25 Cdo 200/2008
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 3 odst. 1 obč. zák.



25 Cdo 200/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce ADDORE, družstvo , se sídlem v Brně, Purkyňova 3050/99a, IČ 26304813, zastoupeného JUDr. Jiřím Spoustou, advokátem se sídlem v Brně, Příkrá 14, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 8.545.490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 50/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2007, č. j. 44 Co 11/2005-122, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po státu domáhal zaplacení 8.545.490,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout neoprávněným odepsáním této částky z jeho účtu z důvodu neuhrazení daňového nedoplatku na základě exekučního příkazu finančního úřadu.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, č. j. 36 C 50/2001-100, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Finanční úřad Brno III vydal dne 3. 4. 1997 exekuční příkaz, č. j. 28869/97/290/940/7830, na přikázání pohledávky na peněžní prostředky právního předchůdce žalobce jako daňového dlužníka z účtu COOP banka, a. s., s odůvodněním, že daňový dlužník nezaplatil ani v náhradní lhůtě stanovené výzvou podle § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků (dále též jen zákon o správě daní a poplatků ), daňový nedoplatek na odvodu mezd za období leden až červen roku 1992 ve výši 8.377.932,- Kč vzniklý státnímu podniku TESLA, s. p. Brno, jehož obchodní jmění přešlo na žalobce smlouvou o prodeji podniku, a exekuční náklady ve výši 167.588,- Kč. Dne 3. 7. 1997 byla z účtu právního předchůdce žalobce vedeného u COOP banky, a. s., ve prospěch správce daně odepsána částka 8.545.490,- Kč; žalobce se o této skutečnosti dozvěděl dne 7. 7. 1997 z oznámení banky o úhradě exekučního příkazu ze dne 4. 7. 1997. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je podle § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen zákon ) promlčen. Žalobce, jak sám tvrdí, se o škodě dozvěděl dne 7. 7. 1997 z přípisu banky, takže tříletá subjektivní promlčecí doba uplynula 7. 7. 2000 (ve smyslu § 9 odst. 1 zákona není nutné, aby nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem byl předem projednán u ústředního orgán státní správy); žaloba však byla podána až dne 21. 3. 2001.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2007, č. j. 44 Co 11/2005-122, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku na náhradu škody, která měla vzniknout neoprávněným odepsáním žalované částky z účtu žalobce ve prospěch správce daně. Není však promlčen nárok odvíjející se od toho, že žalobce po provedení předmětné exekuce požádal o vrácení přeplatku daně podle § 64 zákona o správě daní a poplatků, avšak finanční úřad o této žádosti nerozhodl, takže nedošlo k vrácení přeplatku daně v důsledku nesprávného úředního postupu finančního úřadu spočívajícího v nečinnosti v situaci, kdy činný být měl. Odvolací soud s odkazem na judikaturu správních soudů a Ústavního soudu nicméně dospěl k závěru, že žalobce nárok na vrácení přeplatku daně nemá, neboť uvedená daňová povinnost vznikla žalobci přechodem z původního daňového dlužníka TESLA, s. p. Brno podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, takže, byť finanční úřad neměl pro exekuci řádný a vykonatelný titul, k přechodu tohoto veřejnoprávního závazku odvést daň došlo na základě uvedeného ustanovení, které představuje zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové či poplatkové povinnosti. U žalobcem tvrzené nemravnosti námitky promlčení pak neshledal projednávaný případ jako mimořádný či mimořádného zřetele hodný s ohledem na postup dlužníka či okolnosti případu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a za zásadně právně významný jej považuje proto, že odvolací soud při výkladu § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. vycházel z mylného předpokladu, že majetek byl řádně předán zápisem, neseznámil se dostatečně s obsahem žalobcem předložených tvrzení, že právní předchůdce žalobce byl jedním z mnoha subjektů, na které přecházel majetek, použil pak k podpoře svého názoru nesprávnou judikaturu, kde v žádném z použitých judikátů není řešena situace žalobce; své závěry proto učinil na základě neúplných a nesprávných zjištění skutkového stavu při provádění privatizace podniku TESLA, s. p. Brno, a neprovedl rozhodující důkazy navržené žalobcem. Soudy obou stupňů se totiž nezabývaly jeho tvrzením, že privatizace státního podniku probíhala od roku 1992 po částech několik let různými formami; přitom kupní smlouva k nabývané části majetku státního podniku obsahovala výslovné ujednání o tom,že předmětem převodu je majetek k datu 31. 12. 1991, zatímco neoprávněná exekuce byla provedena z důvodu daňového nedoplatku za období leden až červen roku 1992. Bylo navíc základní povinností Fondu národního majetku a vedení státního podniku postarat se o jednoznačné vymezení převáděných závazků na nástupce (v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 90/2006-79). Dále namítá, že se odvolací soud prakticky nezabýval rovinou mravnosti námitky promlčení. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatel v první řadě spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy odvolací soud neshledal, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Toto ustanovení, podle nějž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobré mravy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odvolací soud podle odůvodnění svého rozsudku vycházel z ustálené soudní praxe, která za dobré mravy pokládá souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem R 5/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek téhož soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem R 16/1998 tamtéž).

Vzhledem ke zmíněnému charakteru úpravy obsažené v § 3 odst. 1 obč. zák. je třeba rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití tohoto ustanovení, učinit na základě zvážení všech rozhodných okolností případu na stranách obou účastníků sporu; jde o taková skutková zjištění, která musí přesvědčivě dokládat, že v konkrétním případě je výkon práva s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 2002, č. 11, s. 839, případně rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002). Je tedy zřejmé, že otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem dané věci a závěry v tomto směru tak zpravidla nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy v souvislosti s úvahou o přípustnosti podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. je třeba konstatovat, že řešení otázky aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. zde postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního, skutkově jedinečného, případu.

Ve sporu o náhradu škody, která měla být podle žaloby způsobena tím, že finanční úřad nevydal dosud rozhodnutí o vrácení přeplatku na dani, dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr o přechodu daňové povinnosti poukazem na nesprávné (nedostatečné) skutkové zjištění ohledně rozsahu závazků, které na něj přešly privatizací původního daňového dlužníka TESLA, s. p. Jestliže dovolatel předkládá svou vlastní představu o okruhu důkazů a jejich hodnocení a odtud potom činí odlišné skutkové závěry, nezpochybňuje tím právní posouzení věci, nýbrž především skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce; pak ovšem ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.; stejně tak k namítané vadě řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností), lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.).

Kromě toho nelze přehlédnout, že nebylo-li dosud o žádosti o vrácení přeplatku daně správcem daně rozhodnuto postupem podle § 64 zákona o správě daní a poplatků, není tento postup ve vztahu příčinné souvislosti s újmou, která představuje právě částku, která nebyla dovolateli vrácena. Nárok na takové plnění totiž může založit pouze rozhodnutí příslušného orgánu o vrácení přeplatku (srov. povinnost správce daně o žádosti rozhodnout v § 64 odst. 7 tohoto zákona), nikoliv rozhodnutí soudu ve sporu o náhradu škody proti státu. Nárok odvozený od toho, že rozhodnutí správce daně nebylo vydáno ve stanovené či přiměřené lhůtě (újma vyvolaná průtahy, nikoliv samotným faktem nevydání rozhodnutí), pak ve sporu podle vylíčení skutkových okolností v žalobě uplatněn nebyl.

Je tedy zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze z pohledu uplatněných dovolacích námitek přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, proto je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu