25 Cdo 1981/2011
Datum rozhodnutí: 29.05.2012
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák., § 106 odst. 1 obč. zák., § 447 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 1981/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem Prostějov, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalované Nemocnici Vyškov , příspěvkové organizaci, se sídlem Vyškov, Purkyňova 36, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 11 C 343/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2010, č.j. 17 Co 370/2007-146, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2010, č.j. 17 Co 370/2007-146, ve výroku III., jakož i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. července 2007, č. j. 11 C 343/2004-119, ve výroku IV., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:

Okresní soud ve Vyškově částečným a mezitímním rozsudkem ze dne 10. 7. 2007, č. j. 11 C 343/2004-119, zamítl žalobu na zaplacení částky 3.500,- Kč, uložil žalované zaplatit žalobkyni bolestné 124.800,- Kč s příslušenstvím, náhradu za ztížení společenského uplatnění 594.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni ztrátu na výdělku od 16. 3. 1995 do budoucna ve výši a způsobem, které soud stanoví konečným rozsudkem. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 16. 3. 1995 podstoupila v žalované nemocnici laparoskopické odstranění žlučníku, po němž nastaly pooperační potíže. Po sedmi dnech byla provedena revize rekonstrukce žlučových cest a bylo zjištěno, že do té doby docházelo u žalobkyně k průsaku žluče z protržené žlučové cesty do pobřišnice, což vyvolalo silný zánět pobřišnice a nutnost 20denní hospitalizace na jednotce intenzivní péče. Po ukončení hospitalizace se žalobkyně vrátila do zaměstnání, kde však již nebyla schopna vykonávat práci se stejnou fyzickou zátěží jako před operací, pociťovala neustálou únavu; po necelých osmi měsících pracovní poměr ukončila a stala se nezaměstnanou. Další operativní zákrok podstoupila dne 20. 4. 1996 ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích, při němž jí byla napravována stenóza (zúžení) žlučových cest. V následujících letech byla opakovaně hospitalizována v souvislosti se zánětem jater a žlučových cest. Od 3. 12. 1997 jí byl přiznán plný invalidní důchod. Zhoršující se funkčnost jater vyústila v roce 2005 v jejich transplantaci. K osobním poměrům žalobkyně soud zjistil, že v březnu roku 1995 jí bylo 26 let, měla tři děti předškolního věku, vedla plnohodnotný rodinný život, bydlela s dětmi i manželem v rodinném domě, starala se o domácnost a děti, věnovala se cykloturistice a prováděla drobné zahrádkářské práce. Ze znaleckého posudku a výslechu pověřeného zaměstnance znaleckého ústavu vyplynulo, že postup žalované při operativním zákroku sice byl proveden lege artis (v souladu s obvyklými postupy dle současných poznatků lékařské vědy a praxe) a že komplikace, která u žalobkyně nastala, je komplikací možnou a známou, vyskytující se na některých pracovištích v procentech či promilích případů, bez ohledu na způsob provedení operace, že však chybou operatéra (zaměstnance žalované) došlo k záměně a k odstranění ductus choledochus místo ductus cystikus, tato chyba byla odvratitelná a operatér si již při provedení zákroku nemohl být jist jeho správností, proto bylo namístě provést následnou kontrolu, což neučinil. Operativním zákrokem a zákroky následnými utrpěla žalobkyně újmu na zdraví, spočívající ve vytrpěných bolestech a ve ztížení společenského uplatnění. Soud z provedených důkazů dovodil příčinnou souvislost mezi postupem operatéra a vzniklou škodou. Neshledal ve zjištěných skutečnostech podklad pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze věci použité při poskytnutí zdravotnických služeb (§ 421a obč. zák.) ani porušení povinnosti podle § 17 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, avšak dovodil, že žalovaná porušila prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. a odpovídá žalobkyni za škodu podle § 420 odst. 1, 2 obč. zák. Zavinění shledal ve formě nevědomé nedbalosti, jelikož záměna obou vývodů může být způsobena nemožností dostatečné identifikace v těle pacienta, proto měl operatér vzhledem ke své kvalifikaci a svým osobním poměrům vědět, že může způsobit škodu. Konstatoval, že operativní zákrok žalované byl prvotní příčinou všech dalších zákroků a negativních následků na zdraví; neshledal v postupu dalších subjektů a v jimi provedených lékařských zákrocích porušení povinnosti, které by zakládalo dílčí či společnou odpovědnost se žalovanou. Při stanovení výše odškodnění soud vycházel ze znaleckého posudku, který ohodnotil bolest 360 body a ztížení společenského uplatnění 4.125 body. Soud zohlednil věk žalobkyně při provedení prvotního zákroku, dobu trvání a počet lékařských zákroků, rozsah postižených orgánů, dobu stabilizace stavu pacientky, trvalou nutnost užívat imunosupresi, celoživotní následky, značnou limitaci a nucenou změnu dalšího života žalobkyně, a proto zvýšil bolestné na dvojnásobek a náhradu za ztížení společenského uplatnění o 20 %. Námitku promlčení neshledal důvodnou s tím, že nároky na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění je nutno považovat za jeden celek a promlčecí doba u nich počíná až od ustálení zdravotního stavu, k němuž došlo teprve po podání žaloby (2. 4. 2004).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 4. 2010, č. j. 17 Co 370/2007-146, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o bolestném tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 62.400,- Kč s příslušenstvím, žalobu o další bolestné ve výši 28.800,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě za ztížení společenského uplatnění 594.000,- Kč s úrokem z prodlení od 20. 8. 2005 do zaplacení, další požadavek náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 249.750,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě za ztrátu na výdělku (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením. Shledal pochybení ze strany žalované, když při laparoskopické operaci žlučníku byl postupem operatéra porušen ductus choledochus namísto odstranění vlastního vývodu žlučníku ductus cystikus, a žluč z jater tak nemohla být odváděna do střev. Zdůraznil, že všechny následné zdravotní komplikace žalobkyně, tj. reoperace rekonstrukce žlučových cest, stenóza žlučových cest, její neúspěšné léčení, které vyústilo až v biliární cirhózu jater, která již neměla jiné řešení než transplantaci jater, byly jednoznačně v příčinné souvislosti s operativním zákrokem, který žalobkyně podstoupila u žalované. Primární příčinou všech následků, k nimž u žalobkyně došlo, bylo vytětí části ductus choledochus při laparoskopickém zákroku. Vlastní postup při operaci byl sice dle znaleckého posudku lege artis, avšak při správném postupu a správné identifikaci operovaných struktur by k takovým následkům nedošlo a jiná možnost, proč operatér odstranil ductus choledochus namísto ductus cystikus, než záměna není. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění není promlčen, neboť žaloba byla podána dne 2. 4. 2004 a transplantace jater, která byla důsledkem chybně provedené laparoskopické operace žlučníku, byla provedena dne 16. 3. 2005. Ke dni podání žaloby nelze hovořit o ustáleném zdravotním stavu žalobkyně. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni další zvýšení bolestného nad rámec znaleckého ohodnocení s tím, že na rozdíl od ztížení společenského uplatnění nepřichází v úvahu. Věcně správným shledal závěr soudu prvního stupně o 20% zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku 594.000 Kč podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Úrok z prodlení z částky 62.400,- Kč (bolestné) a z částky 495.000,- Kč (základní výměra náhrady za ztížení společenského uplatnění) ve výši 2 % ročně přiznal žalobkyni od 20. 8. 2005, tj. ode dne následujícího po dni, kdy měl žalovaný žalobkyni plnit, když za výzvu k plnění považoval doručení žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které směřuje do výroku o povinnosti zaplatit žalobkyni bolestné ve výši 64.400,- Kč s příslušenstvím, do výroku o povinnosti zaplatit náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 594.000,- Kč s příslušenstvím a do výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o nároku žalobkyně na náhradu ztráty na výdělku. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod uvádí podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ze strany žalované došlo k porušení prevenční povinností podle § 415 obč. zák. Namítá, že při operativním zákroku bylo postupováno v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy tedy lege artis, nedošlo k porušení profesních povinností lékařů ani jiných zdravotnických pracovníků, a to ani pokud jde o jejich povinnosti v oblasti prevence; nedošlo tudíž k porušení právních povinností na straně žalované. Komplikace, ke kterým došlo při péči o žalobkyni, jsou přípustným rizikem předmětného výkonu, ke kterému pravidelně dochází, aniž by bylo možné hovořit o zavinění ze strany zdravotnického zařízení. Vytýká soudům obou stupňů, že bez patřičných odborných znalostí a v rozporu se závěry znaleckého posudku dospěly k závěru o porušení její právní povinnosti. Dovolatelka má za to, že nárok žalobkyně je promlčen, neboť se dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, krátce po provedení zákroku v roce 1995. Rozsudek odvolacího soudu považuje za alarmující, neboť znamená eliminaci přípustného rizika při výkonu lékařského povolání a zásadní obrat v soudní praxi, který by ve svých důsledcích zavedl objektivní odpovědnost za škodu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žádá též, aby dovolací soud rozhodl o odložení vykonatelnosti rozhodnutí.

Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu, zdůraznila, že podle znalce k poškození zdraví došlo v důsledku odvratitelné chyby operatéra, na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že s větší či menší frekvencí se tato komplikace vyskytuje i u jiných lékařů, tomuto pochybení bylo možné předejít, čehož operatér nevyužil. Nesouhlasí s námitkou promlčení, jelikož její zdravotní stav se ustálil teprve po provedené transplantaci jater. Navrhuje, aby dovolání žalované bylo dovolacím soudem odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné pouze do výroku III. rozsudku odvolacího soudu.

Dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o přiznání bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) ani b) o. s. ř., neboť z obsahového hlediska jde o výroky nikoli měnící, nýbrž potvrzující (závěr soudů obou stupňů o důvodnosti žaloby v rozsahu částek žalobkyni přiznaných je shodný), a nejde ani o potvrzení v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně, jenž by byl vázán právním názorem soudu odvolacího. Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle něhož je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné, jde-li o rozhodnutí zásadního právního významu. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).

Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Námitky směřující proti správnosti zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou, neboť jediným již z povahy věci způsobilým dovolacím důvodem je v tomto případě nesprávné právní posouzení věci (srov. § 237 odst. 3 in fine a § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka též uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací soud je přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), tzv. kvalitativní stránka přezkumné činnosti je zásadně určena tím, jak dovolatel vymezí důvod dovolání.

Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání spatřována v chybném posouzení promlčení a předpokladů odpovědnosti žalované za poškození zdraví žalobkyně.

Odpovědnost za nesprávně provedený lékařský zákrok je třeba posuzovat podle § 420 obč. zák., pokud právě chybný způsob provedení tohoto zákroku byl vyvolávajícím činitelem poškození zdraví pacienta (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2992 dále jen Soubor , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1240/2009, Soubor C 9753).

Soudy obou stupňů správně odpovědnost žalované posoudily podle § 420 obč. zák. a vycházely ze závěrů znaleckého posudku, podle kterého při správném postupu a správné identifikaci operovaných struktur by k následkům (poškození zdraví žalobkyně) nedošlo a není jiná možnost, proč operatér odstranil ductus choledochus namísto ductus cystikus, než záměna. Porušení právní povinnosti představuje objektivní nesoulad mezi tím, jak mělo být podle práva postupováno, a tím, jak ve skutečnosti postupováno bylo. Operativní vynětí části lidského organismu, které vyňato být nemělo, namísto části jiné, jež odstraněna být měla, znalcem označené za odvratitelnou chybu, je tedy nepochybně porušením povinností při poskytování zdravotnické péče. Ze strany operatéra tedy šlo o pochybení (nesprávnost v postupu), tj. porušení povinnosti, a to sice neúmyslné a nevědomé, ale učiněné v nevědomé nedbalosti. Samotný závěr znalce, že operace byla provedena lege artis, za tohoto skutkového stavu nevylučuje odpovědnost žalované za škodu podle § 420 odst. 1, 2 obč. zák., za podmínky, že jsou naplněny všechny předpoklady vzniku obecné (subjektivní) odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009). Není tedy důvodná námitka dovolatelky, že napadený rozsudek představuje zásadní obrat v soudní praxi a zavádí objektivní odpovědnost zdravotnického zařízení za škodu. Zdánlivý rozpor mezi závěrem znaleckého posudku o postupu lege artis a závěrem soudu o porušení povinnosti žalované při poskytování léčebné péče je důsledkem zužujícího pojetí pojmu lege artis ve znaleckém posudku, jenž vyplývá z výpovědi hlavního zpracovatele posudku před soudem prvního stupně dne 27. 2. 2007, který na otázku, zda chyba, která nastala u laparoskopické operace, je v souladu s postupem lege artis, odpověděl, že postup lege artis není taxativně definován; v daném případě se skládá z diagnostiky, provedeného výkonu, případných komplikací a jejich následného léčení; vlastní postup byl proveden lege artis, tedy není odpovědnost z hlediska trestněprávního, nicméně při správném postupu a správné identifikaci operovaných struktur by k popsaným následkům nedošlo. V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009) se za postup lege artis považuje postup v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů). Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup označit za lege artis ve výše vymezeném smyslu. Okolnost, že k takovému pochybení v určitém počtu případů (statisticky) v praxi dochází, na uvedeném závěru nic nemění.

Dovolatelka spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu též v posouzení běhu promlčecí doby, a to jednak ve vztahu k nároku na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, ale také ve vztahu k nároku na náhradu za ztrátu na výdělku.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí doba, počátek jejíhož běhu se váže k vědomosti účastníka o vzniku škody a odpovědné osobě. Pojem dozví se o škodě vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu.

Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění za bolest počíná běžet okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti [srov. § 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789].

Škoda spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po úrazu a jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé, zda a jaké nepříznivé následky úraz zanechal, tedy zda a v jakém rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného. O škodě se tedy poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah, zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, Soubor C 569). Nepostačuje tedy pouhá možnost poškozeného dozvědět se o rozhodných skutečnostech, počátek běhu subjektivní promlčecí doby však není vázán až na okamžik, kdy se poškozený ze znaleckého posudku či lékařské zprávy dozví konkrétní bodové ohodnocení své újmy.

Jestliže soudy obou stupňů dospěly ke shodnému skutkovému závěru (jenž nepodléhá přezkumu dovolacím soudem), že zdravotní stav žalobkyně byl poškozen při laparoskopické operaci žlučníku, postupně se zhoršoval, až jeho zhoršování vyústilo v potřebu transplantace jater a teprve tehdy (po podání žaloby) se zdravotní stav žalobkyně ustálil natolik, že bylo možno zhodnotit rozsah a intenzitu vytrpěných bolestí i trvalých následků, pak jeho právní závěr, že nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění není promlčen, je v souladu s ustálenou judikaturou.

Z uvedených důvodů dovolání žalované do napadených částí výroků I. a II. rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyně má právo na náhradu za ztrátu na výdělku od 16. 3. 1995 do budoucna, přičemž její výše bude stanovena v následujícím samostatném rozhodnutí.

Jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, u nároků na náhradu škody na zdraví se uplatní pouze dvouletá subjektivní promlčecí doba (§ 106 odst. 1 obč. zák.), jejíž počátek spadá do okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá.

Podle ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.

Jestliže se poškozený stane v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši mu bude přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR 1/1990 pod č. 2, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněného pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 36/2007).

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se promlčuje jako celek, nikoliv jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Občanský zákoník - na rozdíl od zákoníku práce - totiž nestanoví mezi nároky, které se nepromlčují, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (srov. opět R 36/2007).

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 3. 1998 byl žalobkyni ode dne 3. 12. 1997 přiznán plný invalidní důchod, přičemž žalobkyně svůj nárok u soudu uplatnila žalobou podanou dne 2. 4. 2004. Posouzení otázky promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku odvolacím soudem tak není v souladu s ustálenou judikaturou, jelikož nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při plné invaliditě byl u soudu uplatněn zřejmě po uplynutí dvouleté promlčecí doby.

Nelze přehlédnout též prakticky absentující odůvodnění výroku o náhradě za ztrátu na výdělku jak v rozsudku soudu prvního stupně (jehož odůvodnění je jinak zbytečně rozvláčné), tak i v rozsudku soudu odvolacího (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání do výroku III. rozsudku odvolacího soudu je tedy přípustné i důvodné, jelikož řešená právní otázka promlčení práva na náhradu za ztrátu na výdělku měla být posouzena jinak. Proto dovolací soud v této části rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu v této části, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i příslušnou část tohoto rozhodnutí a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu