25 Cdo 2022/2004
Datum rozhodnutí: 30.11.2005
Dotčené předpisy: § 29 odst. 1 předpisu č. 138/1973Sb.




25 Cdo 2022/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce V. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Obci Š. a 2) V. s., spol. s r. o., oběma zastoupeným advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu pro Prahu - západ pod sp. zn. 6 C 1577/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, č. j. 21 Co 253/2003 - 191, t a k t o

I. Dovolání se o d m í t á.

II. Žalovaným se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po změně žaloby soudem připuštěné domáhal náhrady škody, která mu byla způsobena v březnu 1994 znečištěním vody ve studni, nacházející se na zahradě jeho domu čp. 292 ve Š., která je jediným zdrojem pitné a užitkové vody pro tuto nemovitost. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ke znečištění vody ve studni (koliformními a fekálními bakteriemi) došlo v důsledku prosakování odpadní vody z kanalizace do okolní půdy a do spodních vod, přičemž za vznik této škody odpovídají žalovaní (první žalovaná jako investor stavby kanalizace a posléze její vlastník a druhý žalovaný jako provozovatel kanalizace), neboť nezajistili řádné provedení, odzkoušení a kolaudaci kanalizace podle platných právních předpisů a technických norem a nezajistili ani její bezpečný provoz. Požadoval, aby žalovaným byla uložena povinnost opatřit mu společně a nerozdílně náhradní zdroj vody, a to připojením k veřejnému vodovodu, a nebude-li to možné nebo hospodářsky účelné, aby byli uznáni povinnými zaplatit mu společně a nerozdílně částku 400.000,- Kč, odpovídající snížení hodnoty jeho nemovitého majetku, a dále, aby mu měsíčně platili částku 1,250,- Kč v souvislosti se zajištěním pitné a užitkové vody od 23. 3. 1994 do dne poskytnutí náhrady.

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 7. 4. 2003, č. j. 6 C 1577/97 - 177, žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zajistit na svůj náklad odborné připojení veřejného obecního vodovodu s pitnou vodou na domovní systém rozvodu vody v žalobcově domě čp. 292 v ulici V., v obci Š., a v případě nemožnosti připojení, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně nahradit žalobci škodu vzniklou mu na jeho nemovitostech č. parc. 699/7 a č. parc. 623, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. 231 pro obec a katastrální území Š. u Katastrálního úřadu P., v penězích ve výši 400.000,- Kč , zamítl, a dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně nahradit žalobci škodu vzniklou mu vynakládáním finančních částek v souvislosti se zajištěním pitné a užitkové vody v době od 23. 3. 1994 do dne skutečného nahrazení škody v penězích ve výši 1.250,- Kč měsíčně ; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a zrušil výrok, jímž byla žalobci prostřednictvím soudu vrácena částka 20.000,- Kč . Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 5. 12. 2000, č. j. 6 C 1577/97 - 124, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. 3. 2001, č. j. 6 C 1577/97 - 130, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost nahradit mu škodu zajištěním trvalé dodávky tlakové pitné vody s odborným připojením na domovní rozvodní systém v domě žalobce, připojením na veřejný obecní vodovod, dodávající pitnou vodu nebo vyčištěním studně a vody v ní nebo mu zaplatit 500.000,- Kč , a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku, byl k odvolání žalobce usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2001, č. j. 21 Co 229/2001, 21 Co 230/2001 - 157, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a že trpí vadami řízení, a současně vyslovil právní názor, že nárok žalobce na náhradu škody vzniklou zhoršením jakosti podzemní vody se řídí ust. § 29 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž předpokladem úspěšnosti takového nároku je existence povolení k odběru vody podle § 8 odst. 1 písm. b) tohoto zákona; jen pokud by žalobce byl oprávněným odběratelem podzemních vod, by byla dána jeho aktivní legitimace ve sporu.

Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že žalobce, ač je vlastníkem předmětné nemovitosti, ani přes výzvu soudu neprokázal, že je oprávněným odběratelem podzemních vod, neboť nedoložil, že má k odběru vody ze své studny povolení vydané vodohospodářským orgánem ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, případně, že je oprávněn vodu čerpat podle dřívějších právních předpisů, dovodil, že žalobce není ve sporu aktivně věcně legitimován. Dospěl proto k závěru, že žaloba není opodstatněná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 21 Co 253/2003 - 191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s poukazem na konstantní judikaturu vycházel - stejně jako ve svém zrušujícím usnesení - z názoru, že nárok žalobce na náhradu škody za zhoršení jakosti podzemních vod je třeba posuzovat podle § 29 odst. 1 zák. č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, který je ve vztahu k části šesté občanského zákoníku předpisem speciálním. Právní vztah z odpovědnosti za zhoršení jakosti podzemní vody je vztahem mezi organizací odpovědnou za toto zhoršení a oprávněným odběratelem podzemních vod, tedy tím, kdo má povolení odebírat podzemní vody [§ 8 odst. 1 písm. b) tohoto zákona]. Aktivní legitimace ve sporu o náhradu za zhoršení jakosti podzemní vody ve studni není spojena s vlastnictvím studny nebo pozemků, ale pouze s povolením k odběru podzemních vod, vydaným bez rozdílu osobám fyzickým nebo právnickým vodohospodářským orgánem. Odpovědnost podle § 420 občanského zákoníku, na nějž poukazoval žalobce, nepřichází v úvahu. Je tudíž správný závěr soudu prvního stupně, že neprokázal-li žalobce, že má povolení k odběru podzemních vod, vydaných vodohospodářským orgánem, a že v roce 1994 a v následujících letech byl oprávněným odběratelem takových vod, není dána jeho aktivní legitimace v daném sporu.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., eventuálně z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že danou věc posuzoval podle § 29 odst. 1 zákona o vodách, ačkoliv pro aplikaci tohoto ustanovení nebyl splněn základní zákonný předpoklad, tj. že škoda na vodním zdroji byla způsobena podnikatelským subjektem při oprávněném a povoleném provozování jeho podnikatelské činnosti (ražba štol, tunelů apod.). Nesouhlasí s názorem krajského soudu, že není dána jeho aktivní legitimace ve sporu a že vodní zákon je ve vztahu speciality k šesté části občanského zákoníku. Má za to, že tento zákon je předpisem speciálním pouze k ust.

§ 420a obč. zák. a že i když nedoložil, že je oprávněným odběratelem podzemních vod, měl být jeho nárok posouzen podle obecných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Pokud pak odvolací soud poukázal na konstantní judikaturu soudů ve věcech náhrad škod za znečištění vody ve studních, šlo o spory, v nichž bylo použití ust. § 29 odst. 1 zákona o vodách nepochybné, avšak tyto judikáty se nezabývají aplikovatelností tohoto předpisu z hlediska charakteristiky škůdce a jeho činnosti a žádný z nich neřeší situaci, kdy poškozený nedisponuje povolením k odběru podzemní vody. Dále poukazuje na to, že první žalovaná porušila své právní povinnosti, když vybudovala a v roce 1989 zprovoznila kanalizaci bez stavebního povolení, kolaudačního rozhodnutí a bez zajištění její odborné správy a provozování; je tudíž odpovědná za havárii kanalizace v roce 1994, neboť zavinila trvající kontaminaci vody ve studních fekálními bakteriemi. Žalobce je přesvědčen o tom, že povolení k odběru vody zdědil po původním majiteli, že se však nedochovalo, přesto si opatřil nové povolení s datem právní moci ke dni 24. 9. 2003, které odvolacímu soudu předložil. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje v tom, že odvolací soud v důsledku svého nesprávného právního posouzení věci, neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem, jímž by byl určen rozsah způsobených škod. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly v napadených výrocích zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedli, že se ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu, a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že neprokázal-li žalobce, že v době rozhodné měl povolení k odběru podzemní vody ze studny náležející k jeho nemovitosti ve smyslu ust. § 8 tehdy platného zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, není aktivně věcně legitimován k žalobě na náhradu škody za zhoršenou kvalitu podzemní vody ani k náhradě odpovídající majetkové újmě vzniklé vynakládáním vyšších nákladů na odběr vody z náhradního zdroje.

Věcnou legitimací je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek aktivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalobce subjektem tvrzeného práva a jeho žaloba nemůže být proto úspěšná.

Podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, povolení vodohospodářského orgánu je třeba k odběru podzemních vod a k jinému jejich využití.

Podle § 29 odst. 1 cit. zákona organizace, která způsobí ztrátu podzemní vody nebo podstatné snížení vydatnosti jejího zdroje, popřípadě zhoršení jakosti vody v něm, je povinna nahradit škodu, která tím vznikla tomu, kdo má povoleno odebírat podzemní vodu [§ 8 odst. 1 písm. b)]. Náhrada spočívá v opatření náhradního zdroje vody. Není-li to možné nebo hospodářsky účelné, poskytne se jednorázová náhrada, odpovídající snížení hodnoty toho nemovitého majetku, s jehož užíváním je povolení spojeno. Jinak platí o náhradě škody obecné předpisy.

Zákon č. 138/1973 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, obsahuje mimo jiné právní úpravu podzemních vod a v rámci ní stanoví v citovaném ust. § 29 odst. 1 odpovědnost organizace, která způsobí ztrátu podzemní vody nebo podstatné snížení vydatnosti jejího zdroje, popřípadě zhoršení jakosti vody v něm. Ve vztahu k ustanovením hlavy druhé části šesté občanského zákoníku jde o speciální ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou ztrátou podzemní vody nebo podstatným snížením vydatnosti jejího zdroje, popřípadě zhoršením jakosti podzemní vody, která není ve vlastnictví vlastníka pozemku či studny. Toto ustanovení tudíž zakládá zvláštní nárok na náhradu škody někomu (oprávněnému odběrateli podzemních vod), jehož majetkový stav nezahrnoval podzemní vody, a proto sám o sobě se nezmenšil. Náhrada spočívá v opatření náhradního zdroje, popřípadě poskytnutí jednorázové náhrady.

Za zhoršení jakosti vody se považuje její kvalitativní změna, chemické, biologické nebo mechanické znečištění, jež neumožňuje použití vody k účelu, pro který byl její odběr vodohospodářským orgánem povolen, tj. musí jít o změnu pitné vody aspoň v užitkovou a užitkové vody v nepoužitelnou.

Právní vztah z odpovědnosti za zhoršení jakosti podzemní vody ve smyslu ust. § 29 odst. 1 cit. zákona je vztahem mezi tím, kdo za toto zhoršení odpovídá, a oprávněným odběratelem [8 odst. 1 písm. b) tohoto zákona] podzemní vody z konkrétního zdroje, jemuž vznikla škoda z tohoto zhoršení jakosti vody. Při posuzování aktivní věcné legitimace ve sporu o náhradu za zhoršení jakosti podzemní vody ve studni (§ 29 odst. 1 zák. č. 138/1973 Sb.) nelze bez dalšího vycházet z vlastnictví nemovitostí, s nimiž souvisí užívání studny. Pokud oprávněnému odběrateli vznikne vedle náhrady škody za zhoršení jakosti podzemní vody i škoda odpovídající majetkové újmě vzniklé vynakládáním vyšších nákladů na odběr vody z náhradního zdroje (např. z hydrantu v obci nebo z cisterny přistavené na větší vzdálenost), posoudí se tato škoda podle ust. § 420 a násl. obč. zák. (srov. např. zprávu týkající se rozhodování soudů v některých případech náhrad škod, které nejsou upraveny ustanoveními části šesté, hlavy druhé občanského zákoníku, projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR 4. 8. 1986, Cpj 44/85, publikovanou pod č. 2 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1987, či rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. 3. 1986, sp. zn. 1 Cz 45/85, publikovaný pod č. 37 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1988).

Je tedy zřejmé, že jak k náhradě škody vzniklé zhoršením jakosti vody, tak i k náhradě škody vzniklé vynakládáním vyšších nákladů na odběr vody z náhradního zdroje, je aktivně věcně legitimován výhradně oprávněný odběratel vody, kterým je vzhledem k ust. § 8 odst. 1 písm. b) cit. zákona ten, komu příslušný vodohospodářský orgán povolil odběr podzemních vod, nebo se odběr ze studny existující před 1. 1. 1955 považuje za povolený (ve smyslu ust.

§ 50 dříve platného vládního nařízení č. 14/1959 Sb.). Platí-li tudíž podle § 8 odst. 1 písm. b) cit. zákona, že k odběru podzemních vod a k jinému jejich užívání je třeba povolení vodohospodářského orgánu, pak platí a contrario, že pokud by k tomu bez povolení došlo, nároky ze samotného zhoršení jakosti podzemní vody, tj. nárok na náhradu spočívající v opatření náhradního zdroje vody, popř. nárok na jednorázovou náhradu, odpovídající snížení hodnoty toho nemovitého majetku, s jehož užíváním je povolení spojeno, které žalobce uplatňuje, nevznikají.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud na danou věc aplikoval správný právní předpis a při právním posouzení věci vycházel i z ustálené judikatury soudů. Jestliže jeho rozhodnutí je založeno na skutkovém závěru, že žalobce neprokázal existenci povolení k odběru podzemních vod, vydané vodohospodářským orgánem podle § 8 odst. 1 písm. b) zákona o vodách, ani že byl oprávněn podzemní vody odebírat podle předchozích právních předpisů (když nedoložil, že povolení k odběru vody zdědil po původním majiteli), a že tedy byl v roce 1994 a v následujících letech oprávněným odběratelem takových vod, je jeho závěr, že žalobce není ve sporu o náhradu škody za zhoršení jakosti podzemní vody v jeho studni a k náhradě odpovídající majetkové újmě vzniklé vynakládáním vyšších nákladů na odběr vody z náhradního zdroje, aktivně věcně legitimován, správný a v souladu s hmotným právem. I když nárok na náhradu odpovídající majetkové újmě vzniklé vynakládáním vyšších nákladů na odběr vody z náhradního zdroje se řídí ustanovením § 420 obč. zák. a nikoliv ust. § 29 odst. 1 zákona o vodách, je předpokladem úspěšnosti takového nároku rovněž okolnost, že byl uplatněn oprávněným odběratelem podzemních vod.

Je tedy nepochybné, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, proti němuž rovněž směřuje dovolání, ač je obsažen ve výrokové části rozsudku, má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti němu se proto posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána již proto, že jím nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., neboť dovolací soud v daném případě shledal důvody hodné zvláštního zřetele, jež odůvodňují, aby žalovaným výjimečně nebyla náhrada nákladů tohoto řízení přiznána. Tyto důvody spatřuje dovolací soud v sociálních a finančních poměrech žalobce, který je invalidním důchodcem s důchodem ve výši 7.404,- Kč měsíčně, přičemž nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalovaným se přitom nedotkne jejich majetkových poměrů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsekyně senátu