25 Cdo 1996/2000
Datum rozhodnutí: 13.02.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1996/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Z. I., společnost s ručením omezeným, proti žalované V. P., o 24.356,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 19 C 380/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 1. 2000, č. j. 12 Co 691/99 - 68, t a k t o :

I. Dovolání žalobce se o d m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zaplacení částky 24.356,- Kč, představující kupní cenu zboží, s odůvodněním, že dne 16. 9. 1993 uzavřeli účastníci kupní smlouvu č. 654038 ohledně sady nádobí D-110 Standart, přičemž žalovaná jako kupující se zavázala zaplatit kupní cenu činící 1.299,- DM ve 24 měsíčních splátkách. Žalovaná však ničeho nezaplatila a dopisem ze dne 2. 5. 1996 žalobci sdělila, že žádnou kupní smlouvu se žalobcem nikdy neuzavřela.

Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 14. 4. 1999, č. j. 19 C 380 /98 - 40, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že dne 16. 9. 1993, kdy podle tvrzení žalobce smlouvu se žalovanou uzavřel, byla žalovaná jako zaměstnankyně obchodní společnosti P. spol. s r. o. přítomna na svém pracovišti v prodejně S. tř. 36 v P. a nikoliv v místě označeném na smlouvě (v R.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce není sice promlčen, jak žalovaná namítla, avšak že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky uvedeného dne nedošlo.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 1. 2000, č. j. 12 Co 691/99 - 68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného okresním soudem a řízení doplnil výslechem svědka R. T., z jehož výpovědi zjistil, že byl reprezentantem žalobce do října 1993, ovšem na okolnosti uzavření předmětné smlouvy si po šesti letech nepamatuje; osobní údaje kupujících sice neověřoval, avšak nikdy neuzavřel smlouvu s nepřítomnou osobou. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce uzavření kupní smlouvy se žalovanou dne 16. 9. 1993 v R., ani na jiném místě, neprokázal.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku dovozuje z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a podává jej z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že mezi účastníky k uzavření kupní smlouvy nedošlo, neboť označení místa uzavření smlouvy (v daném případě R.), neprokazuje, že smlouva byla v tomto místě skutečně sjednána a podepsána. Podle názoru dovolatele soudy obou stupňů tento údaj na smlouvě přecenily a v důsledku toho ve věci nesprávně rozhodly. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu s tím, že dne 16. 9. 1993 nebyla a ani nemohla být v R., smlouvu se zástupcem žalobce nesjednávala, ani žádnou smlouvu nepodepsala.

Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., oprávněnou osobou, účastníkem řízení, dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.

Dovolání je dále přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.

Podle § 239 odst. 2 o.s.ř. tohoto ustanovení jestliže odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V dané věci není dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu z hlediska ust. § 238 a § 239 o.s.ř. přípustné. Kromě důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř. lze přípustnost dovolání posuzovat toliko podle ust. § 239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhl, aby v případě potvrzení napadeného rozhodnutí bylo připuštěno dovolání, tento jeho návrh byl zamítnut a proti rozsudku odvolacího soudu žalobce podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. je závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek v něm řešených, proti níž směřuje dovolání, má po právní stránce zásadní význam. Je-li dovolání podáno z důvodu nesprávného právního posouzení jiné než zásadní právní otázky, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny, a totéž samozřejmě platí v případě, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení (§ 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.).

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky (§ 241 odst. 3 písm.d/ o.s.ř.) se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že právní předpis nesprávně vyložil. V dané věci však dovolatel nic takového odvolacímu soudu nevytýká a nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu namítá z důvodu nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu věci. S právním závěrem odvolacího soudu tedy nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním posouzení věci, nýbrž proto, že je nesprávný závěr soudu, že jeho skutková tvrzení nebyla v řízení prokázána. Nejde tedy o námitku nesprávného řešení otázky právní, natož otázku zásadního právního významu, nýbrž o námitku týkající se hodnocení provedených důkazů při zjišťování skutkového stavu věci.

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce je podáno z jiných důvodů, než pro řešení nějaké konkrétní právní otázky zásadního významu, nejsou podmínky přípustnosti dovolání z hlediska ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. splněny.

Přípustnost dovolání v dané věci není založena ani z důvodů podle § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ust. § 237 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř. (per analogiam), neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13.února 2002

JUDr. Olga Puškinová,v.r.

předsedkyně senátu