25 Cdo 1990/2012
Datum rozhodnutí: 29.01.2014
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



25 Cdo 1990/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Simonou Pavlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 10, Káranská 343/24, proti žalovaným 1) JUDr. J. K., a 2) Ing. Z. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné náměstí 978/23, o 2.405.933,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 413/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15 Co 573/2011-151, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, č. j. 30 C 413/2009-117, zamítl žalobu na zaplacení 2.405.933,50 Kč s příslušenstvím požadované na náhradě škody a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na žalobce, který podnikal, byl prohlášen konkurs a na základě rozvrhového usnesení ze dne 27. 7. 2004 byla poměrně uspokojena pohledávka společnosti POHONA spol. s r.o., která však v té době již neexistovala, neboť byla ke dni 17. 6. 2004 vymazána z obchodního rejstříku. Oba žalovaní byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 4 C 13/2006-579, uznáni vinnými trestným činem podvodu, kterého se ve spolupachatelství dopustili tím, že první žalovaný jakožto jednatel společnosti A.U.Z. spol. s. r.o. a druhý žalovaný jakožto správce konkursní podstaty POHONA spol. s r.o., vyhotovili dodatečně fiktivní smlouvu o postoupení pohledávky za úpadcem (J. L.), na jejímž základě soud potvrdil přechod pohledávky a prvnímu žalovanému, jako jednateli společnosti A.U.Z. spol. s. r.o., byla dne 15. 9. 2004 v rámci rozvrhového usnesení vyplacena částka 2.405.933,50 Kč, která tak byla vyplacena bez právního důvodu a do konkursní podstaty žalobce nebyla nikdy vrácena. Úkony trestního řízení byly zahájeny dne 26. 1. 2005, správce konkursní podstaty žalobce 13. 10. 2005 podepsal poučení poškozeného v trestním řízení a 24. 2. 2006 se připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení. Konkursní řízení skončilo v říjnu 2007. Soud shledal námitku promlčení vznesenou oběma žalovanými důvodnou s tím, že nárok žalobce je podle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, neboť JUDr. Pikola, který jako správce konkursní podstaty jednal za žalobce v době, kdy se žalovaní dopustili trestné činnosti, se o jejich trestné činnosti a o škodě dozvěděl přinejmenším při podání vysvětlení do úředního záznamu u policie dne 11. 3. 2005. Od té doby započal běh dvouleté subjektivní promlčecí doby, která neběžela (§ 112 obč. zák.) od 24. 2. 2006, kdy se JUDr. Pikola jako správce konkursní podstaty žalobce připojil k trestnímu řízení proti žalovaným, do 6. 11. 2007, kdy skončilo trestní řízení, a její běh skončil v prosinci 2008, tedy téměř rok před podáním žaloby (2. 11. 2009). Soud uzavřel, že počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je spojen s okamžikem, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nikoliv s okamžikem, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15 Co 573/2011-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem. Z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na náhradu škody se vědomost poškozeného o osobě škůdce váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná, a tento okamžik nelze ztotožnit s datem právní moci trestního rozsudku, jímž byl škůdce odsouzen za trestný čin, kterým škodu způsobil.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce promlčení, která byla nesprávně posouzena. Namítá, že soudy popřely zásadu presumpce neviny, když počátek promlčení nevázaly na právní moc odsuzujícího rozsudku, neboť až odsuzujícím rozsudkem bylo zjištěno, že se škoda stala; do té doby šlo o škodu pouze možnou. Poukazuje na to, že v době, kdy za něj jednal správce konkursní podstaty JUDr. Pikola, nebylo mu doručováno, a neměl tak k dispozici veškeré potřebné informace a nemohl vědět, zda postoupení pohledávky bylo v souladu s právem či zda se jednalo o snahu neoprávněně se obohatit. Tato okolnost byla vyjasněna až po skončení trestního řízení, a proto je nutno počátek běhu dvouleté promlčecí doby odvíjet až od tohoto okamžiku. Navíc soudy nepřihlédly k jeho tvrzení, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Vadu řízení pak spatřuje v tom, že i když mu byl v řízení ustanoven zástupce, nebyl obesílán. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Oba žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhli jeho odmítnutí s tím, že je neopodstatněné a zjevně bezdůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 14. 2. 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ustanovení § 237 o. s. ř. bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. k uplatnění nároku na náhradu škody nečiní rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť nejde o právní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně.

Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Nemusí jít o přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit, nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008). Neplatí automaticky, že teprve dnem právní moci rozsudku, jímž byl škůdce odsouzen za trestný čin, kterým škodu způsobil, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 519/2002, in Soubor C 2145). I když teprve právní mocí trestního rozsudku je rozhodnuto o vině obžalovaného s tím důsledkem, že podle ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanskoprávním řízení výrokem o vině vázán, neznamená to, že teprve tímto datem se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Datum právní moci rozhodnutí je závislé na procesních okolnostech, které nastaly v průběhu řízení, a s vědomostí poškozeného o škodě a škůdci přímo nesouvisí. Zásada presumpce neviny platí v trestním právu, zatímco pro posouzení otázky, kdy se poškozený dozví o škodě a tom, kdo za ni odpovídá, je podle zákona rozhodující okamžik, kdy zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. Nejde tedy o to, zda se škůdce dopustil jednání, jež naplňuje skutkovou podstatu některého z trestných činů, ale o to, zda způsobil majetkovou ztrátu poškozeného (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4725/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2272/2011).

Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů vyplývá, že po nařízení konkursu na žalobce, který podnikal jako fyzická osoba, byl správce konkursní podstaty oprávněn za úpadce jednat a namísto něj vymáhat plnění ve prospěch konkursní podstaty. Ten se o skutečnostech rozhodných pro závěr o vzniku škody a o subjektu za ni odpovědném dozvěděl v souvislosti s podáním vysvětlení na policii 11. 3. 2005 a dne 24. 2. 2006 také nárok na náhradu škody způsobené na majetku konkursní podstaty uplatnil v trestním řízení vedeném proti oběma žalovaným. Poté, co v říjnu 2007 byl konkurs zrušen a správce konkursní podstaty byl zproštěn funkce, bylo na žalobci, aby po pravomocném skončení trestního řízení (6. 11. 2007) s uplatněním nároku řádně pokračoval v občanskoprávním řízení, což učinil podáním žaloby na náhradu škody až 2. 11. 2009.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka vady řízení, že bylo doručováno jen zástupci žalobce, nikoliv přímo jemu, neboť případné porušení procesních předpisů je dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. by mohla založit jen taková námitka, která představuje spornou otázku hmotného či procesního práva, na níž spočívá napadené rozhodnutí a nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, nebo je odvolacími soudy či dovolacím soudem řešena rozdílně.

Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. přípustný.

Dovolání není přípustné ani proti výrokům o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, uveřejněné pod č. 9/1994 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolací soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo; žalovaným rovněž náhradu nákladů řízení dovolací soud nepřiznal, neboť s ohledem na obecnou povahu a stručnost vyjádření k dovolání, nelze náklady spojené s těmito vyjádřeními považovat za účelné uplatňování nebo bránění práva (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), protože svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedla.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2014

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu