25 Cdo 2007/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2011
Dotčené předpisy: § 159a odst. 4 o. s. ř., § 101 obč. zák., § 104 obč. zák. ve znění do 31.12.2004, § 26 předpisu č. 49/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.





25 Cdo 2007/2008



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce
J. Ch.
, zastoupeného JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou, se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. 1484, proti žalované
České pojišťovně, a.s.
, IČ 452 72 956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o zaplacení 48.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 205/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 27. února 2007, č.j. 23 Co 558/2006-57, takto:


I. Dovolání
se

odmítá.

II. Žádný z účastníků
nemá

právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal plnění z pojistných smluv, jimiž měl u žalované sjednáno úrazové pojištění, z důvodu trvalých následků úrazu, který utrpěl dne 21. 5. 1997.


Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 26. 7. 2006, č.j. 17 C 205/2005-43, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobce dne 21. 5. 1997 utrpěl úraz, v souvislosti s nímž mu žalovaná na základě pojistných smluv vyplatila na odškodnění trvalých následků úrazu 8.000,- Kč. K námitce promlčení uzavřel, že k pojistné události zakládající právo na pojistné plnění došlo 21. 5. 1997, podle § 104 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen obč. zák ) počala tříletá promlčecí doba (§ 101 obč. zák.) běžet po uplynutí jednoho roku od pojistné události. Pokud byla žaloba podána až 23. 6. 2004, byl nárok již promlčen, neboť k marnému uplynutí promlčecí doby došlo dnem 22. 5. 2001. Podáním žaloby ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 203/2000 nedošlo ke stavení promlčecí doby, jelikož se jednalo o určovací žalobu (byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu).


Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, č.j. 23 Co 558/2006-57, rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění vyplývajících z obsahu spisu, že mezi účastníky byly v roce 1992 uzavřeny tři pojistné smlouvy, jimiž bylo mimo jiné sjednáno úrazové pojištění ve smyslu vyhlášky č. 49/1964 Sb. Žalobce byl v důsledku úrazu ze dne 21. 5. 1997 uznán práceneschopným od 2. 6. 1997 do 2. 11. 1997 a následně od 27. 4. 1998 do 11. 5. 1998. Počátek běhu promlčecí doby se u nároků na pojistné plnění v souvislosti s tzv. trvalými následky u pojistných smluv sjednaných podle vyhlášky č. 49/1964 Sb. odvozuje ode dne, kdy se projevilo tělesné poškození (k tomu soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 56/2001) tříletá promlčecí doba počíná ve smyslu § 104 obč. zák. běžet po uplynutí jednoho roku ode dne, kdy došlo k ustálení zdravotního stavu. Odvolací soud dospěl k závěru, že v případě žalobce došlo k ustálení zdravotního stavu před 23. 6. 2000, neboť poslední léčba žalobce v souvislosti s úrazem proběhla od 27. 4. 1998 do 11. 5. 1998, a sám žalobce uvedl, že od roku 1998 je jeho zdravotní stav setrvalý. Odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žaloba ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 203/2000 byla žalobou na určení, jejíž podání nevede ke stavení promlčecí doby (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 565/2001).


Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda žaloba, jíž se žalobce domáhá určení výše pojistného je určovací žalobou nebo vadně formulovanou žalobou na plnění, a v otázce, zda podání žaloby na plnění vede ke stavení promlčecí doby v případě, kdy byla žaloba zamítnuta z důvodu pochybení soudu, který žalobce nevyzval k odstranění vad. Charakter žaloby, jíž se žalobce domáhal určení výše pojistného, byl totiž posouzen rozdílně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 203/2000 a řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 139/2000, v němž žalobce podal obdobně formulovanou žalobu proti jiné pojišťovně a tato žaloba byla odvolacím soudem posouzena jako žaloba na plnění. Dovolatel dále namítá, že závěr odvolacího soudu stran ustálení jeho zdravotního stavu a počátku běhu promlčecí doby spočívá na nesprávném skutkovém zjištění, neboť druhá pracovní neschopnost dovolatele trvala až do 14. 8. 1998, nikoli do 11. 5. 1998. Ukončení pracovní neschopnosti však neznamená, že tímto dnem byla ukončena i léčba. Otázka ustálení zdravotního stavu je odbornou otázkou, jíž může spolehlivě zodpovědět pouze znalec. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř..), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl prvním rozhodnutím v dané věci, proto může být přípustnost dovolání založena jen za splnění předpokladů podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky charakteru žaloby, jíž se dovolatel dříve domáhal určení výše pojistného plnění, ve vztahu ke stavení promlčecí doby.


Soudy však v projednávané věci nebyly oprávněny přezkoumávat správnost rozhodnutí, jímž byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba, jíž se dovolatel ve vztahu k žalované domáhal učení výše pojistného plnění, neboť dotčený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 vydaný ve věci vedené pod sp. zn. 24 C 203/2000, potvrzený rozsudkem Městského soudu v Praze, byl pro soudy z hlediska právního posouzení, včetně posouzení charakteru žaloby, závazný (viz ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.). Ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. sice rozsah závaznosti pravomocného rozsudku pro vyjmenované subjekty, mezi něž patří soudy, explicitně spojuje s výrokem pravomocného rozsudku, ovšem v případě, že rozsudečný výrok pouze vyjadřuje, že se žaloba (ve znění žalobního petitu) zamítá, je nezbytné tento výrok posuzovat v souvislosti s odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, publikovaný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení výrokové části rozsudku v souvislosti s jeho odůvodněním má totiž význam jednak z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté, jednak z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, tedy postupoval správně, když sám neposuzoval charakter dřívější žaloby dovolatele proti témuž žalovanému, vycházel z toho, že o dřívějším žalobním návrhu bylo rozhodnuto jako o žalobě na určení, a hodnotil toliko právní účinky podání takové žaloby na běh promlčecí doby. Naproti tomu taková vázanost soudu jiným rozhodnutím se nevztahuje na rozhodnutí vydané v jiném řízení, jehož okruh účastníků je odlišný.


Dle dovolatele odvolací soud dále pochybil, když při určení počátku běhu promlčecí doby vycházel z (chybně zjištěného) okamžiku ukončení poslední pracovní neschopnosti žalobce v souvislosti s úrazem, namísto aby ustanovil znalce za účelem stanovení okamžiku ustálení zdravotního stavu, od něhož je nutno odvozovat počátek běhu promlčecí doby.


Touto námitkou však dovolatel fakticky neuplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., nýbrž zpochybnil správnost skutkových zjištění, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., však takový dovolací důvod úspěšně uplatnit nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 16, pod C 1164).


Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu