věcí samou byl tedy požadavek na zaplacení částky 8.050.000,- Kč.

Pokud jde o námitku, že toto omezení přípustnosti dovolání není v souladu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 37/02, v němž byla obdobná námitka z ústavněprávního hlediska řešena a nebyla shledána opodstatněnou.

Dovolání v uvedeném rozsahu není přípustné podle ustanovení § 238 a § 238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovaných, a protože nejde ani o žádný z případů upravených v ustanoveních § 239 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., nelze ani z nich přípustnost dovolání dovodit.

Dovolání žalované tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. září 2005

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu