25 Cdo 2035/2000
Datum rozhodnutí: 27.06.2002
Dotčené předpisy: § 21 předpisu č. 58/1969Sb., § 445 předpisu č. 40/1964Sb.




25 Cdo 2035/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 813/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2000, č. j. 8 Co 1009/2000-104, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 16. 12. 1998, č. j. 4 C 813/98-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 78.234,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle § 5 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen "zákon"), spočívající v ušlém výdělku za dobu vazby. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl na základě usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 8. 1996, č. j. 7 Nt 255/96-9, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1996, č. j. 4 To 682/96-13, vzat do vazby podle § 68 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) a c) tr. řádu, v níž se nacházel od 28. 8. 1996 do 6. 8. 1997. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 1997, č. j. 3 T 3/97-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 1997, č. j. 3 To 667/97-240, byl žalobce podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, jíž mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu znásilnění, když nebylo prokázáno, že se uvedeného skutku dopustil. Soud dovodil, že ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona nárok žalobce nevylučuje, neboť nelze dospět k závěru, že by si vazbu způsobil sám, nicméně škoda žalobci nevznikla, protože v době vzetí do vazby nikde nepracoval. Jeho pracovní poměr u D. spol. s r. o. trval od 6. 8. 1996 do 27. 8. 1996 a svá předchozí příležitostná pracovní uplatnění žalobce nedoložil; prokázal pouze, že i po propuštění z vazby vystřídal několik zaměstnavatelů.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 3. 1999, č. j. 8 Co 298/99-50, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Považoval za předčasný závěr soudu prvního stupně, že si žalobce vazbu sám nezavinil, neboť nebylo zkoumáno konkrétní jednání žalobce před vzetím do vazby, které mohlo dát příčinu k obavám, jež by byly důvodem vazby. Pro případ, že by soud prvního stupně učinil opětovný závěr o tom, že žalobce si vazbu nezavinil sám, uložil mu zabývat se tím, zda žalobci vznikla škoda a v jaké výši. S odkazem na ustanovení § 447 odst. 2 obč. zák. dovodil, že pouhá okolnost, že v době vzetí do vazby žalobce nepracoval, nemůže vyloučit jeho nárok na náhradu škody, která by mu vznikla například tím, že pro vzetí do vazby nemohl nastoupit do již sjednaného pracovního poměru. V tomto směru však zůstalo dokazování neúplné.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28. 2. 2000, č. j. 4 C 813/98-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 78.234,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že jednání žalobce před vzetím do vazby nenaplňuje důvody vylučující odpovědnost státu za škodu podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona. Zkoumal tedy, zda a v jaké výši žalobci vznikla škoda, a za rozhodné období podle pracovněprávních předpisů považoval dobu od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1996, v níž žalobce vykonával ústavní sexuologickou léčbu (byl propuštěn dne 17. 6. 1996), od 21. 6. do 27. 7. 1996 pracoval jako řidič u cestovní kanceláře Š. na základě dohody o provedení práce s výdělkem 1.884,- Kč a 1.542,- Kč a od 6. 8. 1996 byl s pravděpodobným výdělkem 6.903,- Kč zaměstnán u firmy D., spol. s r.o., s níž rozvázal pracovní poměr dne 27. 8. 1996, tedy v den předcházející dni vzetí do vazby. Po propuštění z vazby dne 6. 8. 1997 žalobce pracoval od 26. 8. 1997 do 21. 1. 1998 u firmy JUDr. J. H., E., kde dosáhl hrubé mzdy v celkové výši 83.885,- Kč (průměrný měsíční výdělek tedy činil 17.450,25 Kč). Dne 16. 3. 1998 žalobce nastoupil u firmy T., s. r. o., kde s ním byl ke dni 9. 6. 1998 pracovní poměr zrušen ve zkušební době; v dubnu 1998 odpracoval celý měsíc a dosáhl hrubého příjmu 14.500,- Kč, v květnu 1998 pak 13.854,- Kč. Od 16. 7. 1998 žalobce pracuje u firmy F., s. r. o. P. a za období od 16. 7. 1998 do 31. 10. 1998 dosáhl čistého příjmu 34.606,- Kč. Žalobce sice neprokázal, že by v okamžiku vzetí do vazby měl s konkrétním zaměstnavatelem ujednáno navázání pracovního poměru, avšak před vzetím do vazby i po propuštění z vazby vykonával profesi řidiče a ačkoliv střídal zaměstnavatele, na trhu práce volná místa řidičů v posuzovaném období k dispozici byla. Tyto skutečnosti podle soudu postačují k prokázání tvrzení žalobce, že nebýt vazby, pracoval by. Výši náhrady škody soud určil jako pravděpodobný výdělek žalobce podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., tedy z hrubé mzdy, které by žalobce zřejmě dosáhl. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 6.903,- Kč hrubého měsíčně za dobu trvání vazby, takového průměrného měsíčního výdělku by totiž dosáhl u svého původního zaměstnavatele. Soud zjistil, že průměrná hrubá mzda v profesi řidiče v rámci ČR byla v roce 1996 9.649,- Kč měsíčně a v roce 1997 10.042,- Kč měsíčně; protože se žalobce domáhal částky nižší, bylo jeho žalobě plně vyhověno.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, č. j. 8 Co 1009/2000-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího. Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně závěr o oprávněnosti nároku žalobce na základě úvahy, že žalobce by pracoval i v době výkonu vazby, neboť pracoval jak před vzetím do vazby, tak i po propuštění z vazby, avšak bez toho, že by nástup žalobce do pracovního poměru byl prokázán. Úvaha ve smyslu § 136 o.s.ř. je ale podle odvolacího soudu přípustná pouze tehdy, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže nebo nemožnost skutkových zjištění jsou spojeny jen s určením výše uplatněného nároku, není však na místě tam, kde se jedná o základ nároku, který musí být prokázán a nemůže být dovozován z domněnek a hypotéz. K odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení § 455 a násl. obč. zák. může dojít i tehdy, nepracoval-li poškozený v době vzetí do vazby, avšak pouze za situace, měl-li prokazatelně do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo, jak vyslovil Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí publikovaném pod R 10/91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže žalobce neprokázal, že by v okamžiku vzetí do vazby měl s konkrétním zaměstnavatelem ujednáno navázání pracovního poměru, je podle odvolacího soudu zřejmé, že není prokázán nárok žalobce na náhradu škody co do svého právního základu; žalobce neunesl důkazní břemeno a v řízení neprokázal, že mu vzetím do vazby vznikla požadovaná škoda.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud pochybil, hodnotil-li důkazy provedené soudem prvního stupně zcela odlišně, aniž sám provedl jakýkoli důkaz [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], přičemž formální přečtení důkazů před odvolacím soudem podle dovolatele nerespektuje základní zásadu občanskoprávního řízení zásadu bezprostřednosti a ústnosti. Přehodnotil tak skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a navíc z nich vyvodil chybné právní závěry. Ke skutkovému zjištění, že pokud by žalobce nebyl vzat do vazby, pracoval by ve své profesi řidiče z povolání, jež je podle dovolatele klíčové pro rozhodnutí ve věci, dospěl soud prvního stupně na základě jím provedených důkazů, nikoli volnou úvahou podle § 136 o.s.ř., a dovodil-li odvolací soud, že žalobce v tomto směru neunesl důkazní břemeno, nemá jeho zjištění oporu v provedených důkazech [§ 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.]. Konečně podle dovolatele odvolací soud při rozhodování o zamítnutí žaloby nevyčerpal všechny v úvahu přicházející možnosti a důvody, pro něž by žalobci určité finanční plnění přece jen mělo být poskytnuto, neboť posuzoval finanční nárok žalobce pouze v úzkých intencích uplatněného nároku na ušlý výdělek a ač byl vázán pouze výší uplatněného nároku, neposoudil jej v širších souvislostech obecných ustanovení o náhradě škody či o finančním zadostiučinění za nemateriální újmu, např. podle § 13 obč. zák. [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.]. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.

Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o vazbě, s nimiž žalobce spojuje existenci svého nároku na náhradu škody, byla vydána v roce 1996, tedy před uvedeným datem, posuzovaly soudy obou stupňů věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.

Podle § 20 zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

Podle § 21 věty první zákona ztráta na výdělku se hradí, i když nejde o škodu na zdraví.

Podle § 445 obč. zák. ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.

Podle § 446 náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.

Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.

Z uvedené úpravy je zřejmé, že zákon č. 58/1969 Sb. je předpisem speciálním ve vztahu k občanskému zákoníku a že ustanovení občanského zákoníku se uplatní tam, kde zákon č. 58/1969 Sb. nepřináší sám vlastní úpravu. U nároku na náhradu ztráty na výdělku způsobené rozhodnutím o vzetí do vazby zákon přímo na příslušná ustanovení občanského zákoníku odkazuje s tím, že náhrada náleží i v případě, že nebyla vyvolána škodou na zdraví. Na rozdíl od škody na zdraví, kdy ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě představuje majetkovou újmu, vyplývající z rozdílu mezi výdělkem poškozeného před vznikem škody a výdělkem po poškození s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu, není účelem institutu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu vazby vyjádřit snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky úrazu stejného výdělku jako před poškozením, nýbrž nahradit tomu, kdo byl za zákonem stanovených podmínek držen ve vazbě, ztrátu vzniklou tím, že v důsledku vzetí do vazby byl připraven o příjem, jehož by jinak dosáhl vlastní výdělečnou činností.

Stejně jako právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku trváním výdělečné pracovní činnosti poškozeného v době úrazu, nelze ani nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání vazby podmiňovat okolností, že pracovní poměr trval ke dni vzetí do vazby. Právní řád tedy vychází z možnosti poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k výdělečné činnosti, která je v okamžiku vzetí do vazby pouze předpokládána a jejíž výkon by začal později, nebýt uvalení vazby, a je tedy třeba dovodit, že k odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení § 445 a násl. obč. zák. může výjimečně dojít, a to například tehdy, když poškozený v době vzetí do vazby sice nepracoval, avšak prokazatelně měl do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. Tato výjimka z obvyklé situace, kdy pracovní poměr u určitého zaměstnavatele trval po celou dobu vazby nebo v jejím důsledku došlo k jeho skončení, však může založit nárok na odškodnění jen tehdy, prokáže-li poškozený, že měl již uzavřenu pracovní smlouvu nebo jinou dohodu, na jejímž základě měl dosáhnout určitého příjmu, a vzetí do vazby mu zabránilo do práce nastoupit, případně alespoň že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno (tzn. že se s ním předběžně dohodl na době nástupu a pracovním zařazení) a vzetí do vazby mu znemožnilo pracovní smlouvu uzavřít. Jedině tak je možno doložit, že pouze v důsledku vzetí do vazby nedošlo k nástupu do pracovního poměru a že vůbec, popřípadě od kdy tím došlo ke ztrátě na výdělku, jehož by jinak poškozený - nebýt vazby - dosahoval (srov. obdobně rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991).

V posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkové závěry v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce se po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody od 1. 4. 1996 podrobil ústavní sexuologické léčbě, z níž byl propuštěn dne 17. 6. 1996. Od 21. 6. 1996 do 27. 7. 1996 pracoval na základě dohody o provedení práce jako řidič v cestovní kanceláři Štefl-Tour, od 6. 8. 1996 byl zaměstnán ve firmě D., s.r.o., s níž rozvázal pracovní poměr ke dni 27. 8. 1996. Dne 28. 8. 1996 byl žalobce vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 6. 8. 1997. Od 26. 8. 1997 do 21. 1. 1998 byl zaměstnán ve firmě JUDr. J. H., E., od 16. 3. 1998 do 9. 6. 1998 ve firmě T., s. r. o. (pracovní poměr s ním byl zrušen ve zkušební době) a od 16. 7. 1998 nastoupil u firmy F., s. r. o. P.

Žalobce tedy doložil, že v období před vzetím do vazby i po propuštění z vazby neměl stabilní dlouhodobější pracovní poměr a že si výdělek opatřoval příležitostnou prací v krátkodobých pracovních poměrech s určitými přestávkami (v krátkém období necelých dvou a půl měsíce po ukončení ústavního léčení nastoupil do dvou zaměstnání a rovněž po propuštění z vazby opět začal brzy pracovat). Pro posouzení vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku je rozhodující, že v době vzetí do vazby nebyl zaměstnán a že ani neměl sjednáno uzavření nového pracovního poměru u konkrétního zaměstnavatele, případně že by se s ním alespoň dohodl na době nástupu a pracovním zařazení. Žalobce to ostatně ani netvrdí, přičemž jediný v tomto směru předložený důkaz ukázal se být nepravým. Pak ovšem neprokázal, že by pouze v důsledku vzetí do vazby nemohl nastoupit do zaměstnání a že by tak ztratil výdělek, kterého by jinak (popř. od kdy) - nebýt vazby dosahoval. Neprokázal tedy vznik škody, když ztráta možnosti hledat si pracovní uplatnění, ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení § 445 a následujících obč. zák. nepředstavuje.

Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na právní úvaze, že vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku předpokládá, že poškozenému v důsledku vzetí do vazby ušel konkrétní příjem v zaměstnání v dosavadním pracovním nebo obdobném poměru, případně příjem, jehož by dosáhl v zaměstnání, do kterého měl teprve nastoupit, avšak v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo, nejde o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř., který dovolatel rovněž uplatňuje, spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Odvolací soud své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění, že žalobce nebyl v době vzetí do vazby zaměstnán a že neměl sjednán nástup do zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele pro dobu pozdější. Dovolatel sice skutková zjištění odvolacího soudu podrobuje obecně kritice, avšak proti uvedeným skutkovým závěrům, která mají oporu v provedených, především listinných důkazech, konkrétní výhrady nemá. Nenamítá, že by odvolací soud při skutkovém zjištění opomenul rozhodné skutečnosti vyplývající z provedených důkazů ani že by vycházel ze skutečností, které z dokazování naopak nevyplynuly; nemá výhrady ani ke způsobu hodnocení důkazů. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nedovodil odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, pak ve skutečnosti nenapadá skutková zjištění odvolacího soudu, nýbrž jeho odlišný právní názor na předpoklady vzniku nároku na náhradu škody a tedy jeho právní závěry. Dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. proto není naplněn.

Naplněn není ani dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., který spočívá v jiných vadách řízení, pokud mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Jestliže skutkový základ, z nějž odvolací soud došel k popsaným právním závěrům, je nepochybný a od skutkových zjištění soudu prvního stupně se neliší, je zřejmé, že v řízení u odvolacího soudu k vadám při dokazování, které by zakládaly uvedený dovolací důvod, nedošlo.

Za opodstatněnou nelze konečně považovat ani výtku dovolatele, že odvolací soud neposoudil jeho nárok též z hlediska nároků na náhradu nemateriální újmy podle § 13 obč. zák. Dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, bez ohledu na to, zda právní důvod požadovaného plnění je v žalobě uveden (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Sv. 13, pod C. 962). V posuzovaném případě však je z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě zřejmé, že žalobce uplatnil nárok na náhradu újmy materiální, tj. náhrady za ztráty na výdělku, odvozené od toho, že po dobu vazby ztratil příjem z vlastní pracovní činnosti, nikoliv jakékoliv jiné újmy vyvolané jeho pobytem ve vazbě. Pouze k náhradě za ztrátu na výdělku se také vztahovala veškerá tvrzení žalobce i prováděné důkazy, a proto je zřejmé, že vzhledem ke skutkovému vymezení uplatněného nároku žalobcem nepřicházelo jiné právní posouzení než podle § 21 zákona č. 58/1969 Sb. a § 445 a následujících obč. zák. v úvahu.

Z uvedeného vyplývá, že uplatněné dovolací důvody nejsou naplněny a že rozsudek odvolacího soudu je správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2002

JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu