25 Cdo 2034/2010
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 2034/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce T. H. , zastoupeného JUDr. Josefem Mejstříkem, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 139, proti žalovanému D. Š. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Malovcem, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 5/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2010, č.j. 28 Co 650/2009-114, takto:

Dovolání se odmítá . O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se domáhá na žalovaném zaplacení částky 277.200,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví s tím, že žalovaný zavinil dopravní nehodu, při které žalobce utrpěl těžkou újmu na zdraví.

Okresní soud v Nymburce mezitímním rozsudkem ze dne 8. 10. 2009, č.j. 8 C 5/2008-97, rozhodl, že základ žalobního nároku žalobce vůči žalovanému je dán v rozsahu 50 %. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 11. 6. 2005 kolem 03:30 hodin v Poděbradech řídil osobní automobil pod silným vlivem alkoholických nápojů (3,26 promile) rychlostí 96-110 km/h, a výrazným způsobem tak překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti pro jízdu v obci a pro přejíždění železničního přejezdu [§ 5 odst. 2 písm. b), 1) a § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, dále jen zákon o silničním provozu ]. V důsledku tohoto jednání žalovaného došlo k dopravní nehodě, při které utrpěl žalobce jako spolujezdec škodu na zdraví, a to pohmoždění mozku a vpáčenou tříštivou zlomeninu klenby lební. Soud dovodil příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou na zdraví žalobce. Existence příčinné souvislosti byla podle soudu dána i přesto, že na vzniku škody se podílelo i to, že žalobce nebyl za jízdy připoután, přestože mu tuto povinnost ukládá § 9 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu. V řízení bylo prokázáno, že pokud by žalobce použil bezpečnostní pásy, škoda na jeho zdraví by byla podstatně menšího rozsahu. Soud při stanovení rozsahu odpovědnosti žalovaného zohlednil míru spoluzavinění žalobce (poškozeného) na jemu způsobené škodě na zdraví a s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem, zejména k tomu, že žalobce nastoupil do vozu žalované dobrovolně s vědomím, že žalovaný požíval před jízdou po delší dobu alkoholické nápoje, a to nikoli v nepatrném množství, a též ke skutečnosti, že v jízdě se žalovaným pokračoval žalobce i poté, co mohl z vozidla u čerpací stanice vystoupit a dále v rychlé a riskantní jízdě nepokračovat.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. 2. 2010, č.j. 28 Co 650/2009-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o podílu žalobce na vzniku škody na zdraví. Neztotožnil se pouze se závěrem, že žalovaný před započetím jízdy vyzýval spolujezdce (včetně žalobce), aby se připoutali bezpečnostními pásy. Tato okolnost však podle odvolacího soudu neměla vliv na závěr o rozsahu spoluzavinění žalobce na vzniklé škodě na zdraví. Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně posoudil ve smyslu ustanovení § 441 obč. zák. míru spoluzavinění žalobce jako poškozeného. Shora uvedené příčiny jednání žalovaného i jednání žalobce se na vzniku škody v podobě následků na zdraví podílely podle soudu rovnou měrou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení míry spoluzavinění na vzniku škody. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce posouzení vztahu jednotlivých dílčích příčin podílejících se na vzniku škody. Namítá, že při stanovení míry spoluzavinění vycházely soudy z volné úvahy a nepoužily žádná sjednocující kritéria, která by byla judikaturou definována. Dovolatel odkazuje na znalecký posudek Ing. Hanuše Hrabánka, podle kterého by v případě připoutání žalobce nedošlo k poraněním, která žalobce při dopravní nehodě utrpěl. Domnívá se, že jeho spoluzavinění na vzniku škody, pokud je vůbec dáno, je proti spoluzavinění žalobce rozhodně menší. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

I když žalovaný v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a sám hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně žalobce přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována. Těmito námitkami dovolatel ve skutečnosti napadá rozsudek odvolacího soudu z hlediska skutkových zjištění, a nikoliv právního názoru. Nesouhlas se skutkovými závěry a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá, není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.

V rozsahu, v jakém je jednání či opomenutí žalobce (poškozeného) jednou z příčin vzniku jeho škody, chybí příčinná souvislost mezi škodou a jednáním či skutečnostmi, za něž nese žalovaný odpovědnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006).

Rozsah, v jakém poškozený sám přispěl ke vzniku škodlivého následku, v porovnání s příčinami na straně odpovědného subjektu, závisí na zvážení všech zjištěných konkrétních příčin, jež se na konečném výsledku podílely. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a okolnostmi na jeho straně a na straně škůdce a porovnává se, jak která skutečnost přispěla ke způsobení škody a ovlivnila její rozsah. Zvažují se příčiny na obou stranách, které vedly ke škodě, neboť v rozsahu, v jakém se poškozený podílel na vzniku škody, není dána odpovědnost subjektu odpovědného za škodu (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007).

Pokud poškozený tím, že vědomě podstoupil jízdu vozidlem, které řídila osoba, o níž věděl, že její řidičské schopnosti jsou výrazně ovlivněny požitím alkoholu, podstatně přispěl ke vzniku škodlivého následku, podíl poškozeného na vzniklé škodě se může blížit až jedné polovině (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 895/2008, nebo ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2451/2007). Z uvedeného ovšem současně plyne, že v obdobných případech míra spoluzavinění poškozeného zpravidla nepřekročí 50 %.

Odvolací soud zvažoval příčiny vzniku škody na straně žalovaného i žalobce a na základě úvah, jež nejsou ve zřejmém rozporu se zjištěným skutkovým stavem ani s pravidly formální logiky, dovodil, že oba měli podíl na nehodě a vzniku škody způsobené žalobci. Stanovení (kvantifikace) poměru, v němž se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného, odvisí pak vždy od okolností konkrétního případu; zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy skutkové okolnosti jsou natolik specifické, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a využitelné v jiných (obdobných) případech. Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.], a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání směřovalo proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud v konečném rozhodnutí.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. února 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu