25 Cdo 2013/2003
Datum rozhodnutí: 21.10.2003
Dotčené předpisy: § 236 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 2013/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. Š., zastoupenému advokátkou, o 110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 43/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2003, č. j. 12 Co 359/2003-63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 18. 4. 2003, č. j. 15 C 43/2002-56, zastavil řízení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 21.225,- Kč. Postupoval podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy žalobce podáním ze dne 1. 4. 2003 vzal žalobu zpět a žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil; výrok o nákladech řízení odůvodnil za použití ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 7. 2003, č. j. 12 Co 359/2003-63, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 450,- Kč. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 věty první o.s.ř.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a v němž namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly k jeho ztíženému postavení a nesprávně nepoužily ustanovení § 146 odst. 1 o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání, které bylo proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Podle ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) o žalobě na obnovu řízení,

b) o zamítnutí návrhu na změnu rozhodnutí (§ 235h odst. 1 věta druhá).

Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto

a) ve věci konkursu a vyrovnání,

b) o žalobě pro zmatečnost,

c) o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí,

d) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí,

e) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí,

f) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí,

g) o povinnostech vydražitele uvedeného v § 336m odst. 2 (§ 336n) a v § 338za odst. 2.

Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo

a) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,

b) v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je dovolání rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo

a) potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1,

b) potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. je dovolání též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§ 75a).

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo změněno nebo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto - § 79 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované pod č. 61 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998).

Rozhodnutím ve věci samé se tedy rozumí takové rozhodnutí soudu, jímž v tzv. řízení sporném na základě žaloby stanoví konkrétní práva a povinnosti účastníků vyplývající z žalobou uplatněného právního vztahu. V posuzovaném případě je věcí samou požadavek na zaplacení částky 110.000,- Kč, ohledně nějž bylo řízení pravomocně zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 4. 2003, č. j. 15 C 43/2002-56. Usnesení o náhradě nákladů řízení je proto rozhodnutím, které věcně neřeší práva a povinnosti účastníků uplatněná žalobou, a není rozhodnutím o věci samé (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).

Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou taxativně vyjmenovány v ustanoveních § 238 a § 238a o.s.ř., a nejde rovněž o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení § 239 o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2003

JUDr. Petr V o j t e k, v. r.

předseda senátu