25 Cdo 2009/2009
Datum rozhodnutí: 12.07.2011
Dotčené předpisy: § 420a obč. zák., § 237 odst. 3 o. s. ř.




25 Cdo 2009/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně M. Č., zastoupené JUDr. Karlem Guziurem, advokátem se sídlem ve Frýdku Místku, Politických obětí 120, proti žalované ČEPS, a.s., se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, IČ 25702556, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně Ing. M. Č., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 471/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008, č. j. 22 Co 356/2008-72, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. 10. 2007, č. j. 23 C 471/2005-50, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala přemístění vedení vysokého napětí nad svými nemovitostmi, event. náhrady škody ve výši 360.440,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody způsobené jí provozem přenosové soustavy vysokého napětí není důvodný. Věcné břemeno vzniklo ze zákona a zákon č. 458/2000 Sb. v § 47 odst. 2 stanoví podmínky pro provedení přeložky a to na náklady žadatele. K dohodě ohledně přeložení uvedeného zařízení nedošlo, žalobkyně nebyla ochotna podílet se na nákladech takové přeložky a žalovaná požadavek na přemístění na vlastní náklady odmítla. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že intenzita elektrického pole a magnetické indukce jsou pod povolenými hodnotami stanovenými nařízením vlády č. 480/2000 Sb., žalobkyně neprokázala vznik škody, žádné konkrétní zdravotní poškození ani netvrdila, nárok není důvodný ani podle § 420a obč. zák. Požadavek na finanční náhradu za vynucené omezení užívání nemovitostí, posoudil soud podle § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb., § 24 odst. 9 zák. č. 458/2000 Sb. a dospěl k závěru, že lhůta k podání žádosti o tuto náhradu počala běžet právnímu předchůdci žalobkyně a nárok zanikl ke dni 14. 8. 1970.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, č. j. 22 Co 356/2008-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se plně s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Vzhledem k tomu, že ani znaleckým dokazováním nebylo prokázáno, že by provoz předmětného zařízení měl negativní účinky na zdraví, námitka žalobkyně, že vliv vysokého napětí nutno posuzovat z hlediska psychosomatického vlivu na člověka, zůstává pouze v hypotetické rovině. K námitce, že žalovaná není socialistickou organizací, pro kterou bylo věcné břemeno zřízeno, uzavřel, že tento termín je třeba vykládat fakticky jako právnická osoba v rámci kontinuity všech platných energetických zákonů. Námitky žalobkyně o ziscích žalované a jejího managementu odmítl jako irelevantní.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů, namítá, že nebyla zohledněna mimořádná situace v rodině žalobkyně v době stavebního řízení elektrovodu, poukazuje na to, že její otec nemohl ovlivnit stavební řízení, soud nebral v úvahu její námitky k práci akreditované laboratoře provádějící měření intenzity elektrického pole. Uvádí, že mimosoudní vyrovnání žalovaná strana odmítla, zákon č. 458/2000 Sb. je formulován v zájmu podnikatelských subjektů. Jako hlavní důvod pro dovolání označila rozdílný náhled na aplikaci zákonů ČR v majetkoprávní oblasti. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 13. 11. 2008, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka v dovolání neuvádí, v jaké právní otázce spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 obč. zák.

Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně vychází ze závěru, že nebyl prokázán vznik škody, nárok na náhradu škody podle ust. § 420a obč. zák. není důvodný, náhradu škody formou odstranění vedení vysokého napětí nad nemovitostmi žalobkyně zákon nepřipouští a v řízení navíc nebyl prokázán negativní účinek vysokého napětí na zdraví.

Námitky dovolatelky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být v dané věci právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. července 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu